37
Tma. Ze zdi v zadní části zahrady domu na Victoria Peaku seskočila postava v uniformě amerického námořnictva. Neznámý tiše zamířil doleva, proplížil se kolem spleteného ostnatého drátu, který vyplňoval zborcenou část zdi, a pokračoval dál podél okraje pozemku. Ve stínu přeběhl přes trávník k rohu domu. Obhlédl zdemolovaná arkýřová okna někdejší velké viktoriánské pracovny. Před rozbitým sklem a spoustou zničených rámů stál strážný námořnictva. Pušku M-16 ležérně opíral o trávník a rukou ji přidržoval za konec hlavně. Na opasku mu navíc visela automatická pistole ráže 12 mm. Narušiteli bylo jasné, že dvě zbraně jsou známkou maximální ostražitosti. Musel se proto pousmát, když viděl, že strážný nepovažuje za nutné držet pušku oběma rukama. Námořníci a zbraně držené za hlaveň, to nebyla dobrá kombinace. Mohli tak udeřit člověka pažbou do hlavy, než by se na něco zmohl. Vetřelec čekal na příhodný okamžik. Ten nadešel, když strážný dlouze zívl, až se mu nadmul hrudník, a jak se zhluboka nadechl, na chvilku zavřel oči. Neznámý vyběhl zpoza rohu a přehodil vojákovi přes hlavu drát škrtidla. Za pár vteřin bylo po všem. Neozval se téměř žádný zvuk.
Zabiják nechal tělo ležet na místě, protože v dané oblasti byla mnohem větší tma než jinde. Řada reflektorů v zadní části pozemku padla za oběť výbuchům. Vstal a opatrně našlapoval k dalšímu rohu, kde vytáhl cigaretu a zapálil si ji plynovým zapalovačem, jenž skryl v dlani před větrem. Pak vstoupil do záře světlometů, volným krokem obešel roh a zamířil k obřím ohořelým dveřím. Na cihlových schodech před nimi stál na stráži druhý námořník. Vetřelec držel cigaretu v levé ruce, a když z ní zatáhl, nebylo mu vidět do tváře.
„Jdeš si zakouřit?“ zeptal se strážný.
„Jo, nemůžu spát,“ řekl muž s přízvukem amerického Jihozápadu.
„Na těch posraných pryčnách se spát nedá. Stačí, když se na jednu z nich posadíš a je ti to hned jasný... Tak moment! Kdo sakra jsi?“
Námořník nedostal příležitost namířit pušku. Vetřelec se vymrštil a se smrtelnou přesností mu vrazil nůž do krku, čímž uťal veškeré zvuky i život. Zabiják rychle odtáhl mrtvolu za roh budovy a nechal ji ležet ve stínu. Otřel si čepel do uniformy mrtvého, znovu si ji zastrčil pod sako a vrátil se k proskleným dveřím. Vešel do domu.
Kráčel po dlouhé zšeřelé chodbě. Před širokými vyřezávanými dveřmi na jejím konci stál třetí námořník. Strážný sklopil zbraň a podíval se na hodinky. „Jdeš moc brzo. Mám tady být ještě hodinu a dvacet minut.“
„Já nejsem z téhle jednotky, kámo.“
„Patříš ke skupině z Oahu?“
„Jo.“
„Myslel jsem, že vás odsud fofrem vypakovali a vrátili na Havaj. Tak se to aspoň povídalo.“
„Pár z nás dostalo rozkaz zůstat. Jsme teď dole na konzulátu. Ten chlápek, jak se jen jmenuje... McAllister, nás celou noc vyslýchal.“
„Povídám ti, kámo, celá tahle prašivá věc pěkně smrdí!“
„To máš teda svatou pravdu. Mimochodem, kde má ten pitomec kancelář? Poslal mě sem, abych mu přinesl jeho speciální tabák do fajfky.“
„To by mu bylo podobný. Namíchej mu do toho nějakou trávu.“
„Tak kde má kancl?“
„Nejdřív jsem ho viděl jít s doktorem do prvních dveří napravo. Ale před odchodem zašel sem.“ Strážný ukázal hlavou na dveře za sebou.
„Kdo tady sídlí?“
„Nevím, jak se jmenuje, ale je to velkej hlavoun. Říkají mu ,pan velvyslanec’.“
Zabiják přimhouřil oči. „Velvyslanec?“
„Jo. Z toho pokoje zbyly jen trosky. Půlku vyhodil do vzduchu ten šílenec, ale trezor to přežil. Právě proto jsem tady a další kluk hlídá venku v tulipánech. Určitě v něm bude pár milionů na mimoúřední činnost.“
„Nebo na něco jiného,“ řekl vetřelec tiše. „Takže první dveře vpravo, jo?“ dodal, otočil se a sáhl pod sako.
„Momentík,“ řekl námořník. „Proč jsem nedostal hlášku z brány?“ Sáhl po vysílačce připnuté na opasku. „Je mi líto, ale musím tě prohledat, kámo. Je to běžná...“
Zabiják vrhl nůž. Když se čepel zapíchla strážnému do hrudi, skočil na něj a palci mu pevně stiskl hrdlo. O třicet vteřin později otevřel dveře do Havillandovy kanceláře a zatáhl mrt…
