Nervozní, hluční, rozčilení, zmateně pobíhající, nevšímali si štiplavého mrazu, protože řešili problém, a sice, že někdo hodil do vysokého kostelního okna bombu.
Utahaný pochůzkář, který se v této čtvrti necítil dobře ani ve dne, pozdravil vzrušeně Klinga. Jeho bledý obličej obepínaly náušníky jako závorky. Ruce v rukavicích odhodlaně svíraly obušek. Dav se neochotně rozestoupil, aby uvolnil Klingovi cestu. Ačkoli vešel do kostela se sebejistým výrazem supermana, lidé viděli, že je to jen mladý policista a že je běloch. Věděli také, že kdyby někdo hodil bombu na Hallavenue ve středu města, dostavil by se tam sám policejní komisař. Tohle ale byla Culver-avenue, bortící se ghetto, obývané výbušnou směsí černochů a Portorikánců. A právě proto auto, které zastavilo u obrubníku, nemělo žlutomodrý znak komisařství, ale byl to jen chevrolet kabrio patřící osobně Klingovi.
Hasiči už byli téměř hotovi. Džunglí hadic a nábytku se probíjeli zdravotníci a vynášeli raněné - mrtví mohou počkat.
„Volal jsi na oddělení boje s terorizmem?“ zeptal se Kling pochůzkáře.
„Ne,“ odpověděl muž, překvapený tím, že nesplnil svou povinnost.
„Tak běž rychle zavolat,“ poradil mu Kling.
„Rozkaz, pane!“ vydechl pochůzkář a letěl ven.
Zdravotníci nesli nosítka se sténající ženou. Stále ještě na sobě měla brýle ale jedna čočka praskla a podél nosu jí stékal pramének krve. Kostel byl plný smradu z ohořelé výbušniny, dýmu a tlejícího dřeva. Nejvíce byla poškozena zadní část místnosti, ležící proti vchodu. Ten, kdo bombu hodil, musel mít přesné oko i ruku - bomba vlétla přesně do okna, letěla ještě asi patnáct stop a zasáhla improvizovaný oltář. Na oltáři ležel mrtvý farář. Výbuch mu utrhl ruku. Dvě ženy, které seděly vedle sebe u oltáře na rozkládacích židlích, teď ležely jedna na druhé na podlaze. Smrt je spojila. Oděv zavražděných ještě doutnal. Místností se rozléhalo sténání raněných, přehlušené kvílením sirény blížící se záchranky. Kling vyšel ven.
„Kdo se hlásí jako svědek?“ oslovil dav
Mladý černoch s plnovousem a čepicí kudrnatých vlasů vystoupil ze skupiny mládeže a popošel ke Klingovi.
„Farář je mrtvý?“ zeptal se.
„Ano, bohužel.“
„Kdo ještě?“
„Dvě ženy.“
„Víte, kdo to je?“
„Ještě ne. Až se to tu uklidní, provedeme identifikaci.“
Kling znovu oslovil dav:
„Viděl někdo, jak se to stalo?“
„No právě já,“ řekl mladík.
„Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Andrew Jordan.“
Kling vyndal zápisník.
„Dobře, tak povídej.“
„Co to tam chcete zapisovat?“ zneklidněl Jordan.
„Vždyť jsi řekl, žes viděl, jak...“
„No, viděl. Šel jsem kolem, támhle, na kulečník a ženský vevnitř zpívaly. Pak zastavilo auto, vystoupil chlap, hodil tam bombu a běžel zpátky k autu.“
„Jaké to bylo auto?“
„Červený volkswagen.“
„Jaký typ?“
„Kdo by se v těch volkswágnech vyznal!“
„Kolik v něm bylo lidí?“
„Dva. Řidič a chlap s bombou.“
„Číslo jsi si zapamatoval?“
„Ne. Odjeli rychle.“
„Mohl bys popást člověka, který hodil bombu?“
„Můžu. Byl to běloch.“
„A dál?“ zeptal se Kling.
„To je všechno,“ kývl hlavou Jordan. „Byl to zasranej běloch.“
