(2)
Zatímco jsem se holil, slyšel jsem ho přecházet, ale když jsem se postavil pod sprchu, už jsem jeho kroky pochopitelně neslyšel. A když jsem se dosprchoval, byl pryč. Doťapkal jsem ke kuchyňce a nahlédl do chodby. Byla prázdná až na mlékaře, který právě začal scházet po zadním schodišti s drátěnou basou na láhve, a na složené ranní noviny, opírající se o zavřené dveře.
"Hej!" zavolal jsem na mlékaře. "Nevyšel zrovna někdo ode mě a neseběhl dolů?"
Ohlédl se po mně od rohu a otevřel ústa, aby mi odpověděl. Byl to pěkný mládenec s hezkými velkými bílými zuby. Ty zuby mi utkvěly v paměti, protože jsem se na ně díval právě v okamžiku, kdy jsem zaslechl výstřely.
Nepřicházely ani příliš zdaleka, ani příliš zblízka. Ze zadního traktu činžáku, od garáží nebo zezadu z uličky, usoudil jsem. Byly to dva rychlé, tvrdé výstřely a pak automat: dávka pěti šesti ran, víc ostatně dobrý zabiják ani nepotřebuje. A vzápětí burácení odjíždějícího auta.
Mlékař sklapl ústa jako na povel. Upřel na mě vytřeštěné, prázdné oči. Velmi opatrně položil basu na horní schod a opřel se o zeď. "To byly výstřely, ne?" vyhrkl.
To všechno trvalo pár vteřin, ale připadaly mi jako půlhodina. Vrátil jsem se do bytu, hodil na sebe šatstvo, sebral několik věcí z prádelníku a vyběhl na chodbu. Byla pořád prázdná, ani mlékař tam už nebyl. Kdesi blízko skomíral jekot sirény. Z jedněch dveří vykoukla lysá hlava s výrazem kocoviny a hlasitě zafrkala.
Seběhl jsem po zadním schodišti.
Dole ve vestibulu byli dva tři lidé. Vyšel jsem zadním vchodem. Garáže stály proti sobě po obou stranách betonového dvorku a další garáže, uprostřed nichž byl výjezd do zadní uličky, tvořily třetí stranu. O tři domy dál přelézala plot dvě děcka.
Larry Batzel ležel tváří k zemi, klobouk asi metr od hlavy, s rukou nataženou asi třicet centimetrů od velké černé automatické pistole. Kotníky měl zkroucené, jako by se při pádu otočil kolem osy. Tvář, plavé vlasy a zejména krk měl hustě zbrocené krví. Také na betonovém dvorku jí bylo plno.
Skláněli se nad ním dva policajti z pohotovostního vozu, mlékař a muž v hnědém svetru a pracovních kalhotách s laclem, náš domovník. Dorazil jsem k nim přibližně ve stejnou chvíli, kdy ta dvě děcka, co přelezla plot, doběhla na dvůr. Mlékař na mě pohlédl s nepřirozeným, napjatým výrazem. Jeden z policajtů se napřímil a zeptal se: "Zná někdo toho chlapa? Půl ksichtu ještě má."
Nemluvil ke mně. Mlékař zavrtěl hlavou a koutkem oka na mě pořád civěl. Domovník prohlásil: "To není nikdo od nás z domu, ale mohl tu bejt na návštěvě. Ale na návštěvy je kapánek brzo, ne?" ,
"Má na sobě parádní ohoz. Vy ten svůj barák musíte znát líp než já," řekl polda důrazně a vytáhl notes. Druhý polda se taky vztyčil, potřásl hlavou a spolu s domovníkem vykročili k domu.
Polda s notýskem kývl na mě palcem a zavrčel: "Vy jste tu byl hnedka za těma dvěma chlapama. Víte něco?"
Pohlédl jsem na mlékaře. Larrymu Batzelovi by to bylo fuk a člověk si musí vydělat na chleba. To, co jsem věděl, nebylo stejně nic pro hochy z hlídkového vozu. "Jenom jsem uslyšel výstřely a přiběhl jsem sem," řekl jsem.
Polda se s tím spokojil. Mlékař pohlédl vzhůru k nízké šedé obloze a mlčel. Za chvíli jsem se vrátil do bytu a oblékl se. Když jsem bral ze stolu u okna klobouk, zahlédl jsem vedle láhve skotské růžové poupátko a pod ním kousek popsaného papíru. Vzkaz zněl: "Jsi dobrý kluk, ale raději to provedu sám. Dej tu růži Moně, jestli se ti k tomu někdy naskytne příležitost. Larry."
Vložil jsem oboje do náprsní tašky a posílil se skotskou.
