Mé jméno je Legie (Roger Zelazny)

Na pohlednici, kterou jsem Donovi poslal loni, byl jako čtvrtý bar v pořadí uveden Beer Stube v Baltimoru ve státě Maryland. Večer každého posledního zářijového dne jsem tam pravidelně vysedával, dokonale zašitý v koutě hned naproti malému altánku, jehož dveře vedly přímo do aleje. Naproti mně na druhém konci tmavé místnosti hrála na starém pianu, nemilosrdně zrychlujíc, jakási žena celá v černém. Napravo ode mě praskalo a kouřilo ohniště, nad nímž se majestátně tyčila socha jakéhosi zvířete ozdobená parohy. Popíjel jsem pivo a poslouchal piano. Doufal jsem, že tentokrát Don nepřijde. Měl jsem dost peněz na to, abych v klidu přežil několik měsíců a kromě toho se mi nechtělo příliš pracovat.

Léto jsem strávil na jihu. Teď byla má loď zakotvena v Chesapeake. Měl jsem v úmyslu vyrazit na jih, k Antilám. Stále silnější vítr a stupňující se chlad byly neklamným znamením toho, že je nejvyšší čas vydat se na cestu. Ale naše dohoda mě zavazovala čekat v baru až do půlnoci.

Snědl jsem sendvič a objednal si další pivo. Když jsem je vypil téměř do půlky, uviděl jsem Dona vcházet do dveří. Přes ruku měl přehozený plášť a rozhlížel se kolem sebe. Když přišel k mému stolku, zareagoval jsem na jeho přítomnost s odpovídajícím překvapením.

„Rone! Jsi to opravdu ty?“ vykřikl jsem radostně, vstal od stolku a podal mu ruku.

„Alane! Jak je ten svět malý!“

Usedli jsme ke stolku. Don se posadil proti mně a plášť si odložil vedle na židli.

„Co tu pohledáváš?“ zeptal jsem se ho.

„Přišel jsem se podívat na pár svých přátel. Za pár hodin odjíždím.“

Do staré, škrábanci a skvrnami pokryté desky stolku jsem začal prsty rytmicky vyťukávat to, co hrála ta černá ženská u piana.

Don se na mě usmál.

„Co to děláš?“

„Dávám najevo sympatie jednomu ze svých oblíbených ilegálních barů Henryho Menckena.“

„To ten bar je tak starý?“

Přikývl jsem na souhlas.

„Dáváš je najevo proto, že jsi milovníkem minulosti? Anebo jsi snad odpůrcem současnosti?“

„Jednoho i druhého zároveň. Škoda, že tady není Mencken. Chtěl bych znát jeho názor na současnost. Jak se s tím vyrovnáváš ty?“

„S čím?“

„Se současností.“

„Ach!“ pochopil, co jsem tím myslel. Spatřil servírku a objednal si u ní pivo. „Jsem na služební cestě, hledám konzultanta.“

„A jak jdou obchody?“

„Mám pár problémů.“

Zapálili jsme si cigarety. Za chvíli přinesla servírka Donovi pivo. Kouřili jsme, popíjeli pivo a poslouchali hudbu.

Pořád tvrdím, že svět je jako neustále se zrychlující hudební nahrávka. Většina změn, ke kterým došlo za mého života, se odehrála během několika let. Totéž jsem tvrdil před několika roky. Obávám se, že za několik let budu tvrdit totéž, pokud Donovy nabídky nějakým způsobem radikálně nezmění můj život.

Don je šéfem druhé největší detektivní agentury na světě, a protože neexistuji, občas využívá mých služeb. Neexistuji, protože jsem byl na správném místě, když jsme se pokoušeli nahrát šílenou skladbu současnosti. Mám na mysli Centrální databanku. Hrál jsem v tomto pokusu o vytvoření fungujícího modelu světa, obsahujícího kompletní údaje a informace o každém člověku žijícím na Zemi, nemalou roli. Jak k tomu došlo a zda takový model umožňuje větší a komplexnější kontrolu nad společností, je stále předmětem ostrých sporů a diskusí mých bývalých spolupracovníků, zatímco hudba je stále otřesnější a nesrozumitelnější. Rozhodl jsem se, že se nestanu obyvatelem tohoto nádherného nového světa, který zvítězil nad tím předcházejícím. Vybral jsem si svobodu a realitu. Hranice mezi jedním a druhým překračuji ilegálně. Bývám tu jen na skok. Vždy jen na chvíli, abych udělal tady to a tam zase ono. Hned vzápětí se objevuje Don. Lidé, kterými se pak stávám, jsou jeho specifickým zájmům a požadavkům navýsost užiteční.

