10
„Aj-ja!“ zařval Liang a přikrčil se. Kulky se zavrtávaly do zdi promenády a svištěly vzduchem nad jejich hlavami. Webb vytáhl lovecký nůž z pochvy a vrhl se k nohám Číňana. „Ne! Co to děláte?“ zavřeštěl Liang. David, ležící šikmo na zemi, ho chytil za předek košile a přitiskl mu čepel k bradě. Z proříznuté kůže vytryskla krev. „Jááááu!“ Hysterický výkřik zanikl ve vřavě na promenádě.
„Dejte mi to číslo! Hned!“
„Nechte mě! Přísahám vám, já nevěděl, že je to past!“
„Není to past na mě, Liangu,“ řekl Webb. Sotva popadal dech a po tváři mu stékal pot. „Je to past na vás!“
„Na mě? Vy jste zešílel? Proč na mě?“
„Protože oni vědí, že jsem tady, a vy jste mě viděl, mluvil jste se mnou. Zatelefonoval jste a oni si vás už nemůžou dovolit.“
„Ale proč?“
„Dostal jste telefonní číslo. Splnil jste svůj úkol a oni si nemůžou dovolit žádné stopy.“
„To není vysvětlení!“
„Možná vám pomůže moje jméno. Jason Bourne.“
„Panebože...!“ zašeptal sinalý Liang a s otevřenými ústy zíral na Davida.
„Vy jste ta stopa,“ řekl Webb. „Je po vás.“
„Ne, ne!“ Číňan zavrtěl hlavou. „To není možné! Já nikoho neznám, jen to číslo! Je to jedna prázdná kancelář v Novém světovém centru, kde je jen provizorní telefon. Prosím vás! To číslo je tři čtyři čtyři nula jedna. Nezabíjejte mě, pane Bourne! Pro lásku našeho křesťanského Boha, nedělejte to!“
„Kdybych si myslel, že je to past na mě, měl byste už krev na krku, a ne na bradě... Tři čtyři čtyři nula jedna?“
„Ano, přesně tak!“
Střelba utichla stejně náhle a překvapivě, jako začala.
„Nové světové centrum je přímo nad námi, že? Jedno z těch oken nahoře.“
„Přesně tak!“ třásl se Liang. Nemohl odtrhnout oči z Davidovy tváře. Pak je pevně zavřel a pod víčky se mu objevily slzy. Nakonec divoce zatřásl hlavou. „Já vás nikdy neviděl! Přísahám na kříž svatého Ježíše!“
„Někdy se ptám, jestli jsem v Hongkongu nebo ve Vatikánu.“ Webb zvedl hlavu a rozhlédl se. Po celé promenádě začali váhavě vstávat vyděšení lidé. Matky pevně svíraly své děti, muži drželi ženy a všichni se zvedali na kolena, pak na nohy a nakonec nastal hromadný úprk k oblouku Salisbury. „Dostal jste pokyn zavolat odsud, že?“ vyhrkl David.
„Ano, pane.“
„Proč? Vysvětlili vám to nějak?“
„Ano, pane.“
„Proboha, otevřete oči!“
„Ano, pane.“ Liang poslechl, při hovoru však odvracel zrak. „Říkali, že nedůvěřují hostu, který žádal apartmá šest set devadesát. Že je to člověk, který by mohl přinutit jiné lidi, aby lhali. Proto mě chtěli pozorovat, jak s nimi mluvím... Pane Bourne - ne, to jsem neřekl! Pane Cruette - snažil jsem se vás celý den dostihnout, pane Cruette! Chtěl jsem, abyste věděl, že na mě opakovaně naléhali, pane Cruette. Pořád mi telefonovali a chtěli vědět, kdy jim zavolám - odsud. Já pořád říkal, že jste ještě nedorazil! Co jiného jsem mohl dělat? Z toho, že jsem se s vámi neustále snažil spojit, vidíte, že jsem se snažil vás varovat, pane! Je to jasné, ne?“
„Jasné je, že jste tupec.“
„Na takovou práci nemám buňky.“
„Tak proč jste ji bral?“
„Peníze, pane! Byl jsem u Čankajška, ve straně Kuomintang. Mám ženu a pět dětí - dva syny a tři dcery. Musím zmizet! Pátrají v minulosti. Obviňují nás z věcí, které se nedají popřít. Já jsem vzdělaný člověk, pane! Univerzita Fu-tan, byl jsem druhý nejlepší v ročníku - měl jsem v Šanghaji svůj vlastní hotel. Ale to všechno dneska nic neznamená. Až Peking převezme správu, je po mně i po mé rodině. A vy říkáte, že jsem mrtvý už teď. Co mám dělat?“
„Peking na kolonii ani nesáhne. Všechno zůstane při starém,“ řekl David. Vzpomněl si na slova, která mu řekla Marie toho hrozného večera, když McAllister opustil jejich dům. „Pokud se k vládě nedostanou šílenci.“
„Všichni jsou to šílenci, pane. Věřte tomu. Vy je neznáte!“
„Možná ne. Ale znám pár z vás. A upřímně řečeno, radši bych vás nepoznal.“
„Kdo je bez viny, ať hodí kamenem, pane.“
„Tady nejde o kameny, ale o pytle stříbra z Čankajškovy korupce.“
„Ale pane...“
„Jak se jmenují vaše tři dcery? Rychle!“
„Jsou to... jsou to... Wang... …
