31
PŘEDPOVĚĎ POČASÍ NÁČELNÍKOVI NEVYŠLA. Bouře se nekonala, jen dvakrát řádně lilo. Nate s Jevym zaháněli nudu podřimováním ve vypůjčených houpacích sítích. Byly to jen krátké přeháňky, po nichž pokaždé vysvitlo slunce a pražilo do země, z níž stoupala pára. Vlhkost narůstala a oba muži, ačkoli se jen zřídka pohnuli, se v tom horku koupali v potu.
Pozorovali Indiány, kdykoli se pustili do nějaké činnosti, ale práce i hry s přibývajícím horkem ustávaly, až přestaly docela. Když žár slunce dosáhl vrcholu, Ipicové se stáhli do chýší nebo za ně do stínu stromů. Děti si hrály venku i za krátkých přeháněk. Když slunce zase zalezlo za mraky, ženy se vracely ke svým denním povinnostem a vyrážely k řece.
Po týdnu stráveném v Pantanalu byl Nate jednotvárným chodem života zcela otupělý. Každý den byl přesnou kopií toho předchozího. Po celá staletí se na nich nic neměnilo.
V půli odpoledne se Rachel vrátila. Šla s Lakem rovnou k náčelníkovi a informovala ho o událostech v sousední vesnici. Promluvila i s Natem a Jevym. Byla unavená a před dokončením hovoru o nedořešených záležitostech si chtěla alespoň trochu zdřímnout.
Další zabitá hodina, pomyslel si Nate. Pozoroval odcházející Rachel. Byla štíhlá, ale houževnatá a mohla by pravděpodobně běhat i maratón.
"Na co se to díváte?" ozval se s úsměvem Jevy.
"Na nic."
"Kolik je jí let?"
"Dvaačtyřicet."
"A vám?"
"Osmačtyřicet."
"Byla vdaná?"
"Ne."
"Myslíte, že vůbec někdy byla s nějakým mužem?"
"Proč se nezeptáte přímo jí?"
"A vy?"
"Mě to ve skutečnosti nezajímá."
Znovu usnuli a spali, protože nic jiného na práci nebylo. Za pár hodin začne zmatek, pak bude večeře a nastane noc. Nate snil o Santa Louře, prosté obyčejné lodi, která mu však s každou přibývající hodinou připadala hezčí. V jeho snech se z ní stala štíhlá, elegantní jachta.
Když se muži začali scházet, aby si upravili vlasy a připravili se k hrám, Nate s Jevym vyklouzli z hamaků. Jeden z větších Ipiců na ně s vyceněnými zuby něco volal. Vypadalo to jako pozvání, aby se přidali k jejich hrám. Nate měl chuť vyrazit úprkem pryč. Najednou si představil, jak s ním nějaký podsaditý malý bojovník vymetá vesnici, až genitálie poletují. Jevymu se do něčeho takového taky nechtělo. Naštěstí je v pravou chvíli zachránila Rachel.
Opustili tedy vesnici a Nate s ní odešel k řece, k jejich starému místu pod stromy na úzkém břehu. Usedli těsně vedle sebe a jejich kolena se opět setkala.
"Bylo moudré, že jste tam nešel," řekla unaveným hlasem. Zdřímnutí jí příliš nepomohlo.
"Proč?"
"Každá vesnice má svého lékaře. Říkají mu shalyun. Vaří byliny a kořínky a dělá z nich léky. Také vyvolává duchy, aby pomohli v nejrůznějších problémech."
"Ach, starý šaman."
"Něco takového. Spíš zázračný lékař. V indiánském světě je hodně duchů a podle jejich představ je shalyun ovládá. Ostatně shalyunové patří k mým přirozeným nepřátelům. Hrozím se jejich náboženství. Jsou neustále v útoku, pronásledují křesťanské věřící a modlí se za jejich návrat ke staré víře. Chtějí, abych odešla, a neustále intervenují u náčelníků, aby mě vyhnali. V poslední vesnici u řeky jsem měla malou školu, kde jsem učila číst a psát. Byla sice zřízena pro věřící, ale byla přístupná všem. Před rokem tu vypukla malárie a tři lidé zemřeli. Místní shalyun přesvědčil tamějšího náčelníka, že nemoc je pro vesnici zaslouženým trestem za mou školu. Teď je tedy zavřená."
Nate jen naslouchal. Její statečnost, již dříve tak obdivuhodná, dosahovala nových výšek. Vedro a pomalý chod života ho přiměly věřit, že mezi Ipicy je naprostý pokoj. Nikdo z návštěvníků neměl ani potuchy, že tu zuří válka kvůli duchům.
"Rodiče zemřelé Ayesh jsou křesťané a velmi silní ve víře. Shalyun se však nechal slyšet, že mohl dívku zachránit, ale rodiče ho nezavolali, protože samozřejmě chtěli, abych ji ošetřovala já. Bima se tu v okolí vyskytuje odjakživa a existují domácí prostředky, které by shalyun uvařil. Nikdy jsem podobný lék ovšem neviděla. Když včera Ayesh zemřela a já jsem odešla, shaly…
