PÁTÁ KAPITOLA
Přestalo pršet a postel zaplavilo bledé světlo měsíce. Chavasse se vznášel v přízračném světě napůl spánku a napůl bdělosti. Po chvilce zjistil, že leží v posteli na zádech a dívá se do stropu.
Chvíli zůstal bez hnutí a potom se podíval na hodinky. Bylo už téměř jedenáct hodin. Ještě na minutku dal hlavu na polštář a cítil, že v noci se celý zpotil. Potom odhodil přikrývku a vstal. Rychle se vytřel osuškou a začal se oblékat. Natáhl si přes hlavu silný vlněný svetr, otevřel okno a vystoupil na terasu.
Otevřel se mu pohled na celé městečko Léh. Domky s plochou střechou se tísnily na strmých březích řeky Indu, která si během milionů let vyhloubila ve skalách hluboký a tmavý kaňon. Všude bylo hluboké ticho, jen kdesi za řekou zaštěkal pes a jeho hlas protnul noční klid.
Chavasse si zapálil cigaretu a schovával ji v dlaních před závany větru. Když odhazoval zápalku, vítr odvál mraky a celé údolí zalilo jasné měsíční světlo. Noční nebe bylo neuvěřitelně krásné. Zdálo se, že obrovské hvězdy jsou tak nízko, že by se na ně dalo dosáhnout z mohutných vrcholků hor.
Zhluboka se nadechl voňavého horského vzduchu, ve kterém ještě zůstala vlhkost nedávného deště. Napadlo ho, proč by život nemohl být takhle nádherně jednoduchý. Proč lidem nestačí jen tak stát a dívat se na krásu? Vždyť to nic nestojí, jen zabere chvíli času a dává tak strašně mnoho…
A potom ho na tváři zastudil silnější závan větru jako kdyby mu chtěl připomenout, že jen půl hodiny letu odsud je hranice. Vítr zaskučel nad střechami jako kdyby ho volal na cestu. Chavasse se otočil a vešel do pokoje.
Hotel spal. Když sešel po schodech do malé haly, do nosu ho praštil starý, vydýchaný vzduch. Pod stropem se bezmocně točil letitý větrák a nepřinášel žádné osvěžení.
Noční vrátný opřel hlavu o pult před sebou a spal. Chavasse tiše proklouzl kolem něj a vešel do baru.
Kerenský seděl u okna a pod bradou měl uvázaný ubrousek. Byl jediným hostem v lokálu. Číšník postával opodál a se zbožnou úctou sledoval, jak Polák důsledně likviduje velké pečené kuře.
Chavasse vstoupil za barový pult, nalil si velkou sklenici skotské a přihodil několik kostek ledu. Když se blížil ke stolku Kerenského, ten se na něj zadíval s úsměvem.
„Á, tady jste. Zrovna jsem se chystal, že pošlu někoho, aby vás probudil. Dáte si něco k jídlu?“
Chavasse potřásl hlavou. „Ne, já nebudu jíst, díky.“
„Jak se cítíte?“ vyzvídal Kerenský.
„Dobře.“ Chavasse se postavil k oknu a zadíval se na terasu, zalitou měsíčním světlem. „Krásná noc. Jako na objednávku.“
„Lepší už to být nemůže,“ přitakal Kerenský se smíchem. „Měsíc svítí tak jasně, že proletím průsmykem jako ve dne. A tohle je nejnebezpečnější část naší operace. Pak už to bude jako houska na krámě.“
„Kéž byste měl pravdu,“ řekl Chavasse.
„Já vždycky mám pravdu. Za války jsem nalítal přes stovku bojových hodin. Pokaždé, když se mělo něco stát, jsem měl předtuchu. Víte, já mám v sobě cikánskou krev. Po prababičce z matčiny strany. Ujišťuju vás, že maléry cítím na sto honů. Ale dnes jsem úplně klidný.“
Sklonil se přes stůl a nalil vodku do Chavasseho skleničky, kterou ten mezitím vyprázdnil. „Vypijte to a půjdeme k letadlu. Joro a jeden místní tam šli už před hodinou.“
Chavasse se zadíval do skleničky a trochu se zamračil. V hloubi duše mu jakýsi primitivní instinkt, který pravděpodobně zdědil po svých bretonských předcích, říkal, že nic dobrého ho nečeká. Ať si Kerenský vykládá, co chce, já to vidím černě!
Řekl si to v duchu několikrát a najednou se v jeho duši rozhostil podivný fatalistický klid. Zvedl sklenici, usmál se a jedním douškem vypil její obsah.
„Jsem připraven,“ prohlásil.
Přistávací plocha ležela necelý kilometr od Léh, na rovném písčitém břehu řeky. Postavili ji za války britští vojenští letci. Letiště od začátku mělo nouzový charakter a nebylo uzpůsobené pro větší letadla.
Na okraji plochy se tyčil jediný hangár, dosud natřený maskovacím šedozeleným nátěrem z dob války. Když vešli dovnitř, zjistili, že děrav…
