7
Colbyho Strotherse našli ve středu jedenáctého ledna ve dvě hodiny odpoledne. Seděl na kamenné lavici v oddělení Matissových děl v Jarrettově muzeu moderního umění na Jeffersonově avenue a pořizoval si tužkou náčrtek obrovského Matissova obrazu, visícího na bělostné stěně před ním. Několik okamžiků byl tak zabrán do kreslení, že si obou detektivů stojících vedle něho ani nevšiml. Když konečně vzhlédl, zatvářil se překvapeně.
„Pan Strothers?“ zeptal se Meyer.
Vypadal skoro přesně tak, jak ho popsala Felice Handlerová.
Devatenáct let, překvapivě modré oči, důlek na bradě. Do čela mu padal pramen tmavohnědých vlasů. Měl urostlou postavu fotbalisty, ale očividně také duši malíře. Strothers studoval v prvním ročníku Grangerova institutu, jedné z nejprestižnějších uměleckých škol ve městě.
„Detektiv Meyer, sedmaosmdesátý revír,“ představil se Meyer a ukázal identifikační kartu. „Tohle je můj kolega, detektiv Carella.“
Strothers zamrkal.
Paní Handlerová nasměrovala Meyera do Grangerova institutu. Zašel tam dnes ráno, promluvil si s někým z registrační kanceláře, a ten ho poslal za šéfem uměleckého oddělení. Šéf mu prozradil, že Strothers bude odpoledne v Jarrettově muzeu. A tak teď Meyer s Carellou stáli, za zády Matissův obraz a přímo před sebou udiveného studenta umění, který k nim vzhlížel z kamenné lavice a pravděpodobně přemýšlel, jestli není v rozporu se zákonem pořizovat náčrtky v soukromém muzeu.
„Nepůjdeme někam, kde si můžeme promluvit?“ zeptal se Meyer.
„Proč? Co jsem udělal?“ chtěl vědět Strothers.
„Nic. Chceme vám položit nějaké otázky,“ odpověděl Carella.
„O čem?“
„O Scottu Handlerovi.“
„A co udělal on?“
„Nemohli bychom jít ven do zahrady?“
„V tomhle počasí?“
„Nebo do kavárny, vyberte si.“
„Anebo můžeme zůstat sedět přímo tady,“ navrhl Meyer. „Je to na vás.“
Strothers na ně hleděl.
„Tak co říkáte?“ pobídl ho Carella.
„Pojďme do kavárny,“ rozhodl Strothers.
Jako tři staří kamarádi kráčeli chodbami ověšenými Picassovými, van Goghovými, Chagallovými a Gauguinovými díly. Vydali se podle ukazatelů kolem skleněné stěny nad zahradou se sochami, jíž vévodila skvělá Chamberlainova skulptura, a potom nahoru po eskalátoru do druhého patra k nově instalované výstavě Syda Solomona a ještě výš, do třetího patra, kde je šipky vedly kolem kinosálu (tam právě běžela přehlídka starých Hitchcockových filmů, včetně Ptáků), až konečně dorazili do kavárny, kde v této době, deset minut po druhé hodině, byl jen mírný provoz.
„Dáte si kávu?“ otázal se Carella.
„Jisté,“ odpověděl podrážděně Strothers.
Zdálo se, že přemýšlí, jestli se do něho takhle na veřejnosti pustí gumovou hadicí.
„S čím ji chcete?“
„S cukrem a trochou smetany.“
„A ty, Meyere?“
„Černou.“
Carella odešel k pultu. Meyer se Strothersem usedli ke stolku.
„Tak,“ usmál se na něho Meyer.
„Povězte nám, kde jste byl na Silvestra,“ požádal Carella.
„Myslel jsem, že jde o Scotta.“
„To ano. Byl jste s ním?“
„Ano.“
„Kde?“
„U něho doma. Jeho rodiče pořádali večírek. Scott mě pozval.“
„V kolik hodin jste tam přišel?“
„Co Scott provedl?“
„Nic. Mluvil jste s ním někdy v poslední době?“
„Ne.“
„V kolik hodin jste dorazil na večírek?“
„Kolem půl desáté, možná v deset.“
„Sám?“
„Ne, měl jsem s sebou jedno děvče.“
„Jak se jmenuje?“
„Proč?“
„Pane Strothersi, tohle je běžná rutina, my jenom...“
„No dobře, děkuju pěkně, ale rád bych věděl, proč...“
„Snažíme se přesně zjistit, kde se Scott Handler pohyboval na Silvestra,“ řekl Meyer.
„Tak k čemu potřebujete jméno mojí přítelkyně? Jestli se jedná o Scotta, tak proč...“
„Jen proto, že by pro nás byla dalším svědkem,“ vysvětlil Carella.
„Svědkem čeho?“
„Mohla by dosvědčit, kde Scott Handler v kterou dobu byl.“
„O jakou dobu se vám přesně jedná?“ zeptal se Strothers.
Carella si uvědomil, že jim ještě pořád nepověděl jméno své přítelkyně. Říkal si, že ho za to nejspíš obdivuje. Teď zvažoval, jestli má s tím chlapcem promluvit na rovinu. Povědět mu, že potřebují vědět, kde byl Handler mezi půl j…
