Kapitola devatenáctá
STRÁVILI NOC VE VORDAINĚ CHATĚ, ale Garion spal velmi málo. Hluboce jej trápilo ultimátum, jež dala čarodějnice z močálů Belgaratovi. Věděl, že zahrávání si s přírodou má dalekosáhlé následky. A Vordai jde až tak daleko, že se snaží navždy smazat rozdělující hranici mezi člověkem a zvířaty. Filosofické a theologické důsledky takového kroku by byly nepředstavitelné. Kromě toho se však trápil ještě dalšími věcmi. Bylo zcela pravděpodobné, že Bel-garat nebyl schopen udělat, co po něm Vordai žádala. Garion si byl zcela jist, že se jeho děd nepokusil použít svou vůli od zhroucení, které ho postihlo před několika měsíci. A teď mu Vordai uloží takový téměř nemožný úkol.
Co by se stalo, kdyby to Belgarat zkusil a selhal? Co by to s ním provedlo? Ovládly by jej pak pochybnosti, které by ho oloupily o jakoukoli možnost někdy obnovit svou moc? Garion se zoufale snažil přijít na způsob, kterým by dědečka varoval, a přitom v něm takové osudné pochybnosti nevyvolal.
Ale oni se prostě museli dostat z močálů. Ač Garion učinil rozhodnutí utkat se s Torakem velmi neochotně, nyní věděl, že tohle je jeho jediná možnost. Onen střet se však nesměl příliš zpozdit. Pokud by k němu mělo dojít za příliš dlouhý čas, události by se pohnuly kupředu a svět by se pustil do války, které právě se snažili vyhnout. Vordaina hrozba, že je nepustí z močálů pryč, pokud Belgarat nezaplatí její cenu, ohrožovala nejen je, ale celý svět. V určitém smyslu držela osud celého lidstva ve svých lhostejných rukou. Ať se Garion snažil, jak mohl, nevymyslel žádný způsob, jak se vyhnout zkoušce Belgaratovy vůle. Kdyby byl on sám nakonec nucen udělat, co si Vordai přála, stejně by nevěděl kde začít. Jde-li něco takového vůbec učinit, jediný, kdo by toho mohl být schopen, je jeho dědeček - pokud jeho moc nebyla zničena chorobou.
Když se mlhou nad močály vplížilo do oken chaty svítání, Bel-garat vstal, sedl si k ohni a zadumaně hleděl do praskajících plamenů.
"Nuže?" zeptala se ho Vordai. "Rozhodl ses?"
"Je to špatné, Vordai," řekl. "Příroda se proti tomu bouří."
"Já mám mnohem blíž k přírodě než ty, Belgarate," odvětila. "Čarodějnice žijí v daleko těsnějším spojení s přírodou než čarodějové. V krvi cítím změny ročních období a země pod mýma nohama ožívá. Neslyším žádné nesouhlasné výkřiky. Příroda miluje všechna svá stvoření a truchlila by nad vyhubením mých bahníků stejně jako já. Ale to je beztak vedlejší, ne? I kdyby samotné skály proti tomu protestovaly, necouvla bych."
Silk si vyměnil rychlý pohled s Garionem. Obličej malého muže se zdál být stejně zachmuřený jako Belgaratův.
"Jsou bahníkové opravdu zvířata?" pokračovala Vordai. Ukázala na dosud spící Poppi. Přední tlapy měla rozevřené jako malé ruce. Tupik se pokradmu plížil zpět do domu s plnou náručí rosou pokrytých bahenních květů. Pečlivě je rozmístil kolem snící Poppi a poslední z nich opatrně vložil do její pravé ruky. Pak se s neuvěřitelně trpělivým výrazem posadil a pozoroval její probouzení.
Poppi otevřela oči, protáhla se a zívla. Strčila si květinu k svému malému čumáku, přičichla a láskyplně pohlédla na čekajícího Tupika. Vydala veselý kňouravý zvuk a spolu s Tupikem odhopsali ke studené vodě močálu, aby se věnovali svému rannímu plavání.
"To je akt dvoření," vysvětlovala Vordai. "Tupik chce Poppi za svou družku. Dokud přijímá jeho dárky, ví, že ho má stále ráda Takhle to bude ještě nějaký čas pokračovat. Potom spolu odplují asi tak na týden někam do močálu, a až se vrátí zpět, budou druhy na celý život. Je to snad nějak zvlášť odlišné od chování mladých lidí?"
Gariona její otázka z jakési příčiny, kterou nemohl pojmenovat, pobouřila.
"Podívejte se támhle," řekla jim Vordai a ukázala oknem na skupinu hrajících si mladých bahníků. Byla to jen málo odrostlá mláďata. Z mechu si vyrobili míč a rychle jím v kruhu házeli. Své veliké oči měli pozorně upřené na hru. "Nemohlo by se snad lidské dítě připojit k té skupince, aniž by se v ní cítilo byť jen nepatrně odstrčeno?" naléh…
