Pár minut po půl sedmé odešli Rosemary a Guy ze svého bytu a kráčeli členitými tmavozelenými chodbami ke dveřím Castevetových. Když Guy zazvonil, s cvaknutím se za nimi otevřel výtah a z něho vystoupil pan Dubin nebo pan De Vore (nevěděli, který z nich je který). Nesl si v igelitovém obalu oblek z čistírny. Usmál se, a odemykaje si hned vedle byt 7B, prohodil: "To jste si spletli dveře, že?" Rosemary a Guy se zdvořile zasmáli. Vešel dovnitř, zavolal: "To jsem já!" a oni letmo zahlédli černý příborník a rudozlaté tapety.
Dveře Castevetových se otevřely a v nich stanula paní Castevetová, napudrovaná a nalíčená, s širokým úsměvem na tváři, v světle zelených hedvábných šatech a v růžové zástěrce s volánky. "Přesně načasováno!" zvolala. "Tak pojďte dál! Roman zrovna mixuje koktajly. Na mou duši, to jsem ale ráda, že jste mohl přijít, Guyi! Víte, já se chci jednou chlubit, že jsem vás za onoho času znávala. .Zrovna z tohohle talíře vám jedl, vážně - Guy Woodhouse osobně!' Až se najíte, tak ho naschvál neumeju. Schovám si ho tak, jak bude!"
Guy a Rosemary se zasmáli a vyměnili si pohledy. Ty máš ale kamarádku, říkal očima Guy a její pohled odpovídal: Copak za to můžu?
Ve velké hale byl prostřen pro čtyři hranatý stůl s vyšívaným ubrusem, s talíři, které nebyly všechny ze stejné soupravy, a se zářícími řadami ozdobných stříbrných příborů. Vlevo se z haly vcházelo do obývacího pokoje, do něhož by se pokoj Woodhousových klidně vešel dvakrát, ale jinak si byly obě místnosti velmi podobné. Měli tam jedno velké arkýřové okno místo jejich dvou menších a další dominantu tvořila masivní krbová římsa z růžového mramoru, bohatě zdobená volutami. Zařízení pokoje působilo prapodivně: na té straně, kde byl krb, stála pohovka, stojací lampa se stolkem a pár křesel, a na protější straně byly páté přes deváté nastavěné kancelářské registratury, karetní stolky s haldami novin, police přecpané knihami a na kovovém podstavci psací stroj. Celá plocha pokoje, asi šestkrát šest metrů, byla pokrytá hnědým kobercem, sahajícím ode zdi ke zdi, měkkým a zřejmě novým, poznamenaným stopami po vysavači. Uprostřed koberce stál zcela osamělý kulatý stoleček s pohozenými časopisy Life, Look i Americká věda.
Paní Castevetová je vedla přes hnědý koberec a usadila je na pohovce. Když tam chvíli seděli, vstoupil pan Castevet a v obou rukou držel tácek se čtyřmi koktajlovými sklenicemi, až po okraj naplněnými čirou růžovou tekutinou. Nespouštěl ze sklenic oči a šoural se přes koberec. Zdálo se, že musí každou chvíli zakopnout a natáhnout se jak dlouhý tak široký. "Nalil jsem je moc vrchovatě," řekl. "Ne, ne, jenom prosím vás zůstaňte sedět. Obyčejně je naliji přesně jako barman, viď, Minnie?"
"Jenom dej pozor na koberec," varovala ho paní Castevetová.
"Ale dneska," pokračoval pan Castevet, přicházeje blíž, "jsem toho namíchal trochu moc a nechtělo se mi to nechat v mixéru, a tak jsem... Tak tady je to. Jen si sedněte, prosím vás. Paní Woodhousová, račte prosím."
Rosemary si vzala sklenici, poděkovala a posadila se. Paní Castevetová jí rychle šoupla do klína papírový ubrousek.
"Pane Woodhousi, prosím. Koktají Ruměnec, základní materiál vodka. Už jste ho někdy ochutnal?"
"Ne," řekl Guy, když si bral sklenku a sedal si.
"Minnie," nabídl pan Castevet další.
"Vypadá to lákavě," prohodila Rosemary s živým úsměvem a otírala dno sklenky.
"V Austrálii je tohle pití hodně oblíbené," pravil pan Castevet. Poslední sklenici si vzal sám a pozdvihl ji k Rosemary a Guyovi. "Na zdraví našich hostů," řekl. "Buďte u nás vítáni." Napil se, naklonil zkoumavě hlavu na stranu, jedno oko přivřené, a z tácku vedle něho kapalo na koberec.
Paní Castevetová se uprostřed doušku zakuckala. "Koberec!" vypravila ze sebe a ukazovala na zem.
Pan Castevet se tam podíval. "To jsem tomu dal," řekl a nejistě podnos nadzvedl.
Paní Castevetová postavila rázně sklenici, svezla se na koberec a opatrně položila přes vlhké místo papírový ubrousek. "Novej koberec," bědovala. "Fungl novej kober…