Tentokrát jsem však chtěl zcela jednoznačně přibrzdit a věnovat se nějakou dobu lenošení.

Dopili jsme pivo a zaplatili účet

„Pojďme tudy,“ řekl Don a ukázal na zadní dveře.

Oblékl si plášť a vyšli jsme ven z baru.

„Promluvíme si spolu tady?“

„Raději ne,“ odpověděl jsem.

Po necelé půlhodině chůze jsme už byli na palubě Protea a já dělal kávu. Obloha byla zatažená. Vody Mexického zálivu se líně převalovaly pod kýlem. Trochu jsem snížil intenzitu osvětlení. Podmínky byly téměř komfortní. Tady, na palubě lodi, se rytmus a tempo života na souši, davy lidí a spěch, zdály být až neskutečně vzdáleny a jakoby neexistující. Je velice snadné měnit tvář souše. Moře však vypadá stále stejně. Snad právě kvůli tomu je možné se na něm cítit mimo jakýkoli prostor a čas. Domnívám se, že právě kvůli tomu bydlím rád na lodi.

„Je to poprvé, co jsem u tebe,“ řekl Don. „Máš to tu moc pěkné. Je tu neskutečně příjemně.“

„Díky. Mléko? Cukr?“

„Ano. Obojí.“

Posadili jsme se ke kávě.

„Co to dnes bude?“

„Jedna záležitost, která v sobě skrývá dva problémy. Jeden z nich překračuje mou pravomoc, druhý nikoliv. Bylo mi sděleno, že situace je velice vážná a vyžaduje skutečného odborníka.“

„Jsem odborníkem jen na to, jak se udržet při životě.“

Don se mi najednou podíval přímo do očí.

„Vždy jsem se domníval, že toho víš hodně o počítačích.“

Spustil jsem z něho zrak. To byla rána pod pás. Nikdy jsem mu o tom neříkal. Měli jsme mezi sebou tichou dohodu, že mé metody, má situace a osobní údaje nikdy nebudou předmětem jakékoliv debaty. Na druhé straně bylo zřejmé, že znám celý systém do nejmenšího detailu. Navzdory tomu všemu jsem neměl zájem se s ním o tom bavit. Přešel jsem tedy do obrany.

„Mnoho lidí se vyzná v počítačích. Možná, že v době, kdy jsi žil, tomu bylo jinak. Ale dnes se děti začínají učit základům informatiky už v první třídě. Vím toho o počítačích hodně, protože dnes o nich ví hodně každý.“

„Moc dobře víš, že o tohle mi vůbec nejde. Už se přece známe nějaký ten pátek, abys mi mohl věřit. Zeptal jsem se tě na to jen proto, že to souvisí s tou záležitostí.“

Na jednotlivé podněty nereagujeme vždy adekvátně. Při svém způsobu života jsem však vždycky musel dokonale ovládat své emoce.

„No dobře, vím toho o počítačích o něco víc než žák první třídy.“

„No konečně! To bude to, čím začneme.“

Napil se kávy.

„Vyznám se trochu v právech, bankovnictví, vojenství, výzvědné službě a administrativě. Právě v tomto pořadí. Dal jsem se do toho a rozjel několik kšeftů. Technické vzdělání jsem získal při jejich realizaci – tady jsem si něco přečetl, tam zase absolvoval nějaký kurz. Nevím toho sice zrovna málo, ale všechno to jsou jen všeobecné znalosti. Neznám detaily, které jsou k tomu nezbytně nutné. Podobně je tomu i v tomto případě. Byl bych proto rád, kdybys mě nejdříve seznámil s tímto problémem všeobecně a teprve pak přešel k detailům, pokud to ovšem bude možné. Nejdříve mi řekni, jak fungovali první roboti používaní při dobývaní a osídlování kosmu. Například ti, co pracovali na Venuši.“

