Don mi řekl, abych vzal přilbu s sebou do Wisconsinu, kde na mě měl na letišti čekat muž jménem Larry.
Bez překvapení jsem přijal zprávu o Davidově smrti.
Z letiště jsme spolu s Larrym letěli soukromým letadlem na místo, kde bydlel senátor. Teplota značně poklesla. Když jsme se přiblížili k místu přistání, začalo sněžit. Nebyl jsem na takové počasí připraven. Neměl jsem na sobě vhodné oblečení. Larry mi sice tvrdil, že nebudu muset vůbec vyjít ven, protože vnější ochranu senátorova domu zabezpečovali další čtyři muži z Donovy agentury. Mým úkolem bylo, přesně dle Donových instrukcí, zůstávat neustále v co možná nejtěsnější senátorově blízkosti.
Bert na nás čekal na letišti. Tom spolu s Clayem pozorně sledovali les a cestu. Všichni byli středního věku, celkem dobře stavění, vážní a silně ozbrojeni. Larry mě zavedl k senátorovi a provedl prezentaci všech členů ochranky.
Senátor Brockden seděl v křesle u okna, z něhož byl nerušený výhled na příjezdovou cestu k domu. Na zdi, přímo naproti němu, visel příšerný obří akvarel jakýchsi žlutých květin ve váze. Senátor měl téměř úplně bílé vlasy, ostře kontrastující s tmavě šedou košilí, kterou měl na sobě. Jeho nohy spočívaly na malé stoličce a byly zakryté hustou přikrývkou. Když jsem vstoupil, sundal si brýle. Zvedl hlavu a důkladně si mě prohlédl. Měl zachovalou, téměř atletickou postavu. Ještě před několika léty to musel být opravdový svalovec. Bylo na něm vidět, že v poslední době hodně zhubl.
Nevstal, zůstal dál sedět ve svém křesle. „Tak to jste vy,“ řekl a podal mi ruku. „Rád vás poznávám. Jak vám mám říkat?“
„Třeba Johne.“
Kývl na Larryho, který vzápětí odešel z pokoje. „Je tady zima. Nenapiješ se něčeho, Johne? Skleničky jsou támhle na polici. A mně taky něco nalej. Bourbona na dva prsty s plnou sklenicí vody.“
Přistoupil jsem k polici a udělal jsem dva drinky. „Posaď se tady ke mně,“ řekl senátor, když jsem mu podával jeho drink, a ukázal na křeslo stojící vedle toho jeho. „Ale nejdříve mi ukaž, co sis přivezl.“
Rozvázal jsem svůj provizorní balík a podal mu přilbu. Odložil sklenici s pitím a důkladně si přilbu ze všech stran prohlédl. Nakonec si ji nasadil na hlavu.
„Celkem dobře mi sedne,“ poznamenal a usmál se. Poprvé jsem viděl, že se dokáže smát. Měl jsem v rukou mnoho fotografií, to když jsem sbíral informace a shromažďoval údaje, ale na žádné z nich se neusmíval. Jeho tvář měla pokaždé hněvivý nebo alespoň neustále nespokojený výraz.
Sundal si přilbu z hlavy a položil ji na zem.
„Zajímavý přístroj,“ konstatoval. „Nikdy předtím jsme k dispozici nic podobného neměli. Sestrojil to David Fentris. Ano, řekl nám o tom.“ Upil ze své sklenice. „Jsi jediný žijící člověk, který vyzkoušel a používal tenhle aparát. Myslíš si, že touhle mašinkou půjde Hangmana zničit?“
„Byl jsem s ním v kontaktu jen několik minut. Domnívám se, že kdybych měl k dispozici víc času, mohl bych nad ním převzít kontrolu.“
„Tak proč se to nepodařilo Davidovi?“
„Na kazetě, kterou mi nahrál, mi řekl, že právě dělal něco na počítači. Nejspíš neslyšel signál.“
„Proč jsi smazal tu kazetu?“
„Smazal jsem ji z důvodů, které vůbec nesouvisejí s touto záležitostí.“
„Co to jsou za důvody?“
„Jsou to osobní důvody.“
Senátor zrudl.
„Ničením doličných předmětů se můžete dostat do pěkných malérů.“
„Máme tedy spolu mnoho společného, nemyslíte?“
Podíval se na mě pohledem, ve kterém nebyl ani stín sympatie nebo soucitu. Vzdychl a pomalu se uvolnil.
„Don mi řekl, že nestojí za to tě v určitých věcech k něčemu nutit,“ konstatoval nakonec.
„To je pravda.“
„Don nezneužil tvé důvěry, i když mi musel říct pár věcí. Myslím, že to chápeš.“
„Je mi to jasné.“
„Velice si tě váží a cení. Navzdory tomu jsem se toho o tobě snažil dozvědět co možná nejvíc.“
„No a…?“
„Nepodařilo se mi to, i když si na svůj zdroj vůbec nemůžu stěžovat“
„Takže?“
„Takže jsem nad tím začal uvažovat. To, že jsem se od svých informačních zdrojů nic nedozvěděl, je velice zajímavé zjištění. Dokonce by to mohlo být i samotným…
