19 KAPITOLA - PIVO A VRAŽDA
LET DO MNICHOVA proběhl hladce, vše šlo jako po másle. Odbavení na německé celnici proběhlo formálně, přitom však důkladně, a taxík, Mercedes-Benz, je dovezl do hotelu Bayerischer.
Jejich dalším „subjektem“ byl kdosi jménem Anás Alí Atef, údajně národností Egypťan a vzděláním, ne-li již profesí, inženýr. Vysoký asi sto sedmdesát tři centimetry, váha sedmdesát dva kilogramy, čistě oholený. Černé vlasy a tmavohnědé oči, prý znalý asijského bojového umění a zručný v zacházení se zbraní v případě, že nějakou má. Mělo se o něm za to, že je kurýrem, a působil také jako „vyhledávač talentů“ - z nichž bezpochyby jeden byl zastřelen v Des Moines v Iowě. Ve svých přenosných počítačích měli Atefovu adresu a fotografii. Jezdí v šedé sportovní Audi TT; dostali dokonce její státní poznávací značku. Byl tu problém: žije s německou občankou jménem Trudl Heinzová a říká se o něm, že je do ní zamilovaný. Její fotografii měli rovněž; není to zrovna modelka z reklam Victoria’s Secret, ale ani žádná šeredka - hnědé vlasy a modré oči, vysoká necelých sto padesát osm centimetrů, šedesát kilogramů. Příjemný úsměv. Škoda, že má pochybný vkus při výběru mužů, pomyslel si Dominic; to mu ale těžkou hlavu dělat nemusí.
Anás pravidelně navštěvoval jednu z několika mála mešit v Mnichově, nacházející se v příhodné blízkosti činžáku, ve kterém bydlel. Dominic s Brianem se v hotelu zapsali, převlékli a taxíkem na to místo odjeli; tam objevili šikovný Gasthaus s barem a grilem. Venku stály stolky, od nichž se dalo pozorovat okolí.
„To všichni Evropani tak rádi sedí při jídle venku na chodníku?“ dumal Brian.
„Nejspíš je to snazší než jít do zoo,“ odtušil Dominic.
Čtyřpodlažní činžák měl tvar betonového kvádru natřeného na bílo, střecha byla plochá, ale přitom připomínala střechu stodoly. Dům vypadal pozoruhodně čistě, jako kdyby v Německu bylo normální mít všechno bez poskvrnky jako operační sál na klinice Mayo; to si však zasloužilo kritiku jen stěží. Ani auta zde nebyla špinavá tak, jak se stávalo stále běžnějším jevem v Americe.
Ke stolu přistoupil číšník. „Was darf es sein?“ zeptal se.
„Zwei Dunkelbieren, bitte,“ odpověděl Dominic, čímž spotřeboval asi třetinu středoškolské němčiny, která mu zbyla v hlavě. Většina toho ostatního stačila na to, aby se zeptal na Herrnzimmer, což je užitečné slovo v každém jazyce.
„Američan, ano?“ zajímal se číšník.
„To mám takový hrozný přízvuk?“ zeptal se s mírně pokřiveným úsměvem Dominic.
„Nemluvíte po bavorsku a vaše oblečení vypadá na americké,“ odtušil jen tak jakoby nic číšník; asi stejně lhostejně by prohlásil, že obloha je modrá.
„Dobrá, tak prosím dvě tmavá piva, pane.“
„Dva kulmbachery, sofort“ odpověděl číšník a odchvátal.
„Řekl bych, že jsme se právě o něčem trošku poučili, Enzo,“ poznamenal Brian.
„Při první příležitosti si koupíme něco, co se tu nosí. Tady lidi mají oči všude,“ souhlasil Dominic. „Nemáš hlad?“
„Něco bych snědl.“
„Podíváme se, jestli se tu najde jídelní lístek v angličtině.“
„Tamhle musí být ta mešita, kam chodí náš přítel, blok odtud, vidíš?“ ukázal Brian nenápadně prstem.
„Takže myslíš, že pravděpodobně půjde tudy…?“
„Nejspíš jo, brácho.“
„A hodinama se při tom řídit snad nemusíme, co?“
„Neříkají nám ‚jak‘, akorát ‚co‘,“ připomněl bratrovi Brian.
„Fajn,“ pronesl Enzo, když dostali pivo. Číšník byl tak schopný, jak jen si člověk mohl přát. „Danke sehr. Máte jídelní lístek v angličtině?“
„Zajisté, pane.“ Jako kouzlem jej vytáhl z kapsy zástěry.
„Prima; a díky, pane.“
„Ten musel chodit na Číšnickou univerzitu,“ poznamenal Brian, když se číšník znovu vzdálil. „Počkej ale, co uvidíš v Itálii; ti chlapi jsou umělci. Tenkrát, když jsem byl ve Florencii, jsem si myslel, že mi ten pacholek snad čte myšlenky. Nejspíš měl z číšnictví doktorát.“
„V té budově není uvnitř parkoviště. Nejspíš bude někde vzadu,“ řekl Dominic; vrátil se tak k jejich práci.
„Co ta audina, Enzo - stojí za něco?“
„Je to německé auto; tady dělají slušný mašiny, člo…