„To nebyly počítače. A když už je o tom řeč, nebyli to ani roboti. Byla to zařízení se zpětnou komutativní vazbou. Spolupracovala s operátorem na základě napěťové zpětné vazby. Podle požadovaného druhu spojení mohla být audiovizuální, pohyblivá, dotyková a dokonce i pachová. Čím vyšší byly na tato zařízení požadavky, tím více připomínala lidi. Na Venuši, pokud si dobře vzpomínám, měl operátor na sobě skafandr, s jehož pomocí řídil pohyby těchto zařízení a přijímal jednotlivé podněty. Speciální skafandr, kterým byl vybaven, mu umožňoval vidět a slyšet to, co slyšela a viděla tato zařízení. Četl jsem knihu, kterou napsal jeden operátor. Tvrdil, že na dlouhou dobu zapomínal na to, že je na oběžné dráze, a zdálo se mu, že se on sám pohybuje v tom pekelném prostředí. Vzpomínám si, že kdysi dávno, když jsem byl ještě malý kluk, jsem si hrozně přál mít mikroskopický model takového skafandru, abych s jeho pomocí mohl bojovat proti bakteriím v kalužích.“

„Proč?“

„Protože na Venuši nejsou draci. Roboti jsou něco zcela jiného.“

„V čem tedy byl rozdíl?“

Napil jsem se kávy.

„Situace se zkomplikovala, když do hry vstoupily vnější planety Sluneční soustavy. Za prvé: Nebyli tam operátoři na oběžné dráze. Došlo k tomu nejenom z finančních, ale také z technických důvodů. Zařízení přistávala na jednotlivých planetách a operátoři zůstávali doma na Zemi. Způsobovalo to samozřejmě zpoždění ve spojení. Nejdříve bylo nutné vyslat výkonné povely a pak čekat na to, až dorazily signály o jejich provedení. Snažili jsme se to vylepšit dvěma způsoby. Po vykonání prvního povelu zařízení nehybně čekalo na další příkaz. Druhý způsob byl mnohem komplikovanější. Tady právě začal hrát svou roli počítač. Měl ve své paměti model terénu, který byl neustále rozšiřován o údaje, které dané zařízení získalo během svého pobytu na planetě. Během čekací fáze počítač předvídal činnost tohoto zařízení na nějakou dobu dopředu. Nakonec mohl zcela převzít řízení, opíraje se přitom o analýzu vstupních dat o terénu. Lidská pomoc však byla pro případ nepředvídaných okolností stále nezbytná. Pokud tedy jde o vzdálené planety, řízení těchto zařízení nebylo ani plně automatické, ani čistě manuální. V každém případě však nebylo plně vyhovující.“

„No dobře?“ konstatoval Don. „A co bylo dál?“

„Nešlo o technický pokrok, spíše se na tom podepsalo zlepšení ekonomických podmínek. Dostali jsme více peněz a mohli proto posílat do kosmu lidi. Jestliže to podmínky umožňovaly, přistávali na jednotlivých planetách, a pokud to nešlo, mohli zařízení řídit z jejich oběžných drah tak, jak to dělali předtím. Můžeme to chápat jako zbrzdění vývoje dřívějších metod řízení. Tímto způsobem se postupuje dodnes a výsledky jsou docela uspokojivé.“

Don zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Nezmínil ses o něčem, k čemu došlo v době zhruba mezi etapou aplikace počítačů a zvýšením rozpočtu.“

Pokrčil jsem rameny.

„V této době byla vyzkoušena celá řada různých řešení, ale žádné z nich se neukázalo jako optimální.“

„Existoval jeden projekt,“ řekl Don, „který řešil problém přerušení spojení způsobený velkou vzdáleností naprosto jinak. Prototyp zařízení, vyrobený podle tohoto projektu, byl vyslán do kosmu spolu s počítačem. Také pokud se jeho tvaru týče, vůbec nepřipomínalo dřívější typy. Víš o tom něco?“ Zapálil jsem si cigaretu.

