9
Limuzína značky Daimler se ploužila ucpanou ulicí Mongkoku, který měl tu nezáviděníhodnou čest být nejhustěji osídlenou městskou čtvrtí v historii lidstva. Je třeba zdůraznit, že ji obývají téměř výlučně Číňané. Tvář bělocha je zde takovou raritou, že budí zvědavé pohledy, nepřátelské a zároveň pobavené. Lidem ze Západu není radno chodit do Mongkoku po setmění. Neexistuje tady žádný orientální Cotton Club. Není to otázka rasismu, ale uznání reality. I pro jejich vlastní lidi je zde málo prostoru - a Číňané si své zájmy střeží už tisíce let od těch nejranějších dynastií. Rodina pro ně znamená všechno. Většina rodin sice nežije v úplné v bídě, ale nemá víc než čtyři stěny jediného pokoje, jednu postel a matrace na prostých, avšak čistých podlahách. Velkou čistotnost potvrzuje i množství malých balkonů, kam se chodí výhradně pověsit prádlo na nekonečné šňůry. Řady těchto otevřených balkonů se táhnou podél přiléhajících bytových domů a působí dojmem věčného neklidu. Do ohromných látkových stěn se opírá vítr, takže prádlo všeho druhu tančí na místě po stovkách a tisících kusů. Další důkaz mimořádného osídlení oblasti.
Mongkok však není ani úplně chudý. Až marnotratně hýří barvami, mezi nimiž vyniká křiklavě červená. Kam až oko dohlédne, všude jsou ohromné, umělecky provedené cedule, jež se vznášejí nad hlavami davů. Reklamy, které postupně dosáhly až do výše druhého patra, lemují ulice i průchody. Výrazné čínské hieroglyfy mají jasný cíl: přilákat zákazníky. V Mongkoku peníze jsou, ne vždy však legální. Schází tu ale dostatek místa. A to, které zde je, patří domácím, nikoli cizincům. Pokud ovšem cizinec - přivedený jedním z domácích - také nepřinese peníze, aby nakrmil nenasytný stroj produkující širokou škálu pozemského a někdy i nadpozemského zboží. Chtělo to jen vědět, na koho se obrátit a znát svou cenu. Šofér Pak-fej věděl, na koho se obrátit, a Jason Bourne znal svou cenu.
„Zastavím a zavolám si,“ řekl Pak-fej a zaparkoval za jedním nákladním vozem. „Zamknu vás vevnitř a hodím sebou.“
„Je to nutné?“ zeptal se Webb.
„Je to váš kufřík, pane, ne můj.“
Ježíšmarjá, jsem to ale trouba, pomyslel si David. Úplně zapomněl na příruční kufřík. Přímo v srdci Mongkoku měl u sebe přes 300 tisíc amerických dolarů, jako by to byla nějaká svačina. Sevřel rukojeť, přitáhl si kufřík na klín a zkontroloval zámky. Byly pevné, ale stačilo se lehce dotknout obou knoflíků a víko by se otevřelo. Houkl na řidiče, když vystoupil z auta. „Sežeňte mi nějakou pásku! Lepicí pásku!“
Bylo však pozdě. Zvuky ulice byly ohlušující a všude kolem davy jako vlnící se lidská deka. A to vše náhle obklopilo okna daimlera. Ze všech stran zíralo dovnitř sto párů očí, zkřivené tváře se tiskly na sklo - na všech stranách. Webb se ocitl v jícnu čerstvě vybuchlé pouliční sopky. Slyšel tázavé výkřiky Pin ko ach? a Čchung man tchuej, což se dalo přeložit zhruba jako: „Kdo je to?“ a „Plná huba“, anebo dohromady jako: „Kdo je to velké zvíře?“ Cítil se jako zvíře v kleci, které si prohlíží smečka zvířat jiného druhu, možná zlých. Pevně svíral kufřík a zíral přímo před sebe. Když se dvě ruce začaly drápat do úzké štěrbiny nad oknem po jeho pravici, sáhl pomalu do kapsy pro lovecký nůž. Prsty pronikly dovnitř.
„Ťiau!“ křikl Pak-fej a prodíral se zástupem. „Tohle je velevážený taipan a policie vám zaleje koule vařícím olejem, jestli ho budete otravovat! Vypadněte odsud!“ Uprostřed zuřivých nadávek odemkl dveře, skočil za volant a zabouchl dveře. Nastartoval motor, šlápl na plyn, pak zmáčkl rukou silný klakson a držel jej. Změť hluků dosáhla nesnesitelné intenzity a moře těl se pomalu a neochotně začalo rozestupovat. Daimler vyrazil úzkou uličkou přískokem vpřed.
„Kam jedeme?“ houkl Webb před sebe. „Myslel jsem, že už jsme na místě!“
„Obchodník, s nímž budete jednat, změnil působiště. Což je dobře, protože tohle není zrovna nejlepší oblast Mongkoku.“
„Měl jste nejdřív zavolat. Nebylo to tam nic příjemného.“
„Rád bych napravil dojem nedokonalé služby, pane,“ po…
