28
Bylo teprve odpoledne, obloha však potemněla těžkými mračny. Senátor Paul Seebank kráčel po venkovské cestě na okraji Rockville ve státě Maryland a neustále nervózně zapínal a vypínal baterku. Šedivé vlasy ostříhané na ježka zakrývala vycházková čepice, ostře řezané rysy jeho tváře halil zvednutý límec lehkého balonového pláště. Štíhlý a hrubý brigádní exgenerál Seebank, nyní štíhlý, hrubý a výřečný senátor Seebank, měl panický strach. Tak velký, že div neztratil duševní rovnováhu. Nedokázal zastavit třes rukou, ani čím dál patrnější tik, jenž mu v krátkých prudkých křečích stahoval pravý koutek úst.
Musel se však soustředit. Nesměl ztratit sebeovládání. Hrůzu z toho, že se stal Škorpionem Jedna, však potlačit nedokázal.
Celé šílenství začalo před osmi lety na téže silnici, v místě, kde stála ruina dávno opuštěné stodoly jedné dávno zapomenuté farmy v dávno neobdělávaných polích. Nový majitel usedlosti zřejmě jevil větší zájem o okrasné zahrady než o úrodu.
Všechno spustil hloupý, avšak děsivý telefonát na soukromou linku v jeho kanceláři. Byla to posvátná linka nově zvoleného senátora, jež zvonila pouze na jeho stole. Takové privilegium měla pouze rodina a velice dobří přátelé, volající však do rodiny nepatřil a už vůbec nebyl jeho přítelem. Byl to úplně cizí člověk, který se představil jako Neptun.
„S velkým zájmem jsme sledovali vaši senátní kampaň, pane generále.“
„Kdo sakra jste a jak jste sehnal tohle číslo?“
„To není podstatné, narozdíl od naší záležitosti. Byl bych rád, kdybychom se co nejdřív sešli. Moji šéfové už se nemohou dočkat, až navážeme spojení.“
„A já bych zase byl rád, kdybyste šel někam!“
„Pak bych vám navrhl, abyste věnoval pozornost podstatě své volební kampaně. Válečný hrdina z Vietnamu, který i v nesnesitelných podmínkách zajetí držel svoje muže nad vodou. A to vše jen díky svým vůdčím schopnostem a osobní statečnosti. Máme přátele v Hanoji, senátore. Mám pokračovat?“
„Co to sakra...?“
„U cesty za městem Rockville stojí stará stodola...“
K čertu! Co můžou vědět?
Tehdy před osmi lety Seebank do té stodoly šel, stejně jako k ní mířil i nyní - kvůli jinému telefonátu od jiného neznámého člověka. Před osmi lety si však v záři staré lucerny přečetl místopřísežná prohlášení velitelů pěti zajateckých táborů, v nichž byl spolu se svými muži internován. Elegantní Neptun jej přitom pozoroval ze stínu.
„Plukovník Seebank s námi ochotně spolupracoval a často s námi i večeřel. . . „
„Plukovník nám popisoval plány útěku, které vymysleli jeho důstojníci...“
„Častokrát jsme předstírali, že ho mučíme, a on ječel, aby ho jeho druhové slyšeli...“
„Ředěnou kyselinou jsme mu barvili kůži - obvykle, když měl veselou opičku - a pak jsme ho posílali zpátky do ubikace v rozedraných šatech... „
„Spolupracoval, ale my jsme ho kvůli tomu nijak neobdivovali...“ Bylo tam vše. Brigádní generál Paul Seebank nebyl žádný hrdina. Byl něco úplně jiného.
Pro Poskytovatele měl svou cenu, dokonce tak velkou, že dostal špičkovou hodnost: Škorpion Čtyři. Měl zajištěné znovuzvolení, jelikož žádný z politických protivníků se nemohl pochlubit jeho válečnou minulostí. Své druhé funkční období si zajistil díky tomu, že svého soupeře pohřbil pod lavinou peněz. Úkolem senátora, jenž se pyšnil pověstí vojenského experta, bylo jediné: směrovat armádní zakázky do pokladen vyvolených, které určili Poskytovatelé.
Stará stodola už byla nadohled. Její zchátralá silueta se tyčila na svahu porostlém plevelem na pozadí šedivého nebe. Seebank sešel z cestý a stoupal k místu schůzky. Kužel světla jeho baterky byl nyní stálý. Po šesti minutách dorazil k rozbitým dveřím, z nichž zbyla už jen prkna, a houkl: ,,Jsem tady. Kde jste?“
Odpovědí mu byl krátký záblesk jiné baterky.
„Pojďte dovnitř,“ ozvalo se z temnoty. „Jsem rád, že se setkávám se svým nadřízeným důstojníkem - samozřejmě v jiné armádě... Zhasněte.“
Seebank poslechl. „My jsme spolu sloužili? Znám vás?“
„Nikdy jsme se nesetkali osobně. Možná byste si ale mohl pamatovat j…