„Myslím si, že se jedná o Hangmana,“ řekl jsem. „Máš pravdu a právě v tomto případě jsou mé znalosti téměř nulové. Můžeš mi vysvětlit, jak to zařízení fungovalo?“

„Tento projekt nakonec skončil fiaskem.“

„Ale jeho výsledky byly zpočátku slibné, že ano?“

„Jen zdánlivě, a to pouze při jednoduchých pracích na Io. Poruchy a chyby vyšly najevo později. Celý projekt byl označen za neúspěšný, i když byl bezpochyby velice cenný a odvážný. Jeho cíle byly od samého začátku až příliš ambiciózní. Domnívám se, že se autorům tohoto projektu naskytla příležitost využít při jeho realizaci řešení a postupy, které byly tehdy teprve ve stadiu vývoje. Teoreticky se všechno zdálo být v tak naprostém pořádku, že jeho autoři tomuto pokušení podlehli. Čekali od tohoto projektu příliš mnoho.“

„A co vlastně bylo použito při jeho realizaci?“

„Dá se snadno vypočítat, co všechno k tomu bylo použito. Použili počítač, který nebyl obyčejným počítačem. Začněme jím. V minulém století sestrojili tři inženýři z Wisconsinské univerzity – Nordman, Parmentier a Scott – zařízení nazvané „polovodičový tunelový neuristor“. Představ si dva malé neobvykle tenké plíšky oddělené tenkým izolátorem. Sniž jejich teplotu na teplotu blížící se absolutní nule, což způsobí úplnou ztrátu elektrického odporu a pak vlož miliardy takových neuristorů do uzavřeného zmagnetizovaného prostoru. Co obdržíš?“ Don složil ruce.

„Za prvé: Nekonečné množství různých spojů a drah. To právě ony umožňují hromadění informací. Analogie s lidským mozkem je tu zcela na místě. Lidský mozek si také pamatuje informace tím, že vytváří nová spojení, pouze s tím rozdílem, že tato spojení probíhají mezi jednotlivými neurony. Hangman reagoval na podobném principu. V prostoru o objemu třiceti kubických centimetrů bylo napěchováno více než deset miliard neuristorů. Snahou vědců bylo dosáhnout právě této magické hranice, protože lidský mozek obsahuje zhruba stejné množství neuronů. Právě to jsem měl na mysli, když jsem mluvil o tom, že Hangman nebyl obyčejný počítač. S ním jsme vstoupili do éry umělé inteligence. Ještě na Zemi byl učen tomu, jak si má poradit i v těch nejobtížnějších terénních podmínkách a jak má podávat zprávy o své práci. Když to všechno zvládl, byl vyslán zcela sám do kosmu.“

„Domnívám se, že nemohl být pokládán za robota, protože měl mozek, bez ohledu na to, že to nebyl mozek lidský, nýbrž mozek pseudolidský, počítačový.“

„Robot není zařízení, které vykonává operace na základě příkazů. Hangman se rozhodoval naprosto samostatně. Když se však vytváří něco, co připomíná lidský mozek, není možné vyvarovat se nepředvídaných improvizací, jež jsou pro něj charakteristické. Hangman byl příliš složitý, a to bylo pravděpodobně tou příčinou neúspěchu.“

„Všudypřítomná svobodná vůle, před níž není úniku,“ zasmál se Don.

„Ne. Prostě narvali příliš mnoho věcí do jednoho jediného košíku. Kdokoliv, kdo mohl přijít s něčím novým, byl vítán se široce otevřenou náručí. Například odborníci na psychofyziku měli k dispozici zařízeníčko, jež se rozhodli při nejbližší možné příležitosti vyzkoušet. Chtěli zjistit, zda je Hangman opravdu inteligentní.“

„A byl?“

„Nejdříve to vypadalo, že v určitém slova smyslu opravdu ano. Jejich zařízení registrovalo elektromagnetické záření vyvolávané proudem procházejícím Hangmanovým „mozkem“. Zesilovalo je a ve speciálním modulátoru je přetvářelo a vysílalo do mozku operátora. Vstupuji teď na pole, které není mou doménou, do sféry působnosti a objevů pánů Webera a Fechnera. Je známo, že neuron má určitý práh citlivosti. Přesáhne-li hodnota přenášeného vzruchu tento práh, stává se aktivním. Jinak je neaktivní. V mozkové kůře se nachází kolem čtyřiceti tisíc neuronů v jednom kubickém centimetru. Každý z nich je spojen se svými sousedy několika sty synapsí. V každém okamžiku existuje určitý počet neuronů, které jsou pod prahem své citlivosti a na druhé straně zase určitý počet neuronů, které, jak to vyjádřil sir John Eccles, jsou ve stavu „rozechvělé rovnováhy“, připravené k výstřelu. Jestliže se byť jen jeden neuron zaktivizuje, může vyvolat vybití několika set tisíc jiných neuronů během dvaceti tisícin vteřiny. Oscilující elektromagnetické záření selektivně vytvářelo právě takový impuls, aby si operátor mohl udělat obraz o tom, co se děje v Hangmanově mozku. Hangman byl také vybaven podobným zařízením. Soudilo se, že to v něm vyvolá pocit loajality a značně ho tím přiblíží mentalitě lidské psychiky a člověkovi jako takovému.“

