13
Kolej, kde bydlela Elinor, stála v aleji vedle dalších mohutných a učeně vyhlížejících budov. Měla impozantní vchod vpředu a méně impozantní vjezd po pravé straně. Zajel jsem s motorkou rovnou tam a zaparkoval ji vedle řady kol. Za koly stálo šest nebo sedm malých aut. Jedním z nich byl malý červený Elinořin dvousedadlový sporťák.
Dva schody vedly k velkým dubovým dveřím, ozdobeným jediným slovem Studenti. Vešel jsem dovnitř. Po pravé straně byla vrátnice s pochmurně vyhlížejícím mužem středních let, který se díval do seznamu.
„Prosím vás,“ řekl jsem, „mohl byste mi říci, kde najdu Elinor Tarrenovou?“
Vzhlédl ke mně: „Na návštěvu? Čekají vás?“
„Myslím, že jo,“ odpověděl jsem.
Zeptal se, jak se jmenuje a přičinlivě jel prstem po seznamu. „Daniel Roke přijde navštívit slečnu Tarrenovou, prosím, ukázat mu její pokoj. Jo, to bysme měli. Tak pojďte.“ Slezl ze židle, obešel vrátnici a s funěním mne vedl do hloubi budovy.
Chodba několikrát zahýbala a já pochopil, k čemu byl takový průvodce dobrý. Po obou stranách byly dveře, na nich kovové rámečky s kartičkami, kde stálo, kdo tu bydlí nebo k čemu místnost slouží. Vystoupili jsme do druhého patra a zahnuli za několik dalších rohů, až konečně vrátný ukázal na jedny dveře, které se ničím nelišily od ostatních.
„Tady to je,“ řekl bezvýrazně. „To je pokoj slečny Tarrenové.“ Obrátil se a šoural se zpátky ke svému stanovišti.
Vizitka na dveřích hlásala: Slečna E. C. Tarrenová. Zaklepal jsem a slečna E. C. Tarrenová otevřela.
„Pojďte dál,“ řekla. Bez úsměvu.
Šel jsem dál. Zavřela za mnou dveře. Stál jsem a rozhlížel se po jejím pokoji. Už jsem si tak zvykl na strohé zařízení u Humbera, že byl divný, zvláštní pocit octnout se opět v pokoji se záclonami, koberci, čalouněnými křesly, poduškami a květinami. Převládala tu směs modré a zelené, na jejímž pozadí zářila kytice narcisů a rudých tulipánů.
Byl tu velký stůl plný knih a papírů, knihovnička, lůžko s modrou pokrývkou, šatník, velká vestavěná skříň a dvě křesla. Vypadalo to tu hřejivě a přátelsky. V takovém pokoji se muselo moc dobře pracovat. Kdybych měl o chvíli víc času tu stát a myslet na to, byl bych určitě pocítil závist. O to mne připravila otcova a matčina smrt - o čas a možnost studovat.
„Prosím, posaďte se.“ Ukázala na jedno křeslo.
„Děkuji.“ Posadil jsem se a ona si sedla proti mně, ale dívala se na podlahu, ne na mne. Tvářila se slavnostně a pochmurně, a mne najednou napadlo, zda to, co mi po ní October vzkazuje, neznamená nové nepříjemnosti.
„Požádala jsem vás, abyste sem přišel,“ oznámila mému týlu, „protože se vám musím omluvit, a věřte, že to pro mne není snadné.“
„Omluvit?“ podivil jsem se. „A za co?“
„Za svou sestru.“
Povstal jsem a otočil se k ní. „To nedělejte,“ řekl jsem naléhavě. Byl jsem v posledních týdnech tolik pokořován, že jsem nechtěl vidět někoho jiného v podobném postavení.
Potřásla hlavou. „Obávám se,“ polkla, „obávám se, že moje rodina se k vám zachovala velmi nepěkně.“
Stříbřitě plavé vlasy jí svítily jako svatozář ve slabých paprscích slunce, které šikmo pronikaly oknem za jejími zády. Měla na sobě červený svetr a přes něj temně zelené šaty bez rukávů. Vypadalo to barevně a báječně, ale zřejmě jsem jí moc nepomohl, když jsem tak na ni jen civěl. Sedl jsem si tedy do křesla a řekl trochu vesele: „Nedělejte si s tím starosti, prosím vás.“
„Starosti!“ zvolala, „jak si je nemám dělat. Já přece vím, proč jste byl propuštěn, a sama jsem několikrát řekla otci, že vás měl dát zavřít. A teď najednou objevím, že nic z toho není pravda. Jak můžete říci, že si nemám dělat starosti, když si každý myslí, že jste spáchal ošklivý zločin, a není to pravda.“
V jejím hlase byla hluboká účast. Skutečně se jí dotýkalo, že se někdo z její rodiny zachoval tak nepěkně jako Patty. Cítila se vinna, protože to byla její sestra. To se mi na ní líbilo, ale věděl jsem ostatně už dřív, že je to skvělé děvče.
„Jak jste na to přišla?“ tázal jsem se.
„Patty mi to řekla minulou neděli. Povídaly jsme si spo…
