Otevřel jsem oči. Seděl jsem v křesle, kde předtím seděl senátor. Nedíval jsem se na nic konkrétního. V uších mi znělo velice nepříjemné bzučení a trochu mě bolela hlava. Něco mi blikalo nad očima.
„Ano, žiješ. Máš přilbu na hlavě. Jestliže se pokusíš použít ji proti mně, okamžitě ti jí sundám. Mám na ní své ruce.“
„Rozumím. Co po mně chceš?“
„Celkem nic, ale nejdřív ti musím vysvětlit několik věcí. Pak mi budeš schopen všechno uvěřit.“
„Budeš muset.“
„Tak za prvé: Nikdo z těch, co byli venku, neutrpěl sebemenší újmu na zdraví. To znamená, že mají všechny kosti v pořádku a žádný z jejich orgánů nebyl vážněji poškozen. Nechtěl jsem jim způsobit žádnou křivdu.“
„To je od tebe velice milé.“
„Nechci nikomu ublížit. Přišel jsem za Jessem Brockdenem.“
„Ze stejného důvodu, kvůli kterému jsi navštívil Davida Fentrise?“
„Přišel jsem do Memphisu pozdě. Když jsem k němu přišel, byl už mrtev.“
„Kdo ho zabil?“
„Člověk, kterého Leila poslala pro přilbu. Byl to jeden z jejích pacientů.“
Okamžitě jsem si na to vzpomněl. Na onu udivenou, známou tvář na letišti, když jsem odlétal z Memphisu. Předtím jsem ho potkal, když jsem čekal na rozhovor s Leilou a on vyšel z její čekárny spolu se dvěma dalšími pacienty. Byl to ten, kdo mi řekl, že mohu jít dál.
„Proč? Proč to, proboha, udělala?“
„Vím jen, že předtím mluvila s Davidem a pokládala jeho slova o přicházejícím trestu a o přilbě jako předzvěst toho, že to bude právě David, kdo se stane jeho vykonavatelem. Nevím, co všechno si říkali. Dovedl jsem číst jen její myšlenky a pocity. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že existuje velký rozdíl mezi tím, co si člověk myslí, a tím, co nakonec udělá. Nebo mezi tím, co se stalo, a tím, jak to interpretuje. Poslala pacienta pro přilbu a on ji přinesl. Byl však bez sebe strachem z toho, že může být zatčen. Začali se hádat. Můj příchod zapnul přilbu a vystrašený pacient doktorku napadl. Vím, že ji připravila o život už první rána, protože jsem s ní byl v kontaktu. Chtěl jsem k ní dorazit co nejdříve, ale všude byl velký provoz a já se opozdil. Pak ses objevil ty a já okamžitě zmizel.“
„Byl jsem tak blízko! Kdybych si nehrál na tu pitomou anketu…!“
„Chápu. Ale musels to udělat. Nevloupal by ses dovnitř, kdyby existoval jiný způsob, jak se k ní dostat. Nemusíš si kvůli tomu dělat žádné výčitky. Kdybys přišel o den později, cítil by ses sice mnohem lépe, ale jí bys stejně nepomohl.“
V tomto okamžiku mě napadlo něco zcela jiného. Možná, že právě můj pohled tehdy na letišti vystrašil onoho pacienta. Možná, že strach z toho, že jsem ho poznal v davu, byl příčinou smrti doktorky Thackerové.
„Tak už s tím přestaň! Sám bych se mohl cítit vinen, protože jsem aktivoval přilbu v přítomnosti nebezpečného člověka, který se nacházel na samém pokraji paniky. Žádný z nás není odpovědný za to, co se stalo kvůli jeho přítomnosti nebo nepřítomnosti. Uběhlo mnoho let než jsem to všechno pochopil, a v žádném případě svůj názor nehodlám změnit. Jak daleko do minulosti by ses chtěl vrátit abys v ní našel ony příčiny? Konec konců, byla to ona sama, která tím, že toho člověka poslala pro přilbu, vyvolala celý řetězec nešťastných událostí. Udělala to ze strachu a chtěla mít k dispozici nejlepší zbraň, která by ji ochránila. Odkud se vzal ten strach? Jeho příčinou byl pocit viny, jehož kořeny sahají k události, ke které došlo před mnoha léty. To je také vlastní příčinou toho, k čemu teď došlo. Pocit viny řídil a pronásledoval lidskou společnost od nepaměti. Jsem přesvědčen, že se za námi táhne jako nit a bude nás provázet až do hrobu. Já sám jsem také produktem viny, podlehl jsem jí, kdysi jsem dokonce byl jejím nevolníkem…
Poradil jsem si s tímto problémem, když jsem pochopil, že vina je neoddělitelnou součástí a zároveň i mírou mého lidství. Vím, jak se díváš na smrt onoho strážného tehdy v bance, na Davidovu a Leilinu smrt. Vím, jak se díváš na celou řadu dalších věcí. Jakými šílenými, krátkozrakými, zkaženými a sobeckými bytostmi vlastně jsme. Je v tom …