„Myslíš si, že to mohl být jeden z důvodů jeho pozdějšího kolapsu?“

„Kdo ví. Je nesmírně obtížné být si v této velice zapeklité záležitosti čímkoli jist Kdybych měl hádat, tak bych řekl ano, ale stoprocentně o tom přesvědčen nejsem.“

„Hm,“ pokýval hlavou Don, „měl Hangman nějaké filosofické predispozice?“

„Strukturou své paměti a ‚mysli‘ byl velice blízký člověku, zvláště s ohledem na počáteční koncepci řízení a také s ohledem na nezanedbatelné psychologické důvody, o nichž jsem právě hovořil. Mohl řídit svou kosmickou loď. Nepotřeboval systémy zabezpečující život. Stejně jako jeho loď, i on sám čerpal energii prostřednictvím termojaderné syntézy. Mohl se sám opravovat. Byl schopen provádět celou řadu velice složitých testů a měření. Mohl provádět nejrůznější pozorování, vysílat zprávy a sám se učit. Na planetách spotřebovával dokonce méně energie, protože nebylo nutné zabezpečovat intenzivní chlazení jeho mozku na teplotu blízkou absolutní nule.“

„Jak byl silný?“

„Nepamatuji se už na detaily, ale byl asi dvacetkrát silnější než člověk.“

„Nejdříve byl vyslán na Io a pak začal zkoumat Europu.“

„Vím.“

„Když bylo konstatováno, že se už přizpůsobil, začal se chovat velice podivně. Odmítl vypravit se na Callisto a vydal se na Uran.“

„Ano, četl jsem o tom.“

„Fungoval hůř a hůř. Dlouho se vůbec neozýval. Pak poslal zcela nesmyslné informace. Teď, když vím o jeho stavbě a struktuře mnohem víc, připomíná mi člověka, který se zbláznil.“

„Máš pravdu, jistá podobnost by tady byla.“

„Ještě jednou se Hangmanovi podařilo dát dohromady. Přistál na Titanu a začal posílat zdánlivě správné zprávy. Netrvalo to však dlouho. Opět se začal chovat zcela iracionálně. Poslal zprávu, že se chystá přistát na Uranu. Od té doby jsme už od něho neobdrželi žádnou zprávu. Teď, když vím o tom zařízení umožňujícím číst myšlenky, chápu, proč si psycholog mohl být tak jist tím, že Hangman přestal fungovat už navždy.“

„O tom jsem nic neslyšel.“

„Před dvěma dny přistála nebo se v Mexickém zálivu rozbila kosmická loď s Hangmanem na palubě.“

„Nechápu, co tím chceš říct“

„Včera ráno byl nalezen mrtev Manny Burns. Byl to majitel restaurace. Nalezli ho v jeho kanceláři v Maison Saint-Michel v New Orleansu.“

„Nevidím žádnou souvislost…“

„Burns byl jedním ze čtyř operátorů, kteří programovali nebo lépe řečeno školili Hangmana.“

V kajutě se rozhostilo ticho.

„Náhoda?“ otázal jsem se nakonec.

„Můj klient si to nemyslí.“

„Kdo to je?“

„Jeden ze zbývajících tří operátorů. Je přesvědčen o tom, že se Hangman vrátil, aby se pomstil všem čtyřem operátorům.“

„Řekl to svým dřívějším zaměstnavatelům?“

„Ne.“

„Proč?“

„Protože by jim musel říct i o příčinách svého podezření.“

„A ty jsou?“

„Mně je také neřekl.“

„Jak tedy může očekávat, že tento úkol vyřešíš?“

„Řekl mi, co si od toho slibuje. Chce, abych udělal dvě věci: mám mu zajistit dostatečnou osobní ochranu a zničit Hangmana První jsem mu už zajistil.“

„A já se mám postarat o to druhé?“

„Potvrzuješ můj dřívější názor, že jsi opravdu člověk, který se pro tento úkol hodí nejlíp. Bereš to?“

„Musím toho vědět mnohem víc, než se opravdu rozhodnu. Například, kdo je tvůj klient. Kdo jsou zbývající operátoři, kde bydlí, co dělají a tak podobně.“

Don zvedl ruku.

