7
Pokaždé, když šel Bert Kling do policejní laboratoře dole ve městě, měl stejný pocit, jako když mu bylo jedenáct a rodiče mu dali k Vánocům krabici Malého chemika. Laboratoř zabírala skoro polovinu prvního patra v budově policejního ředitelství a Kling věděl, že pro Grossmana a jeho kohortu je to naprosto obyčejné místo; pro něj to byla pohádková říše vědeckých divů. Pedanticky uspořádané kamery a filtry, reflektory a zvětšovací přístroje, kondenzátory a promítačky mu ztělesňovaly pravdu a spravedlnost. Z mlčenlivých řad mikroskopů normálních a stereoskopických, srovnávacích a polarizačních vyzařovaly neznámé světy. Své kouzlo měla Quartzova lampa s ultrafialovým světlem; kádinky, láhve a třínožky, birety a pipety, zkumavky a Bunsenovy hořáky byly plné poezie. Policejní laboratoř a její váhy se zapisovači, její měřicí pásma a mikrometry, skalpely a mikrotomy, smirkové kotouče a svěráky byly oživlou Encyklopedií mechaniky. A nadto se nade vším vznášela vůně tisícerých chemikálií, které útočily na čich jako exotické voňavky vycházející z jediné plachty arabské bárky.
Miloval to a pokaždé vstupoval do laboratoře s pocity malého kluka. Často přitom zapomínal, že sem přichází probírat fakta násilí nebo smrti. Sam Grossman na fakta násilí nebo smrti nezapomínal nikdy. Byl to čahoun s mohutnou kostrou a rukama a obličejem novoanglického farmáře. Oči za brýlemi s tlustými obroučky byly modré a bezelstné. Mluvil tiše, s jemnou vroucností, která připomínala dávno zaniklé časy, i když to byl úsečný hlas člověka zvyklého zabývat se chladnými vědeckými fakty. To ráno v policejní laboratoři si sundal brýle, vyčistil čočky šosem bílého pláště, vrátil brýle na kořen nosu a řekl: „Tentokrát to bylo zajímavý, cos nám dal, Berte.“
„Jak to?“
„Ten tvůj člověk byl chodící katalog. Našli jsme v tý hrudce s výjimkou kuchyňskýho dřezu všechno.“
„Něco, co se mi bude hodit?“
„Podle toho. Pojď sem.“
Oba muži prošli laboratoří mezi dvěma dlouhými bílými pulty plnými zkumavek s nejrůznějšími chemikáliemi, v některých to bublalo. Klingovi připomněly film o Frankensteinovi.
„Tady máš, co jsme dokázali izolovat z tý hliněný placky. Sedm různejch identifikovatelnejch materiálů, všechny buď rovnou v hlíně, nebo na ní přilepený, nebo obalený kolem základního materiálu, kterej se sám o sobě skládá ze tří různejch. Myslím, že měl tu hrudku na botě, jak říkáš, jinak by nenashromáždil tolik roztodivnejch věcí.“
„Myslíš, že se mu ta hlína zachytila na podpatku?“
„Pravděpodobně uvízla tam, kde se podpatek připojuje k podrážce. Tvrdit se to ovšem nedá, to je jen dohad. Zdá se to ale pravděpodobný vzhledem ke všemu tomu smetí, který nabral.“
„Jaký smetí?“
„Koukni se,“ řekl Grossman.
Každá sebemenší částečka nebo částečky toho „smetí“ byla izolována, položena na zvláštní mikroskopické sklíčko a pečlivě označena. Sklíčka byla narovnána na stojánku jedno vedle druhého a Grossman při řeči ukazoval každé zvlášť.
„Základní materiály jsou na těchhle prvních třech sklíčkách. Společně vytvořily něco jako tmel, na který se bezpochyby nalepily ty další věci.“
„A co jsou ty tři základní materiály?“ zeptal se Kling.
„Lůj, piliny a krev.“
„Lidská krev?“
„Ne. Provedli jsme Uhlenhuthův test, kterej urychluje reakci. Lidská v žádným případě není.“
„To je dobře.“
„Celkem ano,“ řekl Grossman, „protože máme z čeho vycházet. Kde by se tak nejspíš našla kombinace pilin, loje a zvířecí krve?“
„V řeznictví?“
„Taky nás to napadlo. A čtvrtý sklíčko tu možnost potvrzuje.“ Grossman zaťukal prstem na sklíčko. „Je to zvířecí chlup. Zezačátku jsme si nebyli jistý, protože granulace vypadala na lidskej, ale medulární - dřeňovej index, víš, to je poměr mezi průměrem dřeně a průměrem celýho vlasu - je nula pět. Kdyby byl menší, znamenalo by to, že jde o lidskej chlup. Tenhle zaručeně pochází od zvířete.“
„Jakýho zvířete?“ zeptal se Kling.
„To nevíme jistě. Buď skotu, nebo koně. Vzhledem k ostatním indikacím pochází pravděpodobně ze zvířete, který bys předpokládal, že na…
