11 KAPITOLA - PŘES ŘEKU
NASTAL ROZBŘESK a slunce stoupalo rychle nad obzor. Mustafa se s úlekem probudil, když na něj dopadlo jasné světlo a současně auto prudce poskočilo přes výmol v silnici. Potřásl hlavou, aby si ji pročistil, a otočil se k Abdulláhovi; ten se za volantem usmíval.
„Kde jsme?“ zeptal se Mustafa.
„Půl hodiny na východ od Amarilla; těch posledních tři sta padesát mil se jelo pěkně, ale brzy budu potřebovat benzin.“
„Proč jsi mě už dávno nevzbudil?“
„Proč? Krásně jsi spal a silnice byla skoro úplně prázdná, až na ty prokleté kamiony. V noci musí snad všichni tihle Američani spát; několik hodin jsem neviděl víc než takových třicet normálních aut.“
Mustafa se podíval na tachometr. Auto jelo jen pětašedesátkou, takže Abdulláh povolenou rychlost nepřekročil. Žádný policista je nestavěl. Nebylo nad čím se rozčilovat - kromě toho, že Abdulláh neuposlechl rozkazů tak přesně, jak by si Mustafa byl přál.
„Tamhle.“ Abdulláh ukázal na modrou tabuli ohlašující čerpací stanici. „Můžeme natankovat a něco sníst. Stejně jsem se tě chystal tady vzbudit, Mustafo. Jen klid, příteli.“ Mustafa se podíval na ukazatel stavu paliva; signalizoval téměř prázdnou nádrž. Abdulláh udělal hloupost, když to nechal dojít až tak daleko, ale nemělo význam mu to vyčítat.
Zastavili na prostorném odpočívadle u čerpací stanice. Stojany, označené nápisem Chevron, byly automatické. Mustafa vytáhl náprsní tašku a do výřezu zasunul kartu Visa; pak načerpal do fordky přes dvacet galonů vysokooktanového benzinu.
To už ostatní tři navštívili toaletu a nyní zkoumali, co tu nabízejí k jídlu. Zase to vypadalo na koblihy. Deset minut poté, co sjeli z mezistátní dálnice, byli na ní zpátky a mířili na východ do Oklahomy. Po dalších dvaceti minutách přejeli hranici.
Rafi a Zuhajr vzadu v autě byli vzhůru a hovořili spolu; Mustafa řídil a poslouchal je, k jejich hovoru se však nepřipojil.
Krajina byla plochá, podobná té, jaká je u nich doma, jen tu bylo mnohem víc zeleně. Obzor se zdál překvapivě daleko, tak daleko, že odhadnout vzdálenosti jen na první pohled se zdálo nemožné. Slunce stálo nad obzorem a svítilo mu přímo do očí; vzpomněl si, že v kapsičce košile má sluneční brýle. Trochu pomohly.
Mustafa probíral v duchu své pocity. Jelo se mu příjemně, okolní krajina, ubíhající dozadu, lahodila oku, práce, jak se jevila nyní, mu připadala snadná. Každých asi devadesát minut uviděl označené policejní auto; obyčejně fordku svižně minulo, tak rychle, že policista uvnitř neměl čas nějak moc si jeho a ostatní prohlížet. Rada přesně dodržovat povolenou rychlost byla dobrá. Ujížděli pěkně, ale běžně je předjížděla jiná auta, dokonce i velké kamiony. Tím, že ani sebeméně neporušili předpisy, se stávali neviditelnými pro policisty, jejichž hlavní prací bylo trestat ty, kdo příliš spěchají. Byl si jist, že operace je neotřesitelně zabezpečena. Kdyby tomu tak nebylo, už by je někdo sledoval nebo je zastavil na nějakém hodně opuštěném úseku silnice, v pasti, kde by na ně čekala spousta nepřátel se střelnými zbraněmi. Nic takového se však nestalo. Další výhodou toho, že jede přesně na hranici povolené rychlosti, bylo, že každý, kdo by se na ně pověsil, by byl nápadný. Stačilo jen podívat se občas do zpětného zrcátka. Nikdo se za nimi nedržel déle než několik minut. Policista, který by je sledoval, by byl muž - určitě jedině muž - po dvacítce nebo třicítce. Možná dva; jeden, který řídí, druhý, který pozoruje okolí. Ti muži budou už od pohledu fyzicky zdatní, s konzervativními účesy. Pojedou pár minut za nimi, načež se odpoutají a sledování převezme někdo další. Budou samozřejmě chytří, ale charakter jejich činnosti je takový, že se její postup dá předvídat. Některá auta zmizí a zase se objeví. Mustafa se však plně soustředil; žádné auto se neobjevilo víckrát než jednou. Může je samozřejmě sledovat letoun, ale vrtulníky jsou nápadné. Jediným skutečným nebezpečím je malé letadlo s pevnými křídly, ale on nemůže dávat pozor na všechno. Je-li tak psáno, pak…