„Naším klientem je vážený pán Jesse Brockden, senátor z Wisconsinu. Je to, samozřejmě, velice diskrétní informace.“

Přikývl jsem, že je mi to naprosto jasné.

„Vzpomínám si, že předtím, než se dal na politiku, byl jedním z účastníků a realizátorů kosmického programu. Mohl by si přece bez jakýchkoliv problémů zajistit státní ochranu.“

„Ale musel by jim přitom vysvětlit a říct něco, co zcela určitě nechce. Mohlo by to pravděpodobně zničit jeho politickou kariéru. Nechce je, ale nás.“

„A co ti další? Ti nás také potřebují?“

„Právě naopak. Vůbec s Brockdenem nesouhlasí. Zdá se, že ho pokládají za blázna.“

„Jsou spolu v kontaktu?“

„Bydlí na různých místech Země a už mnoho let se spolu neviděli. Občas si pouze zatelefonují.“

„Mizerné podklady ke stanovení diagnózy.“

„Jeden z nich je psychiatr.“

„Opravdu? A kdo to je?“

„Jmenuje se Leila Thackerová. Žije v St.Louis. Pracuje v tamější státní nemocnici.“

„Nikdo z nich se neobrátil na státní nebo federální úřady?“

„Nikdo. Kontaktoval se s nimi jen Brockden, když se dozvěděl o Hangmanovi. Byl právě ve Washingtonu. Dozvěděl se o přistání lodi a postaral se, aby tato záležitost nevyvolala nežádoucí ohlas. Ihned se pokusil kontaktovat zbývající operátory. Přitom se dozvěděl o Burnsovi. Obrátil se na mě a zároveň se pokusil získat souhlas zbývajících operátorů, aby přijali mou ochranu. Nezískal ho. Doktorka Thackerová mi při našem rozhovoru řekla, že Brockden je velice těžce nemocen.“

„Co mu je?“

„Má rakovinu. Nedá se už nic dělat. Brockden počítá se šesti měsíci života, které by mu měly stačit k tomu, aby dokončil návrh zákona týkajícího se všeobecné amnestie. Musím přiznat, že se chová dost paranoidně, když hovoří o svých obavách. Ale, k čertu, kdo by to nedělal! Doktorka Thackerová je přesvědčena o tom, že Burnsova smrt vůbec nesouvisí s Hangmanem. Domnívá se, že Burns se stal obětí zloděje, který zpanikařil, když byl přistižen při činu a udeřil silněji, než by měl.“

„Z Hangmana strach nemá?“

„Řekla mi, že má mnohem lepší podklady pro ocenění jeho psychiky než kdokoliv jiný a že nevidí vůbec žádný důvod k obavám.“

„A ten čtvrtý z nich?“

„Ten se rovněž vyjádřil v tom smyslu, že ke zbytečným obavám nevidí sebemenší důvod.“

„Odkud bere tu jistotu?“

„David Fentris je inženýr, konzultant v elektronice a kybernetice. Podílel se také na konstrukci Hangmana.“

David Fentris! Byl asi o patnáct let starší než já. Pracovali jsme spolu při vytváření Centrální databanky. Když už většina z nás začala mít vážné pochybnosti o smyslu celého projektu, David stále zůstával jeho velkým nadšencem. Byl jen necelých sto sedmdesát centimetrů vysoký, lehce prošedivělý a nosil brýle v obroučkách z rohoviny. Byl vždy velice zaneprázdněný. Pořád byl něčím zaujatý a do něčeho zabraný. Jeho občasné, v rychlosti nadhazované, jakoby nedomyšlené poznámky a úvahy mohly budit zdání, že se na svém ne příliš významném a důležitém místě mohl ocitnout jen díky něčí protekci. Když se však našel někdo, kdo si dal tu práci a trochu se do jeho slov zaposlouchal, okamžitě změnil názor na něj a nakonec sám začal uvažovat nad tím, proč takový člověk marní svůj talent na zcela podřadném místě. Když však zrovna nebyl v euforii, upadal často do hlubokého smutku. Šílené nadšení je únosné jen na krátkou dobu, ale pro důležitější věci je lépe umět se ovládat. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych se dozvěděl, že skončil jako konzultant.

