23
Vlak ze Soluně si vyžádal poslední oběť, pomyslel si Viktor. Ležel v ložnici v domě na Long Islandu; oknem s vyhlídkou na moře proudily do místnosti paprsky ranního slunce. Neexistuje nejmenší důvod, proč by kvůli němu měli umírat další lidé. Enrici Gaetamo byl poslední a jeho ztráty jistě nikdo neželel.
Jemu samotnému se čas neobyčejně zkrátil. Přečetl si to v Janiných očích i v očích lékařů. Nic jiného očekávat nemohl, už tak si u něj smrt vybrala opakovaný odklad.
Ale stihl nadiktovat všechno, na co si o onom červencovém dni před dávnými časy vzpomněl. Propátral každou zasunutou skulinku své mysli a odmítl utišující léky, protože kromě bolesti by mu otupily i paměť.
Schránku s dokumenty řeckého patriarchátu je nutno nalézt a její obsah musí prozkoumat zodpovědní odborníci. Za každou cenu je třeba zabránit - byť velmi málo pravděpodobné - možnosti náhodného objevu a bezmyšlenkovitého odhalení strašlivého tajemství. Pověří tímto úkolem své syny. Oni dokážou to, na co jemu už nezbývají síly. Najdou trezor z Konstantinopole.
Ale pořád mu chyběl jeden dílek, aby skládanku zkompletoval, a musí ho najít dříve, než si promluví se syny. Co vědí v Římě? Kolik toho Vatikán o vlaku ze Soluně zjistil? A proto požádal jistého člověka, aby se u něj dnes ráno zastavil. Očekával kněze, monsignora Landa z newyorského arcibiskupství, který ho před několika měsíci navštívil v nemocnici.
Za dveřmi se ozvaly kroky a tiché hlasy - Jana přiváděla hosta. Prelát dorazil přesně.
Těžké dveře se tiše otevřely. Jana vpustila kněze dovnitř, vrátila se do chodby a zavřela za sebou. Duchovní stál na prahu, v ruce v kůži vázanou knihu.
„Děkuji, že jste přijel,“ řekl Viktor na uvítanou. Kněz se usmál a pohladil kožené desky knihy. „Milosrdné výboje. Ve jménu Páně. Historie rodu Fonrini-Cristi. Domníval jsem se, že by se vám mohla líbit, pane Fontine. Narazil jsem na ni před mnoha lety v jednom knihkupectví v Římě.“
Duchovní položil knihu na noční stolek a oba muži si potřásli rukama. Jako kdybychom se vzájemně odhadovali a hodnotili, pomyslel si Viktor.
Land, muž prostředního vzrůstu, ale široký v ramenou a s mohutným hrudníkem, ještě nepřekročil padesátku. Ostře řezané rysy naznačovaly spíše anglický než americký původ, stejně jako oříškové hnědé oči pod hustým obočím, tmavším než nakrátko ostříhané prošedivělé vlasy. Výrazný, příjemný obličej s inteligentním pohledem.
„Ach ano, doklad marnivosti předků. Pochybný zvyk z přelomu století, naštěstí dávno zapomenutý. Podobné publikace se již netisknou. Napsaná je v italštině, ale...“
„...zastaralým jazykem, používaným bohatými šlechtici ze severu,“ doplnil Land. „Za ekvivalent bychom mohli považovat viktoriánskou dvorní angličtinu. Něco mezi byltě a byl.“
„Máte nade mnou výhodu. Mé znalosti jazyků nejdou zdaleka do takové hloubky.“
„Pro operaci Loch Torridon bohatě stačily,“ poznamenal kněz.
„To ano. Posaďte se, prosím, monsignore Lande.“ Viktor ukázal na židli u postele a host přijal nabízené místo. Oba muži se chvíli beze slova pozorovali.
„Před několika měsíci jste mě navštívil v nemocnici,“ přerušil ticho Fontine. „Smím se zeptat proč?“
„Chtěl jsem se konečně osobně setkat s mužem, jehož život jsem tak pečlivě studoval. Mohu mluvit otevřeně?“
„Nepřišel byste dnes za mnou, kdybyste měl v úmyslu něco jiného.“
„Řekli mi, že umíráte. Byl jsem tak troufalý, že jsem doufal, že mi dovolíte poskytnout vám svátost posledního pomazání.“
„Mluvíte velmi otevřeně. A bylo by to od vás troufalé.“
„Toho jsem si byl vědom. Proto jsem vás od té doby již nikdy nevyhledal. Jste velmi zdvořilý muž, pane Fontine, ale ani vy nedokážete zamaskovat všechny své pocity.“
Viktor si všiml, že tvář duchovního odráží stejný smutek jako tehdy v nemocničním pokoji. „Proč jste se právě vy tak zajímal o můj život? Vatikán ten případ stále neuzavřel? Copak kurie Donattiho záměry neodsoudila?“
„Vatikán je velmi zvídavý. Stále pátrá po nových informacích a usilovně a neúnavně je zkoumá. A Donatti nebyl jen odso…
