PORADA
Doktor Gerbert se pohodlně usadil u dokořán otevřeného okna, zabalil si nohy do chlupaté deky a pomalu si prohlížel štůsek histogramů, který vybalil z fólie. Ačkoli byl už bílý den, v pokoji vládlo šero. Zesiloval je strop černý jako v udírně s mohutnými trámy sesazenými do kříže, zřejmě impregnovanými. Podlahu tvořily ploché dřevěné desky, stěny tlustě fošny. Za oknem se rozkládaly lesnaté svahy Lovce mraků, dál za nimi pak masív Cracatalqy a strmý sráz nejvyššího štítu podobného buvolovi s ulomeným rohem, který Indiáni už před staletími nazvali Nebeský kámen. Nad údolím plným šedivých balvanů se zvedaly dlouhé stráně, lesknoucí se ve stínu ledem. Severním průsmykem prosvítala modř pamp. Doktor Gerbert porovnával jednotlivé snímky a některé označoval propiskou. Nedoléhal k němu ani ten nejmenší šelest. Plaménky svíček nehnutě plály v chladném vzduchu. Jejich svit groteskně prodlužoval obrysy nábytku zhotoveného podle staroindiánských vzorů. Velké křeslo ve tvaru lidské čelisti vrhalo na strop děsivé stíny ozubených opěradel, zakončených velkými tesáky. Nad krbem se šklebily bezoké masky vyřezané ze dřeva a stolek vedle Gerberta stál na svíjejícím se hadu, jehož hlava s blýskavýma očima spočívala na koberci. V očích mu svítily načervenalé polodrahokamy.
Ozval se vzdálený zvuk zvonku. Gerbert odložil snímky, které studoval, a vstal. Pokoj se v okamžiku změnil v rozlehlou jídelnu. Stůl uprostřed místnosti neměl ubrus a na jeho tmavé desce se stříbrně a jaspisově zeleně leskly příbory. Otevřenými dveřmi vjel dovnitř invalidní vozík. Seděl v něm tlustý muž v kožené blůze a s masitými tvářemi, mezi kterými se téměř ztrácel malý nos. Uctivě se uklonil Gerbertovi, sedícímu u stolu. Současně vstoupila dáma hubená jako tyčka s černými vlasy, uprostřed rozdělenými šedivým pruhem. Proti Gerbertovi usedl malý tlustý chlapík s mrtvičnatou tváří. Když sluha ve višňové livreji přinesl první chod, vstoupil opožděně šedivý muž s rozčísnutou bradkou. Ještě než usedl na místo, které mu vykázal ochrnutý hostitel, zastavil se u masivního kamenného krbu a napřáhl ruce nad oheň, aby si je ohřál.
„Váš bratr se z výletu ještě nevrátil?“ zeptala se hubená žena.
„Určitě sedí na Mazumacově zubu a hledí směrem k nám,“ odvětil dotázaný a zasunul křeslo do mezery, úmyslně ponechané mezi židlemi.
Jedl rychle a s velkou chutí. S výjimkou těchto vět proběhl oběd mlčky. Když sloužící nalil poslední šálek kávy, jejíž vůně se mísila s nasládlým dýmem doutníků, žena se opět ozvala: „Vantenede, dnes nám musíte vyprávět pokračování onoho příběhu o Mazumacově oku.“
„Ano, ano,“ přidali se ostatní.
Mírně otylý Mondian Vanteneda spojil dlaně na břiše. Potom přejel přítomné pohledem, jako by je přepočítával. V krbu zapraskal dohořívající špalík. Někdo odložil vidličku. Cinkla lžička a nastalo ticho.
„Kde jsem skončil?“
„Jak don Estéban a don Guilielmo po seznámení s legendou o Cratapulqu vyrazili do hor, aby pronikli do Údolí červených jezer…“
„Celou cestu,“ začal Mondian a poposedl na svém vozíku, „oba Španělé nepotkali žádné lidi ani zvířata a jen občas zaslechli skřeky kroužících orlů nebo nad nimi přelétl sup. Po dlouhotrvajícím úsilí se jim podařilo vystoupit na hranu Mrtvé ruky. Tu před sebou uviděli vysoký hřeben, podobný hřbetu vzpínajícího se koně, s neforemnou hlavou čnící k obloze. Jeho šíji úzkou jako krk opravdového koně halila mlha. Don Estéban si připomněl slova starého Indiána z nížiny: ‚Střezte se hřívy Černého koně!‘ Začali se radit, zda mají pokračovat v cestě. Jak si jistě vzpomínáte, měl don Guilielmo na předloktí vytetovaný orientační náčrt horského řetězu. Zásoby jim už docházely, ačkoliv šli teprve šestý den. Dojedli tedy zbytky nasoleného vyschlého masa a ukojili žízeň u pramínku, tryskajícího pod Sťatou hlavou. Nedokázali se však zorientovat, protože vytetovaná mapa byla nepřesná. Před západem slunce se mlha začala zvedat jako moře při přílivu. Vyrazili vzhůru a škrábali se na hřbet Koně. I když postupovali tak rychle, ž…
