4
Rovina se v Jihoafrické republice běhá každou středu a sobotu po celý rok, jen občas i v jiné dny. Bylo proto účelné přijet do Johannesburgu ve středu dopoledne a stihnout odpoledne jediné dostihy, které se v ten den běží, v Newmarketu.
Zaplatil jsem vstupné a koupil si program. Ověřil jsem si, že jeden z Nerissiných neúspěšných má běžet později odpoledne.
Newmarket je na celém světě stejný. Tribuny, programy, koně, bookmakeři, atmosféra cílevědomého vzrušení, tradice a pořádku. Všude to je stejné. Šel jsem zvolna k padoku, kde chodili v kruhu koně startující v prvním dostihu. Uprostřed padoku postávaly stejné skupinky majitelů a trenérů, vedoucích stejné řeči plné naděje, o zábradlí se opírali stejně nadšení dostihoví diváci a prohlíželi si koně, stejně jako v Anglii.
Našly se odlišnosti, ale jen v maličkostech. Koně byli z pohledu Angličana o něco menší, útlejší, a po padoku je místo bílých stájníků v tmavším oblečení prováděli černí stájníci v bílých pláštích.
Protože ze zásady sázím jenom na koně, o kterých něco vím, nechal jsem ruce v kapsách. Vyšli žokejové ve svých pestrobarevných dresech, vylítli do sedel, koně vyšli na dráhu a pak cválali zpět, jejich kopyta duněla po vyprahlé zemi. Zvolna jsem kráčel k tribunám a rozhlížel se po Nerissině trenérovi Grevillu Arknoldovi. Měl mu běžet kůň v příštím dostihu, nemůže tedy být daleko, jistě je u sedlání.
Ani jsem ho hledat nemusel. Jak jdu k boxům, k sedlání, chytil mě nějaký mladík.
„Promiňte, nejste Edward Lincoln?“
Přikývl jsem, usmál se a pokračoval v chůzi.
„Asi bych se měl představit, jsem Danilo Cavesey. Myslím, že znáte moji tetu.“
To mě zastavilo. Potřásli jsme si rukama.
„Já věděl, že máte přijet, samozřejmě, teta Nerissa poslala telegram Grevillovi, že jste na cestě sem, že tu máte nějakou premiéru a abychom se po vás dívali na dostizích. Takže jsem vás vlastně čekal.“
Mluvil pomalu, kalifornsky lenivě a vřele. Nedivil jsem se, že se Nerisse líbil, byl opálený, měl upřímný, příjemný obličej, pěkné, střízlivě upravené, tmavě plavé vlasy, ztělesňoval obraz zdravého amerického mládí.
„Neřekla mi, že jste v Jihoafrické republice,“ podivil jsem se.
„Neřekla, protože to nevěděla.“ Odzbrojujícím způsobem se ušklíbl. „Přiletěl jsem teprve před několika dny, na dovolenou. Jo, jak se vůbec daří starý dámě? Nevypadala nejlíp, když jsem ji viděl naposledy.“ Spokojeně se usmíval. Nic netušil.
„Obávám se, že je vážně nemocná.“
„Opravdu? To je mi fakt líto. Musím jí napsat, že tu jsem a že zjistím, co je s těmi koňmi.“
„S koňmi?“ opakoval jsem po něm.
„Jasně. Koně tety Nerissy neběhají dobře. Upřímně řečeno nestojí za nic.“ Vesele se zašklíbil. „Na osmičku do čtvrtýho dostihu bych být vámi nesázel, pokud chcete zůstat při penězích.“
„Děkuju za radu. Nerissa se zmínila, že to jejím koním moc nevychází.“
„To vám teda věřím. Ty by nedoběhli na vítězství, i kdybyste jim dal deset minut fóra a ostatní koně uspal.“
„Máte tušení proč?“
„Nemám,“ pokrčil rameny. „Greville je z toho úplně vedle. Prej se mu něco takovýho nikdy nestalo.“
„Není to nějaká viróza?“
„Nemůže bejt, jinak by to měli i ostatní, nejen ty tetiny. Už jsme to s Grevillem rozebírali, nemá představu, co by to mohlo bejt.“
„Rád bych se s ním setkal,“ poznamenal jsem.
„Jasně. Poslyšte, ale proč vlastně nevypadneme z toho větru a nejdeme si sednout někam na pivo? Grevillovi teď poběží kůň, pozdějš se s náma určitě rád sejde.“
„Dobře,“ přikývl jsem.
Šli jsme tedy na pivo. Danilo měl pravdu: jižní vítr byl ledový a jaro člověk jen vzdáleně tušil.
Danilovi mohlo být tak dvacet. Měl jasně modré oči, tmavě plavé řasy a zuby jak se sluší na Kaliforňana. Dělal dojem člověka, který ještě nepoznal tíži života, chlapce ne-li rozmazleného, tak určitě hýčkaného, dítěte Štěstěny.
Řekl mi, že studuje politickou vědu na Berkeleyské univerzitě a že mu do absolutoria chybí už jen rok. „Touhle dobou napřesrok už budu mít po škole...“
„Co chcete pak dělat?“ zeptal jsem se, abych udržel hovor.
Pobaven…
