2
Jak paní Whitsonová důvtipně předpověděla, sekeru v kůlně na nářadí venku za domem nenašli; vůbec jediná sekera v okolí byla ta, která trčela z rozťaté lebky nebožtíka domovníka Lassera, jak ji tam kdosi bezmyšlenkovitě zanechal. Našli však Whitsonovu zelenou bundu, které říkal eisenhowerka, přehozenou přes popelnici, kam si ji údajně odložil, než se vydal do kůlny na nářadí. A také našli asi tucet polen velkých jak hrom a složených v uličce, jen pár kroků od kůlny, což všechno zdánlivě potvrzovalo Whitsonovu výpověď. Řekli Whitsonovi, aby šel domů, ale upozornili ho, že až do odvolání nesmí odjet z města, poněvadž s ním možná později ještě budou potřebovat mluvit. Tím „později“ měli na mysli zatím neurčitelný okamžik, kdy jim policejní laboratoř podá zprávu o topůrku vyčnívajícím ze sekery vyčnívající z hlavy nebožtíka Lassera. Doufali totiž, aby bylo jasno, že by v laboratoři mohli na tom smrtícím nástroji objevit nějaké otisky prstů, což by jim eventuálně umožnilo rozřešit celý případ v několika málo hodinách po spáchání zločinu.
Jenže jsou dny, kdy si člověk nevydělá mizerný pěticent. V laboratoři sice našli na dřevěném topůrku sekery spoustu rozmazané krve, pár šedých vlasů, které se přichytily na drobných třískách a nerovných místech, šedou hmotu, která vystříkla z Lasserovy rozpolcené hlavy, když si ocelové ostří sekery razilo cestu lebkou a mozkem, ale nenašli na něm - bohužel - žádné otisky prstů. A co horšího: přestože se několik otisků zakrvácené dlaně a zkrvaveného palce našlo na šedé sklepní zdi, technici z laboratoře brzo zjistili, že tyhle otisky tam zanechal starý Lasser sám, buď jak před útočníkem couval, nebo ve chvíli, kdy se chtěl o zeď zachytit či opřít, když se kácel na podlahu po úderu - patrně po tom, který mu přeťal jugulárku. Lékařský expert se domníval, že Lasser ležel ve sklepě na podlaze už hezkých pár okamžiků mrtev, když ho teprve zasáhla poslední rána, při níž se mu sekera zabořila do hlavy a zůstala v ní trčet, což byla domněnka, kterou zdánlivě potvrzovala jak přeťatá jugulárka, tak neobvykle velké množství krve, rozteklé po celé podlaze, jejíž pramínek ostatně na mrtvolu upozornil malého Mickeyho Ryana. Prostá logická úvaha, vycházející z toho, jak věci musely probíhat, a především z neoddiskutovatelného faktu, v jaké poloze utkvěla sekera zabořená do Lasserovy hlavy, vedla nutně k závěru, že šlo o poslední úder, jemuž předcházela celá série ran zasazených už dřív. Ani laboratoř ani úřadovna policejního lékaře nemohly spolehlivě určit, kdy došlo k přetnutí jugulárky, zato však se obě zmíněné instance vzácně shodly na počtu sečných ran obě jich napočítaly sedmadvacet, včetně prstů na levé ruce, které zůstaly viset jen na kůži - a obě potvrdily, že příčinou smrti bylo přetnutí jugulárky, zatímco předchozí sečné rány byly natolik vážné, že mohly v jistém časovém rozmezí vést ke kritické ztrátě krve, žádná však sama o sobě tak vážná, aby mohla být bezprostřední příčinou smrti. Bylo to až to seknutí napříč přes hrdlo, úder, který musel být zasazen švihem paže, která se nejdřív pořádně rozpřáhla - asi tak, jako se baseballový hráč rozmáchne pálkou - až tohle seknutí, které Georgea Lassera zabilo. Ta poslední rána sekerou byla už jen něco jako coup de grace, hloubkové ponoření ostří do lebky muže, který už byl mrtev a ležel vrahovi u nohou - rána z milosti, dovršená ještě tím prapodivným finálním gestem, tím, že sekera zůstala v lebce zaseknutá - jako by šlo o nějaký pařez a poslední zaboření ostří do mozku jen označovalo konec pracovního dne, jakési úděsné Padla.
Popravdě řečeno, všechno dohromady to bylo dost hrozné, hnusné a hrůzné.
Od nájemníků v budově se dověděli, že George Lasser bydlel někde v New Essexu, kam se dá z města dojet za patnáct minut. Údaj potvrdil i řidičský průkaz, který se našel v pravé zadní kapse starcových kalhot. Bylo v něm uvedeno celé jméno - George Nelson Lasser, bydliště New Essex, Westerfield 1529, váha třiasedmdesát kilo, výška metr sedmdesát osm, datum…
