53. PO STOPÁCH STARÝCH UDÁLOSTI
"Bylo to asi před pětadvaceti lety na podzim," začal pak lékárník vyprávět, "když mně sem přinesli dva hoši náruč šafránových květů jako vy dnes. Byl jsem udiven. Šafrán je vzácná květina a zde v okolí daleko široko nikdy nerostla. Hoši mně samozřejmě nechtěli prozradit, kde to kvítí trhali. Dostali za ně něco peněz a odkoupil jsem od nich potom i každé větší množství. Vydělali si tak hezkých pár krejcarů. Víte – šafrán potřebujeme pro několikeré účely, v lékárnictví i v barvířství.
Tak to trvalo nějaký čas. Vždy jednou týdně přinesli oba hoši odněkud z neznáma šafrán, dostali odměnu – a zase zmizeli na několik dnů.
Nikdo se nedozvěděl, kam na šafrán chodí, nikomu to neřekli.
Jejich kamarádi za nimi slídili, ale oni se jím vždy ztratili v roklích a kopcích.
A pak se najednou přihodilo něco hrozného. Jednoho dne přišel z té tajuplné louky, kde šafrán trhali, jen jeden z hochů. Byl to Jiří Dernet.
Polomrtvý zděšením a zcela vysílen dovrávoral mezi první domky Spálených Mlýnů a svolával lidi na pomoc. Někde o kus cesty zpátky prý leží těžce zraněný kamarád Venda Jílek, který s ním vždy chodil na výpravy za šafránem. Lidé dlouho Derneta nevyslýchali a pustili se udaným směrem. A opravdu – brzo nalezli na pěšince bezvládné tělo druhého chlapce, Václava Jílka. Jejich pomoc byla již marná, hoch byl mrtev.
Dernet se duševně zhroutil a nikomu, ani rodičům, ani úřadům nebo učitelům se nepodařilo úplně osvětlit tu ponurou historii. Jen tolik se dozvěděli, že Václav Jílek spadl někde ze skály. Dernet ho vlekl a nesl z té jejich tajemné rokle až skoro ke Spáleným Mlýnům. V jich blízkosti položil umírajícího kamaráda na zem, protože byl se silami u konce – a ploužil se do města o pomoc. Jak bylo již řečeno, Lidé nalezli Václava Jílka již mrtvého. Snad zemřel na svá zranění v době, kdy Dernet šel přivolat pomoc, ale také je možně, že Dernet nesl kus cesty kamaráda již mrtvého. To se nepodařilo zjistit, nebylo to však tak důležité.
Hoch Dernetů se z hrůzného neštěstí pomátl na rozumu, plakal celé dny a noci, mezitím zase zpíval podivné písně bez nápěvů a mluvil nesouvislé řeči. Nikdo ho nemohl přímět k tomu, aby lidem ukázal, kde se to neštěstí stalo. Nikoho tam nechtěl dovést, ačkoli cesta do té rokle znal! Bylo dokázáno, že tam po neštěstí ještě jednou šel, neboť rodiče u něho našli čerstvě natrhaný šafrán. Každému tvrdil, že se jeho mrtvý kamarád nebude zlobit, že ho nepřijde v noci strašit, protože mu udělal u skály pěkný kříž a hrob z kamení.
Václava Jílka pohřbili na hřbitově ve Spálených Mlýnech. Podívejte se někdy na jeho malý chlapecký hrob. Je tam dodnes. V západním koutě hřbitova. Nápis na kříži již skoro není vidět, teď se již o hrob nikdo nestará, rodiče Václava Jílka jíž také nejsou naživu.
Krátce po pohřbu zabitého chlapce dali Derneta do ústavu, protože se stával nebezpečným svému okolí. Teprve po mnoha letech ho příbuzní vzali zase domů. Říkalo se, že ho již nebezpečné záchvaty přešly, že již nikomu neublíží. Dosud žije, ale já mu nevěřím. Má něco tak podivného a zákeřného v očích, v celém výrazu tváře. To není výraz tichého, neškodného pomatence, někdy čtete v jeho tváři výhrůžku… Zejména v deštivých a bouřkových dnech se mu prý vracejí staré záchvaty zuřivosti.
Ale za ta léta v blázinci nadobro zapomněl cestu do své tajemné rokle kvetoucího šafránu. Přišel několikrát i sem ke mně. Dokonce mne i poznal přes clonu své zatemnělé mysli. A nabízel mí, že mně ukáže kříž i hrob, který udělal svému mrtvému kamarádu, a mně že natrhá šafránu, co budu chtít. Ale mám ho tam prý dovést. Nemůže prý nalézt cestu!
Nemohli jsme ji ale nalézt ani my! Různí lidé z města podnikli v posledních létech v tu stranu už mnoho výprav, ale marně. Šafránovou rokli nenašel nikdo – a Dernet si cestu nepamatoval! V poslední době – není to tak dlouho – zase někdo ze starých pamětníků těch události asi o rokli vyprávěl, tak se mě sem přišel ptát nějaký starší chlapec – nějaký Rezek – jestli bych od něho ku…
