Aureliano dlouhý čas vůbec nevyšel z Melquíadesova pokoje. Naučil se zpaměti bájným vyprávěním z potrhané knihy, souhrnu výzkumů Hermanna Chromého, poznámkám o démonologii, návodům na zhotovení kamene mudrců, Nostradamovým Centuriím a jeho bádání o moru, takže na prahu dospělosti nevěděl sice nic o době, v které žil, měl vsak základní vědomosti středověkého člověka. Kdykoli Santa Sofia de la Piedad přišla do pokoje, nacházela ho zahloubaného v četbě. Ráno mu přinášela šálek neslazené kávy a v poledne talíř rýže s plátky pečeného banánu, to jediné, co od smrti Aureliana Segunda v domě jedli. Stříhala mu vlasy, vybírala mu hnidy a přešívala mu staré šaty, vyhledané v zapomenutých kufrech, a když mu začaly vyrážet vousy, přinesla mu holičskou břitvu a nádobku na mýdlo, jež patřívaly plukovníku Aurelianu Buendíovi. Žádný z jeho synů se plukovníkovi tolik nepodobal, dokonce ani Aureliano José ne, především vystouplými lícními kostmi a rozhodnou, málem nelítostnou křivkou rtů. Stejně jako se to přihodilo Úrsule s Aurelianem Segundem, když studoval v Melquíadesově pokojíku, myslela si i Santa Sofia de la Piedad, že Aureliano mluví sám pro sebe. Ve skutečnosti hovořil s Melquíadesem. Jednoho palčivého odpoledne, nedlouho po smrti obou dvojenců, uviděl u zářícího okna ponurého starce v klobouku podobném havraním křídlům; jako kdyby se mu před očima zhmotnila vzpomínka uložená v jeho paměti dávno před tím, než se narodil. Aurelianovi se už podařilo rozluštit celou abecedu pergamenů; a když se ho Melquíades zeptal, zda zjistil, v jakém jazyce jsou sepsány, neváhal s odpovědí:
"V sanskrtu," řekl.
Melquíades mu oznámil, že s jeho návštěvami v pokoji bude pomalu konec. Klidně však odejde na luka naprosté smrti, poněvadž Aureliano má čas naučit se sanskrtu, než budou pergameny sto let staré a bude je možno rozluštit. On mu také řekl, že v uličce vedoucí k řece, kde za časů banánové společnosti uhadovali budoucnost a vykládali sny, má jakýsi učený Katalánec obchod s knihami a v něm Základy sanskrtu, které za Šest let rozkoušou moli, nepospíší-li si a nekoupí je. Poprvé za celý svůj dlouhý život Santa Sofia de la Piedad na sobě dala znát nějaké duševní hnutí: úžas, když ji Aureliano požádal, aby mu přinesla knihu, kterou najde mezi Osvobozeným Jeruzalémem a Miltonovými básněmi ve druhé řadě regálů vpravo na konci. Jelikož neuměla číst, naučila se těm slovům zpaměti, a aby si opatřila peníze, prodala jednu ze sedmnácti zlatých rybek, které zbývaly v dílně, a jenom ona a Aureliano věděli, kam je uložili té noci, kdy vojáci prohlíželi dům.
Zatímco Aureliano postupoval ve studiu sanskrtu, Melquíades byl den ze dne roztěkanější a vzdálenější a v zářivém poledním světle jako by se pomalu vytrácel. Když Aureliano naposled vytušil jeho přítomnost, neviděl ho už a sotva slyšel jeho Šepot: "Umřel jsem na zimnici v přesypech singapurských." Od té chvíle pokoj ztratil svou odolnost vůči prachu, vedru, všekazům, červeným mravencům a molům, kteří měli proměnit v prach moudrost knih a pergamenů.
Jídla v domě nechybělo. Den po smrti Aureliana Segunda nabídl Fernandě jeden z jeho přátel - jeden z těch, kteří přinesli věnec s neuctivým nápisem -, že jí zaplatí peníze, které zůstal dlužen jejímu manželovi. Od té doby jim každou středu poslíček přinášel košík s jídlem, se kterým vystačili na celý týden. Nikdo se nikdy nedozvěděl, že ony zásoby posílá Petra Cotesová, vedena představou, že pokračujícím milosrdenstvím ponižuje tu, která ji předtím ponížila. Zášť ji však přešla mnohem dřív, než sama očekávala, a pak už posílala Fernandě jídlo z pýchy a nakonec ze soucitu. Když někdy nebyla s to jít prodávat losy a lidé ztráceli o loterii zájem, zůstala raději sama bez jídla, jen aby se Fernanda najedla, a nepřestala onen závazek dodržovat, dokud neuviděla její pohřeb.
Lidí v domě ubylo, a tak se Santě Sofii de la Piedad konečně dostalo odpočinku, který si po více než půlstoletí práce opravdu zasloužila. Od oné mlčenlivé a nepřístupné ženy, která vnesla d…
