Kapitola třetí
V neděli ráno vyndal Richard ze zásuvky na dně šatníku telefon ve tvaru Batmobilu, který dostal před několika lety od tetičky Maud k Vánocům, a zastrčil ho do přípojky.
Zkoušel se dovolat na Jessiku, ale bez úspěchu. Záznamník byl vypnutý, stejně jako mobil. Předpokládal, že nejspíš jela k rodičům na venkov.
Richardovi rodiče už byli oba mrtví. Otec zemřel náhle, když byl Richard ještě chlapec, na srdeční infarkt. Matka zemřela velice pomalu poté, a když Richard odešel z domu, prostě se ztratila. Šest měsíců potom, co se odstěhoval do Londýna, jel nočním vlakem zpět do Skotska a strávil u jejího nemocničního lůžka poslední dva dny. Chvílemi ho poznávala, jindy ho oslovovala otcovým jménem.
Richard seděl na pohovce a přemýšlel. Události posledních dvou dnů byly méně a méně skutečné, méně a méně pravděpodobné. Co bylo skutečné, byl Jessičin vzkaz na jeho záznamníku. Přehrával si jej tu neděli znovu a znovu a pokaždé doufal, že ji obměkčí, že se v jejím hlase objeví vřelost. Nestalo se to.
Napadlo ho, že by mohl jít ven a koupit si nedělník, ale pak to zamítl. Arnold Stockton, Jessičin šéf, opodbradkovaná karikatura selfmademana, vlastnil ty nedělníky, které zrovna nepatřily Rupertu Murdochovi. V jeho novinách se psalo o něm. V těch druhých také.
Místo toho strávil dlouhý čas ve vaně, pak snědl spoustu sendvičů a vypil moře kávy. Chvíli se díval na televizi a v duchu skládal rozhovor s Jessikou.
Každý vnitřní dialog končil divokým, hněvivým, slzavým a vášnivým milováním. A pak bude všechno jako dřív.
V pondělí ráno ho nevzbudil budík. Vyběhl na ulici za deset minut devět, mával aktovkou a jako blázen vyhlížel na oba konce ulice a modlil se, aby se objevil nějaký taxík.
Pak vydechl úlevou, protože se k němu blížil veliký černý vůz s jasně žlutým svítícím nápisem TAXI na střeše. Zamával. „Taxi!”
Auto zvolna projelo kolem něho, ani si ho nevšimlo a zmizelo za rohem.
Další taxík. Další žluté světlo, oznamující světu, že vás chce svézt. Tentokrát Richard vyběhl do cesty a divoce mával. Taxík ho minul a ujížděl dál.
Richard začal potichu klít.
Pak se rozběhl k nejbližší stanici podzemky.
Vytáhl hrst drobných, zmáčkl knoflík automatu na lístky u jména Charing Cross a vtlačil do štěrbiny patřičné mince. Jedna po druhé proběhly útrobami přístroje a zarachotily na misce na dně. Lístek se neobjevil.
Zkusil jiný automat. A ještě jeden.
Prodavač lístků za okýnkem telefonoval, když si tam šel Richard postěžovat a koupit si lístek neautomaticky. Přestože - nebo možná právě proto - Richard několikrát zavolal ,hej´ a v zoufalství klepal na plexisklo přepážky mincí, muž nerušeně pokračoval v telefonickém rozhovoru.
„Trhněte si,” oznámil Richard a přeskočil zábradlí. Nikdo ho nezastavil.
Nikomu to nevadilo.
Běžel, bez dechu a zpocený, dolů po eskalátoru a dorazil na nacpané nástupiště, právě když přijížděl vlak.
Když byl dítě, míval strašidelné sny o tom, že není. Ať křičel, jak chtěl, ať dělal, co chtěl, nikdo si ho nevšímal.
Teď měl úplně stejný pocit. Lidé se tlačili před něho, dav do něho narážel a strkal s ním sem a tam.
Vytrval, strkal a vrážel na oplátku do druhých, až byl skoro vevnitř - už měl ve voze ruku - když se dveře začaly s hvízdáním zavírat. Vytrhl ruku zpět, ale rukáv kabátu zůstal uvězněný.
Richard začal tlouct do dveří a křičet. Čekal, že řidič otevře dveře alespoň tak, aby mohl vytáhnout rukáv. Ale vlak se začal rozjíždět a Richard byl nucen běžet po nástupišti, rychleji a rychleji.
Upustil aktovku a zoufale tahal volnou rukou za rukáv. Rukáv se utrhl a on spadl na nástupiště. Odřel si ruku a roztrhl si kalhoty na koleně.
Pomalu a nejistě se zvedl, potácivě šel po nástupišti zpět a zvedl odhozenou aktovku.
Díval se na utržený rukáv, odřené dlaně a roztrženou nohavici.
Pak vyšel po schodech nahoru a ven z podzemky. Nikdo po něm u vchodu nechtěl lístek.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,” řekl Richard neadresně, když vešel do kanceláře.
Hodiny na stěně ukazovaly 10:30.
Hodil aktovk…
