21
poslední zastávkou doktora hayaniho byl Patrickův pokoj. Byla skoro tma, dávno po pracovní době, když doktor našel svého slavného pacienta, jak sedí v trenkách na židli u improvizovaného pracovního stolu v jediném prázdném koutě pokoje. Ten stolek s lampou Patrick vylákal na zřízenci. Plastový pohárek na vodu naplnil pery a tužkami. Další obsahoval počínající sbírku sponek na papír, gumiček a napínáčků, které mu věnovaly ošetřovatelky. Měl dokonce už tri bloky. Patrick se pustil do práce. Jeden roh stolu zabírala pořádná kupa právních dokumentů; právě procházel jednu z četných žalob, když doktor vpadl dovnitř, toho dne už potřetí.
"Vítejte v mé kanceláři," řekl Patrick. Velký televizní přijímač mu visel kousek nad hlavou. Opěradlo židle bylo třicet centimetrů od noh postele.
"Pěkné," uznale kývl Hayani. V nemocnici cestovaly drby rychleji než v advokátních kancelářích a v posledních dvou dnech kolovala pobavená šeptanda o nové firmě, která byla zřízena v pokoji 312. "Doufám, že se nesoudíte s lékaři."
"Nikdy. Za třináct let právnické praxe jsem nikdy nežaloval lékaře. Ani nemocnici." Postavil se a obrátil se tváří k lékaři.
"Já věděl, proč se mi líbíte," poznamenal doktor a jemně prohmatal popáleniny na Patrickově hrudi. "Jak se vám vede?" zeptal se toho dne už potřetí.
"Je mi fajn," opakoval Patrick dnes už poiksté. Sestřičky, zvědavé na slavného pacienta, sem vtrhly alespoň dvakrát za hodinu pod různými záminkami a vždy s tím štěbetavým "Jak se cítíte?". Vždycky odpovídal: "Je mi fajn."
"Zdříml jste si dneska?" zeptal se Hayani, podřepl a prohlížel mu levé stehno.
"Ne. Je těžké spát bez prášků a já si opravdu nechci přes den nic brát," odpověděl Patrick. Popravdě řečeno, vzhledem k procesí sester a zřízenců ani neměl možnost si zdřímnout.
Seděl na kraji postele a upřímně se díval na lékaře. "Můžu vám něco říct?" zeptal se.
Hayani přestal psát do záznamu. "Samozřejmě."
Patrick se rozhlédl na obě strany, jaký kdyby všude byly uši. "Když jsem byl právník," začal tiše, "měl jsem klienta, bankéře, kterého přistihli při zpronevěře. Bylo mu čtyřiačtyřicet let, byl ženatý, měl tři dospívající děti, prima chlap, který zkrátka udělal pitomost. Zatkli ho doma, pozdě v noci, a odvezli do okresního vězení. Bylo přeplněné, a tak ho hodili do cely s několika pouličními zloději a povaleči, černochy, samými gaunery. Nejdřív mu ucpali pusu, aby nemohl křičet. Bili ho a pak dělali věci, o kterých ani nechcete vědět. Dvě hodiny po tom, co seděl v obýváku a díval se na film, ležel polomrtvý ve vězeňské cele, tři míle od domova." Patrickovi klesla brada na prsa a přejel si prstem hřbet nosu.
Doktor Hayani se dotkl jeho ramene.
"Nemůžete připustit, aby se to stalo i mně, doktore," řekl Patrick přiškrceným hlasem, se zavlhlýma očima.
"Nebojte se, Patricku."
"Pouhá myšlenka na to mě děsí, doktore. Mívám o tom zlé sny."
"Máte mé slovo, Patricku."
"Bůhví, že jsem prožil dost."
"Slibuji, Patricku."
Další vyšetřovatel byl malý muž s veverčími zuby jménem Warren, který kouřil jednu cigaretu za druhou a díval se na svět tlustými tmavými brýlemi. Oči mu nebyly vidět. Levá ruka se zaměstnávala cigaretou, pravá ovládala pero a nic jiného se nehýbalo, kromě rtů. Hrbil se za úhlednými hromádkami papíru a vystřeloval otázky na druhý konec stolu, kde si Stephano hrál se sponkou na papír a jeho advokát bojoval s laptopem.
"Kdy jste vytvořili to své konsorcium?" zeptal se Warren.
"Když jsme v New Yorku ztratili jeho stopu, stáhli jsme se a čekali. Poslouchali jsme, kde jsme mohli poslouchat. Prošli jsme staré stopy. Nic se nezjistilo. Stopa rychle stydla a my se připravili na dlouhý běh. Sešel jsem se s Bennym Ariciou a ten byl ochoten financovat pátrání. Pak jsem se také sešel s lidmi z Monarch-Sierra a z Northern Case Mutual, kteří mi dali svůj předběžný souhlas. Northern Case Mutual právě vyklopila vdově dva a půl milionu. Nemohli se soudit, aby je dostali zpátky, protože neexistoval žádný přesvědčivý důkaz, že je stále naživu…
