(10)
Ráno bylo celé modré a zlaté a ptáci na okrasných stromech Winslowovy rezidence zpívali po dešti jako diví. Vrátný u brány mě vpustil postranním vchodem. Příjezdovou cestou jsem vyšel na horní terasu a zastavil se před velkými vyřezávanými dvoukřídlými domovními dveřmi. Než jsem zazvonil, pohlédl jsem z kopce dolů a uviděl mladého Trevillyana, jak sedí na kamenné lavici s hlavou v dlaních a pohledem upřeným do prázdna.
Sešel jsem k němu po cihlovém chodníčku. "Dneska žádné šipky, synku?"
Vzhlédl ke mně úzkýma, břidlicově šedýma, vpadlýma očima. "Ne. Našel jste ho?"
"Tvého tátu? Ne, synku, ještě ne."
Trhl hlavou. Chřípí se mu hněvivě zachvělo. "Už jsem vám jednou řekl, že to není můj táta. A nemluvte se mnou, jako by mi byly čtyři roky. Můj táta je... je na Floridě či kde."
"No, ještě jsem ho nenašel, ať už je to táta kohokoli."
"Kdo vás praštil do brady?"
"Ale jeden chlápek s roličkou nikláků v ruce."
"Nikláků?"
"Jo. Je to právě tak účinné jako boxer. Zkus to někdy, ale ne na mně," zazubil jsem se.
"Nenajdete ho," řekl zarputile a hleděl mi na bradu. "Jako jeho. Matčina manžela."
"Vsadíme se, že jo."
"O kolik?"
"O víc, než máš v kapse."
Vztekle kopl do hrany červené cihly na pěšině. Do očí se mu vloudil vypočítavý výraz a hlasem sice ještě rozmrzelým, ale přece jen trochu uvolněnějším nadhodil: "Co kdybychom se vsadili o něco jiného? Pojďte se mnou na střelnici. Sázím dolar, že z deseti hliněných fajfek jich sestřelím deseti ranami nejméně osm."
Ohlédl jsem se zpátky k domu. Nepřipadalo mi, že tam na mě někdo netrpělivě čeká. "Dobře, ale hoďme sebou."
Šli jsme pod okny boční části domu. Daleko vzadu čněl nad vrcholky několika košatých stromů skleník s orchidejemi. Před garážemi cídil muž v čistých manšestrácích chromové kování velkého auta. Za garážemi stálo nízké bílé stavení, přilepené k náspu. Chlapec vytáhl klíč, odemkl a vešli jsme do zatuchlého vzduchu, v němž dosud čpěl pach střelného prachu. Chlapec zacvakl na dveřích pružinový zámek. "Já první," vyhrkl.
Prostor vypadal jako malá pouťová střelnice, na pultu dvaadvacítka opakovačka a dlouhá štíhlá terčová pistole. Obě zbraně byly pořádně naolejované, ale zaprášené. Asi deset metrů za pultem byl prostor rozdělen nízkou, bytelně vypadající přepážkou a za ní byly rozvěšeny hliněné fajfky a holubi a dva bílé kulaté terče s černými kruhy, podobané olověnými kulkami. Hliněné fajfky tvořily uprostřed rovnou čáru a nad nimi byl velký světlík a několik lamp s protáhlými stínidly.
Chlapec zatáhl za šňůru na zdi a přes světlík se natáhla roleta ze silné plachtoviny. Rozsvítil lampy a pak už to tam vypadalo jako v opravdové střelnici.
Nato sáhl po dvaadvacítce a rychle ji nabil krátkými náboji z lepenkové krabice. "Dolar, jestli sestřelím z deseti fajfek aspoň osm?"
"Do toho!" řekl jsem a položil peníze na pult.
Dost nedbale zacílil a překotně střílel. Chtěl se vytahovat. Minul tři fajfky. Stejně to byl pozoruhodný výkon. Odhodil pušku na pult.
"Jděte tam ještě nějaké pověsit! Tohle neplatilo. Nebyl jsem ještě připraven."
"Nějak se ti nechce prohrát, co, synku? Jen si je jdi pověsit sám. Je to tvá střelnice."
Úzký obličej se mu zkřivil vzteky. Pronikavě vykřikl: "Jděte tam vy! Musím se uklidnit, chápete? Musím se uklidnit."
Pokrčil jsem rameny, nadzdvihl v pultu příklop, prošel kolem vápnem ohozené zdi a vmáčkl se za přepážku. Za mnou cvakl závěr pušky, jak ji chlapec znovu nabil. "Polož to!" okřikl jsem ho. "Nikdy neber pušku do ruky, když máš někoho před sebou."
Odložil ji s uraženým výrazem.
Shýbl jsem se a z pilin ve velké dřevěné bedně, stojící na zemi, jsem vytáhl několik hliněných fajfek. Setřásl jsem z nich žluté třísky a začal se napřimovat. Zarazil jsem se s kloboukem těsně nad přepážkou. Dodnes nechápu proč. Slepý instinkt.
Dvaadvacítka třeskla a kulka narazila na terč za mou hlavou. Klobouk se mi líně smekl po hlavě, jako by o něj cvrnkl kos, stavějící si hnízdo.
Roztomilý hošík. Taky měl rád triky, jako Rudoočko. Upustil jsem …
