Začal jsem nový život existence i neexistence zároveň. Zjistil jsem, že je to velice jednoduché. Po zničení mých identifikačních karet jsem ještě několik dní pracoval. Našel jsem několik míst, jimiž se dalo pohodlně vstupovat do systému, a tím jsem skončil svou práci na projektu.
Bylo to v Thule, uprostřed zimy, v meteorologické stanici. Vedl ji starší chlapík, který měl rád rum. Zavedl jsem svou loď jménem Proteus do jeho přístavu a postěžoval si na rozbouřené moře.
„Nechám tě u sebe přespat,“ konstatoval.
Počítač mě nezklamal.
„Díky.“
Přijal mě, nakrmil a rozmlouval se mnou o moři a o počasí.
„Je to tady všechno plně automatizováno?“ zeptal jsem se ho.
„Ovšem.“
„Tak proč jsi tady?“
Usmál se.
„Můj strýc je senátorem. Potřeboval jsem se zašít na nějakém odlehlém místě a on mi to zařídil. Pojďme se podívat na tvou loď. Nevadí, že prší.“
Moje loď byla velká se silným motorem.
„Vsadil jsem se, že se dostane za polární kruh a že o tom přivezu nějaký důkaz.“
„Chlapče, ty ses zbláznil. To je holé šílenství.“
„Vím, ale to sázku vyhraji.“
„Možná, že ano. Kdysi jsem byl stejný jako ty. A co ženský…?“ řekl zasněně, pohladil si špičatou bradku a významně se na mě usmál.
„To stačí. Pojďme se napít,“ řekl jsem rychle, protože Eva nebyla tím typem ženy, o kterém by chtěl slyšet.
Rozešli jsme se zhruba před čtyřmi měsíci. Nebylo to kvůli náboženskému vyznání nebo kvůli politice. Bylo to z mnohem prozaičtějších důvodů.
Potkal jsem ji v New Yorku, kde jsme oba dva dělali totéž: odpočívali, chodili na filmy a na divadelní představení. Byla vysoká, měla krátce zastřižené vlasy. Pomohl jsem jí najít stanici metra, nastoupil jsem s ní, pozval ji na oběd a byl poslán k čertu. Ještě téhož dne jsme pak šli na špagety.
Tomuto našemu rozhodnutí předcházel následující rozhovor.
„Nemám je ráda.“
„Já také ne, ale mám hlad. Tak co, půjdeme?“
„Co vlastně chceš?“
„S někým si popovídat Cítím se tak osamocen.“
„Tak to jsi na špatné adrese.“
„Možná.“
„Ale to nám přece vůbec nebrání v tom, abychom si dali špagety s masitou omáčkou a skleničkou Chianti.“
„Nechtěl by sis to rozmyslet?“
„Ne. Když nepůjdeš se mnou, půjdu sám.“
„Tak dobře, jdu na ty špagety s tebou.“
Během našeho měsíčního pobytu v New Yorku jsme si byli stále bližší. Nakonec jsem ji požádal o ruku. Nechtěla však opustit to své podvodní město. Já naproti tomu nechtěl rezignovat ze svých snů. Potřeboval jsem mít celý svět u nohou. Opravdu jsem miloval tu vzdorovitou, modrookou dívku. Měl jsem s ní raději zůstat v té bláznivé skleněné kopuli. Kdybychom oba byli normální… Nu což, nebyli jsme.
„Evo, kdekoliv jsi, doufám, že jsi s Jimem šťastná…“
„Ano, dám si colu,“ řekl jsem.
Já jsem pil colu a on rum s colou do té doby, než zjistil, že už je unavený.
„Začínám být opilý, pane Hemingwayi,“ řekl.
„Tak poněkud ubereme plyn a přibrzdíme.“
„Dobrá. Už jsem ti ukázal, kde jsou deky?“
„Ano.“
„Tak tedy dobrou noc, Ernste. Zítra na shledanou.“
„Dobrou noc, Bille. Zítra ráno ti udělám snídani.“
„Díky.“
Zívl, protáhl se a vyšel z místnosti. Jeho meteorologická stanice měla bezprostřední spojení s centrálním počítačem. Podařilo se mi něco do něho dostat. Velice dobře jsem po vloupání zahladil stopy. Když jsem skončil, bylo mi jasné, že se to podařilo. Mohl jsem do centra poslat všechno, co jen se mi zachtělo. I kdyby to byly zcela evidentní nesmysly, stejně by to bylo pokládáno za naprostou samozřejmost.
Druhého dne ráno jsem pomohl Billovi Mellingsovi při měření. Na nic nepřišel. Byl to správný chlapík. Byl jsem trochu znepokojen skutečností, že by mohl kvůli tomu, co jsem včera provedl, mít nějaké problémy. A to i navzdory tomu, že na to nikdo přijít nemohl. Tím jsem si byl naprosto jist. A kdyby přece jen někdo na něco přišel, byl jsem přesvědčen o tom, že se mu stejně nic nestane. Má přece strýčka senátora.
Byl jsem téměř Bůh.
Evo, možná, že jsem se měl rozhodnout úplně jinak. Nikdy to nebudu vědět.
Mohl jsem se stát kýmkoliv. Stačilo, abych vymazal existující …
