ANGLICKÝ KANÁL
1997
1
Když vynechal motor na pravém křídle, hned jsem si uvědomil, že máme pořádný malér. Celý tenhle výlet byl na draka od samého počátku.
Společně se svou ženou jsme trávili několik dní v našem domku na Jersey. Jednoho dne jsem našel na záznamníku naléhavou žádost velkého hollywoodského producenta o práva na zfilmování jedné z mých knih. Znamenalo to okamžitě se dostat zpátky do anglické domovské základny do našeho domku v Chichesteru. Zavolal jsem na letiště jako obvykle a objednal si aerotaxi. Zrovna ale neměli volný letoun, přesto se nakonec řešení našlo. Z bretaňského pobřeží, z Granville, přiletěla Cessna 310. Pilotoval ji poněkud přestárlý pilot. Jmenoval se Dupont. Ztracenci si příliš vybírat nemohou, a tak jsem si let okamžitě domluvil. Předpověď počasí za moc nestála a my jsme se chtěli veškerým trablům tentokrát vyhnout. Protože cessna má dvojité řízení a má choť je vynikající aviatičkou, vybrala si sedadlo vedle pilota a já si vlezl dozadu.
Díkybohu.
Mlha zahaluje kanál a ostrovy v něm s neuvěřitelnou rychlostí. Během okamžiku je vše pokryto neproniknutelnou clonou. Přesně totéž nastalo, když jsme z Jersey odstartovali. Deset minut letu bylo pěkně, ale pak ostrov pokryla taková mlha, že nebylo možné spatřit francouzské pobřeží, ale ani blízký ostrůvek Guernsey.
Zamířili jsme na Southampton na jižním pobřeží Anglie. Na Dupontově tváři se perlily krůpěje potu, šedé vlasy a mírné bříško na první pohled nasvědčovaly, že má už šedesátku za sebou.
Denisa měla na uších sluchátka. Mně podala druhý pár. V okamžiku, kdy se Dupont bavil s řídícím centrem, převzala pilotáž letounu. Když Francouz znova převzal letoun, otočila se ke mně, aby mi sdělila špatné zprávy.
„Jsme v pěti tisících. Všude tu je strašná mlha. Southampton nepřijímá, žádné jiné letiště na východě také ne. Zkusíme to v Bournemouthu. Vůbec se mi to nelíbí.“
Když už jsem jako dítě přežil výbuchy bomb IRA v belfastském Shankillu a další drobné příhody v průběhu mé služby v armádě, tak jsem se naučil brát život s nadsázkou.
V řevu motorů jsem se usmál. S důvěrou v schopnosti své ženy jsem v palubním baru našel lahvinku šampaňského Moët & Chandon a trochu jsem ho rozlil do plastikových kelímků. Podle mého vše bylo v pořádku. Skutečnost však byla poněkud jiná.
O několik sekund později vynechal motor na pravém křídle. Náhle se z motoru vyvalil sloup černého dýmu a pak se pomalu rozplynul.
Dupont se pustil do zápasu s řízením, zběsile něco nastavoval, ale my neustále ztráceli výšku. Zmatený pilot začal panicky křičet na letové řídící centrum v Bournemouthu. Dokonce i francouzsky. Má žena, chladnokrevná a v tomto okamžiku sladce rozkošná, mu ale rukou naznačila, aby přestal.
„Paliva máme tak na hodinu,“ analyzovala situaci. „Máte nějaké návrhy?“ převzala komunikaci s letovým řídícím centrem.
Shodou okolností pozemní navigátor byla také žena. I ona zachovala naprostou chladnokrevnost.
„Nemohu vám nic zaručit, ale vsaďte na Cornwall. Ještě tam přijímají. Nejlepší bude Cold Harbour, maličký rybářský přístav blízko Lizard Pointu. Mají tam přistávací dráhu, kterou používala RAF v druhé světové válce. Není udržovaná, ale k nouzovému přistání se použít dá. Předávám vaše koordináty záchrannému týmu. Držím vám palce.“
Dalších dvacet minut jsme letěli ve třech tisících. Informace v rádiu byly zmatené a díky statické elektřině s poměrně častými výpadky. Provazce mlhy nás omotávaly, aby pak přešly v hustý lijavec. Dupont už působil úplně vyčerpaně, nervozita ho plně ovládla. Promluvil jen občas, a to ještě ve francouzštině. Denisa tedy opět převzala velení. Letadlo začalo skákat a kývat se. Kolem nás zuřila bouře a z rádia se ozývaly neidentifikovatelné zvuky. Ze všech stran praskala statická elektřina.
Denisa, plně si vědoma kritické situace, předávala údaje o našem letu. „Nouzové volání! Pokusíme se přistát na polním letišti v Cold Harbour. Pravděpodobné mayday.“
Pak se v rádiu najednou rozlehl silný a zvučný hlas. „Zde Ze…