Samozřejmě nejdůležitější bylo to, zda mě pozná. Je pravda, že jsem se změnil, stejně jako se změnily mé návyky a zvyklosti. Ale bylo otázkou, zda to bude stačit, když se s ním při tomto úkolu setkám. Dovedl přicházet k velice zajímavým závěrům, i když neměl k dispozici téměř žádné údaje.

„Kde bydlí?“ zeptal jsem se Dona.

„V Memphisu.“

„Je senátor Brockden stále ještě ve Washingtonu?“

„Není. Vrátil se do Wisconsinu a pobývá teď v jeho severní části pod ochranou čtyř mých lidí.“

Dolil jsem nám oběma kávu. Ta věc se mi ani trochu nelíbila. Nakonec jsem se rozhodl, že ji nevezmu. Nechtěl jsem však říct „ne“ hned, jelikož úkoly, kterými mě Don pověřoval, pro mě byly životně důležité. Kromě toho celá ta záležitost vypadala celkem zajímavě. Neušlo mi, že jí Don přikládá velký význam a že mu velice záleží na tom, abych ji vzal. Rozhodl jsem se, že se budu snažit najít v tom všem díry a že svou roli v celé té záležitosti zredukuji pouze na senátorovu ochranu.

„Je mi divné, že má strach jenom Brockden,“ řekl jsem Donovi.

„Máš pravdu.“

„A že nechce říct, proč.“

„Souhlasím s tebou.“

„Jeho zdravotní stav, jak soudí doktorka Thackerová, může mít vliv na jeho psychiku.“

„Nemám nejmenších pochyb o tom, že reaguje až příliš neuroticky,“ přitakal Don. „Podívej se na to.“

Byl to hlavičkový papír Kongresu Spojených států. Písmo na něm bylo nedbalé a hodně roztřesené.

„Done,“ četl jsem, „musím se s tebou sejít. Frankenstein je opět mezi námi a hledá mě. Ten proklatý svět se mě snaží zničit. Zavolej mi mezi osmou a devátou. Jesse.“

Vzal jsem od něj ten dopis, důkladně si ho znovu přečetl a hned jsem mu ho vrátil. K sakru!

Napil jsem se kávy. Až dosud jsem si myslel, že se můj život už nezmění. Na blanketu jsem spatřil razítko hovořící o tom, že Brockden je členem komise povolané k přezkoumání projektu Centrální databanky. Vzpomněl jsem si že komise měla prozkoumat projekty reforem tohoto systému. Nevzpomínám si, že by mezi členy této komise bylo uvedeno i senátorovo jméno, ale nebylo to vyloučeno. Ne, projekt byl natolik rozsáhlý, že nebylo vůbec myslitelné nějak podstatně ho změnit. Bylo to jediné monstrum, které mě zajímalo a vždycky existovala šance, že…

Jestliže se mi nepodaří ochránit senátora Brockdena a zahyne jediný člověk, který by mohl…

Znovu jsem se napil kávy a zapálil si další cigaretu.

Mohl jsem postupovat tak, že bych se s Fentrisem vůbec nemusel sejít Nejdříve si promluvím s doktorkou Leilou Thackerovou, pak prozkoumám okolnosti Burnsovy smrti a dozvím se něco víc o Hangmanově lodi. Konec konců, kdo ví, mohlo by se mi podařit tuto záležitost úplně vyřešit nebo aspoň zjistit, že Brockdenovy obavy jsou zcela zbytečné, aniž bych se musel sejít s Davym.

„Máš nějaké podrobnosti týkající se Hangmanova přistání?“

„Tady jsou.“

Podal mi přes stůl pár listů papíru.

„A policejní zprávu o Burnsově smrti?“

„Tady je.“

„A adresy všech osob, které jsou do toho nějak zapletené, včetně údajů o nich?“

„Ty jsem pro tebe připravil taky.“

„Řekni mi ještě adresu, kde tě budu moci najít v jakoukoliv denní i noční dobu. Budeme muset postupovat koordinovaně.“

Don se usmál a sáhl po peru.

„Jsem rád, že jsi nás nenechal na holičkách.“