Spolu s Paulem jsme byli toho dne na Stanici V. Běžná inspekce.
Paul nebudil dojem, že by o mně něco věděl. Několikrát začal hovor sám od sebe.
„Byl jsi v Chickchamy?“
„Byl,“ odpověděl jsem.
„Jaké máš dojmy?“
„Měl jsi pravdu. Je to celkem slušný pajzl.“
Usmál se a přikývl.
„Nedal sis tam nějakou místní specialitu?“
„Ne, jen několik piv.“
„To je nejjistější. Mike, můj kámoš, který zahynul, tam byl častým hostem.“
„Opravdu?“
„Ze začátku jsem tam chodil s ním. Bral si svou dávku a já čekal, až zase přijde k sobě.“
„Nezkusils to také sám?“
„Ne, měl jsem už s tím otřesné zkušenosti. Hrozně jsem se tehdy vyděsil. Ale Mike to dělal až příliš často. Chodil do té místnosti za závěsem. Zaregistroval jsi tu místnost v baru?“
„Ne.“
„Velice dobře věděl, že se v téhle špeluňce provádí nezákonná činnost, ale vůbec se tím nevzrušoval. Nakonec jsem mu řekl, že by měl mít u sebe několik bezpečných dávek a že když bez toho nemůže vydržet ani přes víkend, který by trávil někde jinde než v té proklaté díře, tak ať si do ní chodí sám. To se taky nakonec stalo.“
„Chodil tam i potom?“
„V posledních dnech až příliš často.“
„Nepřeháněl to Mike s drogami i předtím, než sem přišel?“
„Myslím si, že ano, i když si tím nejsem zcela jist.“
Po práci jsem poprosil Davise o loď. Počkal jsem, až odejde na oběd. Potápět se sám bylo proti předpisům. Hodil jsem do lodi potápěčskou výstroj a vyrazil na moře. Pro všechny případy jsem si s sebou vzal podvodní kuši. Doufal jsem, že delfíní čelist klidně leží na svém místě v muzeu.
Doplul jsem k místu, kde se měl nacházet vrak. Vyhodil jsem kotvu, nasadil si aparát a ponořil se do vody. Všechno svědčilo o tom, že jsem zde úplné sám. Doplaval jsem k vraku a posvítil si na zlámaný stěžeň. Vrstva kalu pod ním se zdála být neporušená. Nebyl jsem však schopen říct, jak dlouho trvá, než se kal po zvíření opět usadí. Pomalu jsem plaval kolem stěžně. Opatrně jsem ho prozkoumával tenkým prutem. Po nějaké době jsem asi dvacet centimetrů pod jeho povrchem narazil na malý, pravděpodobně kovový předmět. Připlaval jsem blíž a ponořil ruku do kalu.
Byla to malá kovová kazeta asi patnáct centimetrů vysoká a pětadvacet centimetrů dlouhá, s malými úchyty na obou koncích. Malými štípačkami jsem přecvikl drát, kterým byla připevněna ke stěžni. Pak jsem se vydal k hladině, tahaje ji za sebou na tenkém lanku.
Už v lodi jsem ze sebe sundal výstroj a vytáhl kazetu z vody. Ani pohybem, ani změnou tlaku nedošlo k výbuchu kazety, což mě trochu uklidnilo. Pomocí šroubováku jsem zajistil její zámek. Pak jsem opět vklouzl do vody. Drže se pažení lodi, opatrně jsem zvedl víko kazety.
Kromě mého dechu a šplouchání vln nic nerušilo ticho kolem mé lodi. Vyskočil jsem zpátky do člunu a podíval se do kazety. Obsahovala plátěný pytlík zavřený na zip. Opatrně jsem ho otevřel. Pytlík byl plný celkem normálně vypadajících kamínků. Ručníkem jsem několik z nich důkladně vyleštil Pak jsem si je znovu důkladně prohlédl. Vybral jsem si z nich ten největší kousek a důkladně z něho seškrábal svrchní matnou slupku. Po několika minutách dalších zkoušek, které ukázaly, že očištěné kamínky zanechávají stopy na předmětech, které jsem měl právě po ruce, mi konečné bylo jasné, co jsem našel.
Někdo pašoval diamanty a někdo jiný zase chtěl, abych se o tom dozvěděl. Co vlastně chtěl můj informátor? Jestli mu šlo o zalarmování bezpečnostní služby, mohl to přece udělat sám.
Rozhodl jsem se, že budu postupovat tak, jak se ode mně očekává. Shodou okolností to bylo zcela v souladu s tím, jak jsem chtěl opravdu postupovat.
