Prokletí Salemu (Stephen King)

Kapitola osmá
Ben (III)

1.

Klepání se muselo ozývat dlouho, protože se mu zdálo, že se rozléhá chodbami spánku, kterými se jen pomalu prodíral na hladinu vědomí. Venku byla tma, a když se otočil, vzal budík a přidržel si ho před obličejem, spadl mu na podlahu. Byl celý popletený a vylekaný.

„Kdo je to?“ zavolal.

„Tady Eva, pane Mearsi. Máte telefon.“

Vstal, natáhl si kalhoty a otevřel dveře, do pasu nahý. Eva Millerová měla na sobě bílou froté noční košili a v obličeji se jí zračila zranitelnost osoby, která ještě napůl spí. Zadívali se na sebe a on si pomyslel: Kdo onemocněl? Kdo umřel?

„Meziměstsky?“

„Ne, je to Matthew Burke.“

Ta informace mu neulevila tak, jak by měla. „Kolik je hodin?“

„Něco po čtvrté. Zdá se, že pan Burke je velmi rozrušený.“

Ben sešel dolů a vzal sluchátko. „Tady je Ben, Matte.“

Matt do telefonu rychle dýchal, jeho dech šustil v drsných, drobných záchvěvech. „Můžeš přijít, Bene? Hned teď?“

„Ano, jistě. Co se děje? Jste nemocný?“

„Po telefonu ne. Jenom přijď.“

„Za deset minut.“

„Bene?“

„Ano.“

„Máš nějaký krucifix? Nebo medailónek svatého Kryštofa? Nebo něco takového?“

„Sakra, to ne. Jsem – byl jsem – baptista.“

„Dobře. Rychle přijeď.“

Ben zavěsil a spěšně se vrátil nahoru. Eva stála s rukou na sloupku zábradlí, obličej plný starostí a nerozhodnosti – na jedné straně se chtěla něco dozvědět, na druhé se nechtěla míchat do záležitostí nájemníka.

„Pan Burke je nemocný, pane Mearsi?“

„Říká, že ne. Jenom mě požádal… poslyšte, nejste katolička?“

„Můj manžel byl.“

„Máte nějaký křížek, růženec nebo medailon svatého Kryštofa?“

„No… křížek mého manžela je v ložnici… mohla bych…“

„Ano, budte tak laskavá.“

Prošla chodbou, chlupaté pantofle jí šoupaly po vybledlém běhounu. Ben odešel do svého pokoje, navlékl si košili ze včerejška a naboso vklouzl do pantofli. Když znovu vyšel, u dveří už stála Eva, v ruce krucifix. Odráželo se od něj matné stříbrné světlo.

„Děkuji vám,“ řekl a vzal si ho.

„O to vás požádal pan Burke?“

„Ano.“

Zamračila se, už se probouzela pořádně. „On přece není katolík. Nevěřím, že chodí do kostela.“

„To mi nevysvětloval.“

„Ach.“ Přikývla, jako že rozumí, a krucifix mu podala. „Buďte na něj, prosím vás, opatrní. Má pro mě velkou cenu.“

„Chápu. Bez starosti.“

„Doufám, že pan Burke je v pořádku. Je to dobrý člověk.“

Sešel ze schodů a pak na verandu.

Nemohl držet křížek v ruce a zároveň hledat klíče od auta, a místo aby si ho prostě přendal z pravé ruky do levé, pověsil si ho na krk. Stříbro příjemně sklouzlo po košili, a když vsedal do auta, sotva si uvědomoval, že ho to uklidnilo.