14
Yardman a John se protáhli kolem Billyho a kolem složeného boxu a zastavili se vzadu. Dívali se na Patrickovo tělo.
„Proč jste ho zastřelil tady?“ zeptal se John.
Billy neodpověděl. Díval se na mě.
Yardman se k němu obrátil: „Billy, pan RousWheeler by rád věděl, proč jsi pilota zavedl sem a proč jsi ho zastřelil tady?“
Billy se usmál a hleděl na mě. „Chtěl jsem, aby se díval,“ řekl.
John RousWheeler hlesl „Dobrý bože!“ a zadíval se na má žebra.
„Dobrej vejkon, co,“ řekl Billy spokojeně, když viděl, kam se RousWheeler dívá. Považoval RousWheelerův komentář za lichotku. „Nemá žádnej špek a kůži na žebrech má tenkou. Vidíte, jak jsem to trefil pěkně podle kostí. Vypadá to dobře, co? Tomu říkám řemeslo. Těm rejhám, aby bylo jasno.“ Snažil se zdůraznit svou šikovnost. „To černý a červený, co je kolem nich, to je vedlejší, to je jenom uschlá krev a popálení.“
Musím říct ke cti RousWheelera, že vypadal, jako by se mu dělalo špatně.
„Dobře, dobře, Billy,“ přerušil ho Yardman klidně. „Ted už to ale skonči.“
Billy zdvihl pistoli. Ten okamžik byl už tak dlouho nevyhnutelný, že jsem nepociťoval žádné vzrušení, žádné city, jenom snad lítost.
„Von se nebojí,“ řekl Billy pohoršené.
„No a co?“ namítl Yardman.
„Já chci, aby se bál.“
Yardman pokrčil rameny. „Nevím, proč ti na tom záleží.“
Pro Billyho to bylo ze všeho nejdůležitější. „Poslyšte, nechte mi na něj eště trochu času, jo? Stejně budem čekat celý hodiny.“
Yardman si povzdechl. „Dobře Billy, když o to tolik stojíš, ale nejdřív musíš obstarat jiné věci. Ano. Musí se zatáhnout všechny záclony, protože není třeba, aby se o nás vědělo. Pak je třeba zajít ven za Giuseppem, aby vypnul světla, protože ten pitomec je nechává rozsvícená. Giuseppe pro vás bude mít žebříky a barvu. Ty, on a Alf pak začnete zatírat nápisy na letadle, hlavně registraci.“
„Dobře,“ řekl Billy. „O.K. Já si při práci něco vymyslím.“ Dýchal mi přímo do tváře a posmíval se mi. „Vymyslím něco extra pro vaše posraný lordstvo.“
Zastrčil pistoli do pouzdra a tlumič do kapsy. Pak zatáhl všechny záclonky v zadní části letadla a vydal se dopředu.
RousWheeler překročil Patrickovo tělo, sedl si na jedno ze sedadel a zapálil si cigaretu. Ruce se mu třásly.
„Proč mu to dovolujete,“ zeptal se Yardmana. „Proč mu dovolíte, aby si dělal co chce?“
„Je nenahraditelný,“ povzdechl si Yardman. „Je zabiják od přírody, těch tolik není. Spojení bezohledné krutosti a bezcitnosti s potěšením ze zabíjení je k nezaplacení. Takže mu občas povolím, ať je po jeho, vlastně za odměnu, protože ochotně zabije kohokoli, na koho ukážu. Já bych nedokázal, co dokáže on. Zabije člověka, jako když jiný zašlápne brouka.“
„Je tak mladý,“ namítl RousWheeler.
„Takoví lidé jsou dobří, jenom dokud jsou mladí,“ vysvětloval Yardman. „Billymu je devatenáct. Za sedm osm let už bych mu tolik nedůvěřoval. Člověk vždycky musí počítat s tím, že zabiják po třicítce třeba začne měknout.“
RousWheeler si odkašlal a snažil se promluvit stejně chladně jako Yardman: ;,Mám dojem, že si na vodítku chováte tygra.“
Překřížil nohy a přitom botou zavadil o Patricka. S odporem, znechuceně řekl: „Nemůžete ho zakrýt?“
Yardman přikývl a odešel. Vrátil se s šedou přikrývkou, kterou vytáhl z celého stohu v zavazadlovém prostoru, rozložil ji a přikryl Patrickovo tělo od hlavy až k patě. Zatímco se tou činností zabýval, sledoval jsem RousWheelera. Do očí se mi nepodíval. Přemýšlel jsem, kdo to vlastně může být a proč je tak důležitý, že dopravit ho kamsi za Milán mělo cenu života tří zcela nevinných a do věci nezasvěcených letců.
Nenápadně vyhlížející člověk, asi pětatřicetiletý, s malými váčky pod očima a úzkými ústy. Nebyl zvyklý na násilí a snažil se předstírat, že s ním nemá nic společného. Člověk, jehož cestovní výlohy se platily smrtí a zármutkem.
Když Yardman přikryl Patricka, sedl si na kraj složeného boxu. Stropní světlo dopadalo na jeho olysalou lebku a černé obroučky brýlí vrhaly stíny na oči a tváře.
„Milý hochu, já toho všeho lituju. Věřte mi,…
