10
Když se Kling vrátil z poručíkovy kanceláře do služebny, zastal tam Carellu a Meyera.
„Jak se vede?“ zeptal se Carella.
„Jakž takž. Právě jsme si prohlíželi ten canc.“
„Jakej canc?“
„Prostě canc,“ řekl Kling záhadně a odešel.
„Kdy řekla laborka, že zavolají ohledně těch vitaminových kapslí?“ zeptal se Carella.
„Během dneška,“ řekl Meyer.
„Jak během? Už je pět pryč.“
„Hele, já za to nemůžu,“ řekl Meyer, vstal a šel si pro vodu ke chladicímu zařízení. Zazvonil telefon. Carella ho vzal.
„87. pátrací skupina, Carella,“ řekl.
„Steve, tady je Bob O’Brien.“
„Jo, co je, Bobe?“
„Jak dlouho tady mám čučet a hlídat toho tvýho Nelsona?“
„Kde jsi?“
„Před jeho barákem. Sledoval jsem ho z ordinace do špitálu a pak sem.“
„Do kterýho špitálu?“
„Všeobecnýho presbyteriánskýho.“
„Co tam dělal?“
„Jak to mám já vědět? Většina doktorů patří k nějaký nemocnici, ne?“
„Asi jo. Kdy odešel z ordinace?“
„Odpoledne po návštěvních hodinách.“
„V kolik to bylo?“
„Chvilku po druhý.“
„A šel rovnou do toho špitálu?“
„Jo. Má malý červený MG.“
„V kolik odešel z nemocnice?“
„Asi před půlhodinou.“
„Rovnou domů?“
„Jo. Myslíš, že tam už zůstane?“
„Nevím. Brnkni mi asi za hodinu.“
„Dobře. Kde budeš? Doma?“
„Ne, ještě se tu zdržíme.“
„Oukej,“ řekl O’Brien a zavěsil. Meyer se vrátil ke svému stolu s kelímkem vody. Opřel ho o telefon a otevřel zásuvku, z níž vytáhl dlouhý pruh tvrdého papíru s barevnými kapslemi.
„Co to máš?“ zeptal se Carella.
„Proti nachlazení,“ řekl Meyer, vyndal jednu kapsli z celofánového obalu, strčil ji do úst a zapil vodou. Telefon opět zazvonil. Meyer zdvihl sluchátko.
„87. pátrací skupina, Meyer.“
„Meyere, tady je Andy Parker. Já jsem ještě u Krantze, kontroluju ho. Je v restauraci s buchtou, která má kozy jak melouny.“
„Jaká velikost bys řek?“ zajímal se Meyer.
„Jak to mám, ty vole, vědět?“
„Dobrá, tak se ho drž. Zavolej zase pozdějc, jo?“
„Jsem utahanej,“ řekl Parker.
„Já taky.“
„Jo, ale já jsem utahanej dovopravdy,“ řekl Parker a zavěsil.
Meyer vrátil sluchátko na místo. „Parker,“ řekl. „Krantz je v hospodě a dává si do nosu.“
„Hezký,“ řekl Carella.
„Nemáme si poslat pro jídlo?“
„Při tomhle případu ani nemám hlad.“
„Měl by se dát matematicky vypočítat.“
„Jak, prosím tě?“
„Pro každej případ by měly platit zákony matematiky. Nemám to rád, když se nedá sčítat a odečítat.“
„Proč se Bert tak uculoval, když odcházel?“
,Já nevím. On se uculuje často,“ řekl Meyer. „Já mám rád, když dvě a dvě jsou čtyři. Mám rád, když sebevražda je sebevražda.“
„Ty myslíš, že to je sebevražda?“
„Ne, a to je právě ono. Nemám rád, když sebevražda je vražda. Potrpím si na matematiku.“
„Já jsem na gymplu propad z geometrie,“ řekl Carella.
„Fakt?“
„Fakt.“
„Naše fakta jsou v pořádku,“ řekl Meyer, „a dohromady dávají sebevraždu. Jenže něco mi říká, že to tak není.“
„Říká ti to správně,“ souhlasil Carella.
„Právě. Říká mi to správně. Říká mi to, že je to vražda.“
Zazvonil telefon. Meyer zdvihl sluchátko. „87. pátrací skupina, Meyer,“ řekl. „To jseš zase ty? Co se děje?“ Poslouchal. „Jo? Opravdu? Já nevím, ověříme si to. Oukej, zůstaň tam. Čau.“ Zavěsil.
„Kdo to byl?“ zeptal se Carella.
„Bob O’Brien. Říká, že před Nelsonovým domem zastavil modrej thunderbird a vylezla z něj blond ženská. Chce vědět, jestli Melanie Giffordová má modrýho thunderbirda.“
„Já nevím, jakej má auťák, ty bys to věděl?“
„Ne.“
„Registrace vozidel je už zavřená, že jo?“
„Můžeme volat na noční číslo.“
„Myslím, že bysme měli.“
Meyer nebyl přesvědčený. „Nelson je rodinnej přítel. Melaniina návštěva se dá rozumně vysvětlit.“
„Já vím,“ řekl Carella. „Jaký je to číslo?“
„Tady ho máš,“ řekl Meyer a otevřel svůj telefonní seznam. „Je tu samozřejmě ta záležitost s Giffordovým večírkem.“
„Jako ta hádka?“ zeptal se Carella a vytáčel číslo.
„Jo, když se Gifford vrhnul na doktora.“
„Právě,“ Carella přikývl. „Zvoní to.“
„Ale Gifford byl opilej.“
„Byl. Haló,“ řekl Carella do telefonu. „Tady je Steve Carella, detektiv druhý třídy, 87.…
