(5)
Jeli jsme – poklidně, pomaloučku, déšť bubnoval na střechu a na jedné straně stékal po okénkách. Proplétali jsme se klikatícími se strmými uličkami mezi rezidencemi na rozlehlých pozemcích, z jejichž vzdálených budov se směrem k nám leskly jen odrazy mokrých štítů za rozmazanými stromy.
Do nosu mě udeřil pach cigaretového kouře a chlápek se zarudlýma očima řekl: "Co vám pověděl?"
"Moc ne," odpověděl jsem. "Že Mona zmizela z města ten večer, co se to dostalo do novin. To už věděl i starý Winslow."
"To mu taky nemohlo dát velkou práci." usoudil Rudoočko. "Tu si nedali ani chlupatí. Co dál?"
"Řekl, že po něm někdo vystřelil. Chtěl na mně, abych ho vyvezl z města. V poslední chvíli ale utekl sám. Proč, to nevím."
"Tak ven s tím, čmuchale," pobídl mě Rudoočko suše. "Je to vaše jediná šance."
"Víc nevím," řekl jsem a vyhlédl z okna na prudký déšť.
"Najal si vás ten dědek, abyste mu to vyšťoural?"
"Kdepak. Je držgrešle."
Rudoočko se zasmál. Pistole v botě mě tížila a překážela a jako by byla na hony vzdálena. Řekl jsem: "Třeba se toho o O'Marovi ani nemusí víc vědět."
Muž na předním sedadle pootočil hlavu a zabručel: "Kde sakra jsi říkal, že je ta ulice?"
"Nad Beverly Glenn, troubo. Mullholland Drive."
"Jo tahle. Do prčic, vždyť není vůbec dlážděná."
"Tak si ji vydláždíme tady čmuchalem." řekl Rudoočko.
Rezidencí ubývalo a svahy začínaly být porostlé zakrslými duby.
"Nejste špatnej chlap." řekl Rudoočko. "Jste jenom držgrešle jako ten dědek. Jasný? Chceme znát všecko, co řekl, abysme věděli, jestli vás máme sejmout, nebo nemáme."
"Jděte se bodnout," řekl jsem. "Stejně byste mi nevěřili."
"Zkuste to. Tohle je pro nás práce jako práce. Odvedeme ji a jedeme dál."
"Musí to být prima práce," řekl jsem. "Dokud trvá."
"Rejpněte si ještě jednou a uvidíte."
"To jsem už jednou udělal – dávno, tehdy jste ještě byli v polepšovně. A přesto dělám dál všechno možné, abych šel lidem na nervy."
Rudoočko se opět zasmál. Toho zřejmě jen tak něco nerozházelo. "Pokad víme, před policajty jste to dneska zamlčel. Nic jste jim nepíchl. Pravda?"
"Jestli jsem to píchl, tak mě můžete na místě sejmout, jasný?"
"Co byste řekl papíru a na všechno zapomněl?"
"Vždyť byste mi ani pak nevěřili!"
"Ale jo, věřili. Podívejte se: My odvedeme práci a jedeme dál. Patříme k jedný organizaci. Ale vy tu žijete, máte tady slušnou pověst a slušný živobytí. Určitě budete raději hrát poctivou hru."
"Jistě. Hrál bych poctivou hru."
"Nikdy neodbouchneme chlápka, kterej má blízko k policajtům," řekl Rudoočko přívětivě. Opřel se v koutě, pistoli na kolenou, a sáhl do náprsní kapsy. Rozevřel na koleni velkou světle hnědou náprsní tašku, vylovil z ní dvě bankovky, složil je a přisunul mi je po sedadle. Náprsní taška se mu vrátila do kapsy.
"Vaše," řekl vážně. "Pustíte-li si hubu na špacír, nevydržíte ani čtyřiadvacet hodin."
Zdvihl jsem bankovky. Dvě pětistovky. Zastrčil jsem je do vesty. "Dobře," řekl jsem. "Pak bych zřejmě už k policajtům blízko neměl, co?"
"S tím si lámejte hlavu sám, čmuchale!"
Zazubili jsme se na sebe, dva slušní mládenci, dobře spolu vycházející v drsném, nevlídném světě. Pak Rudoočko prudce otočil hlavu. "V pořádku, Louie. Zapomeň na Mullholland Drive. Zastav."
Vůz právě vyjel po dlouhé klikatící se silnici doprostřed pustého kopce. Na svah dopadaly šedé závoje deště. Svět byl bez oblohy, bez obzoru. Normálně vidím půl kilometru daleko, ale kromě našeho vozu jsem neviděl nic živého.
Řidič odbočil k pankejtu a vypnul motor. Zapálil si cigaretu a položil paži na opěradlo. Usmál se na mě. Měl půvabný úsměv – jako aligátor.
"Na to si musíme cvaknout,?" řekl Rudoočko. "Taky bych jednou chtěl tak snadno vydělat papír. Jenom za to, že si člověk přišije nos k bradě."
"Žádnou bradu nemáš," řekl Louie a usmíval se dál.
Rudoočko položil kolt na sedadlo a z náprsní kapsy vytáhl plochou čtvrtlitrovku. Vypadalo to na dobrou značku, zelená licenční známka, stáčeno pod dohledem. Zuby odšrouboval uzávěr, přičichl a mlaskl. "Tohle …
