23
Patrick O'Ryan seděl na lehátku a z celé duše si přál, aby léto už skončilo a haranti byli z domu - ve škole, kterou platili Poskytovatelé. Ne, že by neměl rád děti, právě naopak. Plně totiž zaměstnávaly jeho ženu, která tak neměla tolik času na hádky s ním. Ne, že by nemiloval svoji ženu. Svým způsobem ji měl pořád rád, ale příliš se jeden druhému vzdálili, hlavně jeho vinou, což uznával. Průměrný chlapík přišel domů a zanadával si na práci, na šéfa či na málo peněz. On si však postěžovat nemohl, zvlášť ne na peníze. Aspoň od té doby, co do jeho života vstoupili Poskytovatelé.
Patrick Timothy O'Ryan pocházel z velké irské rodiny z městského okresu Queens v New Yorku. Na naléhání chův a několika knězů v církevních školách se vzdal tradiční policejní akademie, do níž se zapsali jeho tři starší bratři, kteří kráčeli ve šlépějích jejich otce, děda i praděda. Patricka Timothyho považovali za tak nadprůměrně inteligentního, že jej vybídli k tomu, aby se ucházel o stipendium na Fordhamově univerzitě. Nikdo nepochyboval, že jej skutečně obdrží. Když pak udělal velký dojem na tamní profesory, dostal další stipendium a mohl si dodělat magisterské studium na katedře zahraniční služby univerzity v Syrakusách, což byla jedna z hlavních zásobáren nováčků pro CIA.
Do „společnosti“ vstoupil tři týdny po převzetí titulu. V průběhu prvního měsíce mu několik nadřízených vysvětlilo, že by měl dodržovat předpisový způsob oblékání. Nežehlené polyesterové kalhoty, nepadnoucí sako z výprodeje od Macyho, modrá košile a oranžová kravata nebyly zkrátka to pravé ořechové. Ze všech sil se snažil vyhovět požadavkům, v čemž mu vydatně pomáhala jeho nevěsta. Italská dívka z Bronxu si sice myslela, že to jejímu manželovi sluší, přesto mu však vystřihovala z novin reklamy, z nichž vyplývalo, jak by se měl oblékat správný obyvatel Washingtonu.
Jak léta plynula, vedoucí pracovníci CIA začínali chápat, že v Patricku Timothym O'Ryanovi dříme mimořádný intelekt. Vycítili totéž, co léta před nimi jeho chůvy a knězově. Patrick nebyl typem člověka, kterého by poslali svědčit do Kongresu. Jeho šatník se sice trochu zlepšil, ale mluvil stále neuhlazeně až hrubě a občas mu ulétlo nějaké to vulgární slůvko. jeho analýzy byly nicméně precizní, jasné a šly přímo k věci bez zbytečných okolků a zamlžování. Jako on sám. V roce 1987 předpověděl, že se Sovětský svaz do tří let zhroutí. Tento velice odvážný úsudek skončil v koši a O'Ryan navíc musel na kobereček k zástupci ředitele, který mu řekl, aby „držel tu svoji nevymáchanou hubu“. Druhý den ho povýšili a dostal přidáno, snad aby nadřízení podtrhli zlaté pravidlo, že hodní hoši dostávají odměny.
V těch dávných dobách se O'Ryanovým během osmi let narodilo pět dětí, což bylo pro řadového zaměstnance CIA z ekonomického hlediska téměř neúnosné. Patrick Timothy se s tím dokázal poprat, protože díky své práci měl přístup k bankovním úvěrům s poměrně nízkým úročením. V žaludku mu však ležela skutečnost, že výsledky jeho usilovné práce se často dostávaly do popředí zájmu, ale on sám z toho nikdy nic neměl. Jeho slova papouškovali na kongresových slyšeních uhlazení sekáči, kteří mluvili tak vybraně, jako by se snad narodili v Anglii. Důležití senátoři, členové Sněmovny reprezentantů i vládní úředníci se výsledky jeho práce pyšnili v nejsledovanějších televizních pořadech. On se lopotil nad analýzami, zásluhy si však připsali všichni kromě něj. Už toho měl po krk, a tak si šel stěžovat přímo řediteli CIA. Tím si však vůbec nepomohl. Když ho šéf za dva týdny konečně přijal, odbyl ho slovy: „Hleďte si své práce. My víme, co je pro CIA nejlepší, vy ne.“
Kecy! Jednoho nedělního rána před patnácti lety pak u jeho domu ve Vienně ve státě Virginia zazvonil švihák s aktovku plnou O'Ryanových supertajných analytických zpráv. Říkal si pan Neptun.
„Kde jste k tomu sakra přišel?“ obořil se na něj O'Ryan, když s mužem osaměl v kuchyni.
„To je náš problém. Váš problém je celkem zřejmý. Jak vysoko podle vás můžete vyšplhat v Lang…
