17.
Ráno bylo šedivé a zamračené po krátkém jiskřivém rozednívání, které neviděl. Pod mraky se třpytil pod stromy sníh a od hor foukal řezavý vítr.
Silnice vedla vzhůru, kroutila se ven z města a okamžitě se ztrácela v moři stromů Romberského lesa. Za městem byl sníh na vozovce téměř panenský, vedla tu jediná stopa, kudy prošel časně ráno kdosi do Königsteinu na bohoslužby.
Miller odbočil na Glashütten, přefičel kolem svahů vysoko se tyčících Feldberských hor a dolů po silnici označené, že vede do vesnice Schmitten. V borovicích na svazích hor vyl vítr, stoupal zpod sněhem obložených větví, až téměř ječel.
Ačkoliv se Miller nikdy neobtěžoval, aby o tom uvažoval, právě zpod tohoto i dalších oceánů borovic a jedlí se kdysi vyrojily staré germánské kmeny, které pak zastavil Caesar na Rýnu. Později, obráceni na křesťanství ve dne na oko sloužili Princi Míru a jen v hodinách tmy snili o starých bozích síly, chtivosti a moci, a Hitler čarodějnickým dotekem zažehl ten dávný atavismus, zbožnění temných bohů a jekot nekončících stromů.
Po dalších dvaceti minutách opatrné jízdy zkontroloval Miller znovu mapu a začal hledat odbočku ze silnice na soukromý pozemek. Našel ji, byla tam mřížová brána upevněná ocelovou západkou a na jedné straně visel nápis:
„Soukromý majetek. Nevstupujte.“
Nechal běžet motor, vystoupil a rozrazil vrata směrem dovnitř.
Miller vjel na pozemek a zamířil na příjezdovou cestu. Sníh byl nedotčený a Miller jel zvolna, protože pod sněhem se skrýval zmrzlý písek.
Asi o dvě stě metrů dál nahoře na cestě padla v noci silná dubová větev, obtížená půl tunou sněhu. Větev se zřítila do křoví na pravé straně a pár výhonků spočívalo na cestě. Srazila také černou tyč, která stála na stráni pod ní, a ta trčela přes vozovku.
Než by vystoupil a odsunul to, pokračoval Miller opatrně kupředu a cítil, jak vůz nadskočil, když najel na tyč nejprve předními a pak zadními koly.
Nic mu už nepřekáželo, a tak zamířil k domu a vynořil se na prostoru, na němž stála vila se zahradami. Okruh kolem objektu byl vysypán štěrkem. Zastavil vůz před hlavním vchodem.
Zatímco Miller vystupoval z auta, Klaus Winzer dospěl k rozhodnutí a zatelefonoval Werwolfovi. Šéf Odessy byl příkrý a podrážděný, protože už dávno uplynula doba, kdy by byl měl ve zprávách slyšet o sportovním autě, které bylo rozmetáno na padrť na dálnici, jižně od Osnabrücku, zřejmě výbuchem benzínové nádrže. Když však poslouchal muže na druhém konci telefonu, sevřel rty v úzkou, tvrdou linku.
„Co že jste udělal? Vy šílenče, vy neuvěřitelný pitomý mrňavý kreténe. Víte, co s vámi bude, jestli se ten spis nenajde?“
Werwolf seděl a civěl na tichý telefon s výrazem blížícím se děsu. Myslel na muže, pro které bylo nezbytné získat pas od Klause Winzera, a na fakt, že každý z nich byl hledaná osoba na seznamu žádajícím uvěznění a soud. Zveřejnění spisu by přivodilo překotné perzekuce, které by vytrhly obyvatelstvo z narůstající apatie ke stíhání esesmanů, znovu by ožily agentury pronásledovatelů... Byla to hrůzná perspektiva.
Ale jeho prvořadým úkolem byla ochrana Roschmanna, jednoho z těch, o nichž věděl, že jsou na Winzerově ukradeném seznamu. Třikrát vytočil kód Frankfurtu a třikrát se ozval signál „není spojení“. Nakonec zkusil volat přes centrálu a ta mu sdělila, že tam je zřejmě porucha vedení.
Zavolal tedy hotel Hohenzollern v Osnabrücku a zastihl Mackensena, který byl na odchodu. V několika větách vylíčil zabijákovi poslední tragédii a pověděl mu, kde Roschmann bydlí.
„Vypadá to, že vaše bomba nefungovala,“ řekl mu. „Mrskněte sebou a jeďte tak rychle, jako jste ještě nejel,“ nařídil. „Schovejte vůz a držte se u Roschmanna. Je tam taky tělesná stráž, jmenuje se Oskar. Jestli půjde Miller s tím, co má, rovnou na policii, jsme vyřízeni. Jestli ale přijde za Roschmannem, dostaňte ho živého a donuťte ho, aby mluvil. Než zemře, musíme vědět, co udělal s těmi papíry.“
Mackensen se v telefonní kabině podíval na automapu a odhadl vzdálenost.
„Budu tam v jednu,“ řekl.…
