Nebyl jsem si zcela jist, zda nelžou. Řekli, že mám nízký koeficient agresivity. To by svědčilo o tom, že se dostali k mým osobním údajům v Centru. To potažmo znamenalo, že se budu muset snažit udržet je v pochybnostech do doby, než bude spuštěn projekt RUMOKO.
Mé kapesní hodinky ukazovaly za pět minut šest. Směna mi začínala v osm.
Kromě těch dvou byli na lodi zcela určitě také další jejich kumpáni, kterým také záleželo na tom, aby nedošlo ke spuštění projektu. Termín třicátého září byl vážně ohrožen.
„Pánové…“ hlas mi zazněl divně i pro mě samotného, „…váš čas vypršel. Teď je řada na mně.“ Otočil jsem židli a posadil jsem se na ni. „Než přistoupím k činům, dovolím si shrnout své domněnky o vás. Nejste státní agenti, protože byste věděli, že já nejsem státní agent. Představujete čísi soukromé zájmy. Tím, že jste se mě rozhodli vyslechnout, odhodlali jste se k poslednímu zoufalému kroku, protože jste pravděpodobně ve velice obtížné situaci. Nemáte dost času. Podle mého názoru jste spojeni s těmi, kteří se včera pokusili o sabotáž. Dozvěděli jste se, že jsem opravil J-9 a že jsem všechno pochopil. Proto jste mě navštívili. Vím, že vaše doklady jsou pravé. Mohl bych je teď vytáhnout z vašich kapes, pokud je tam máte, ale nepotřebuji znát vaše jména. Chci, abyste mi odpověděli na jedinou otázku: Pro koho pracujete?“
„Vy také pro někoho pracujete,“ poznamenal ten vyšší. „Jestliže ne pro vládu, tak pro někoho, kdo se nám nelíbí.“
„Přiznáváte tedy, že nepracujete na vlastní pěst. Jestliže mi nechcete říct, kdo je vaším šéfem, tak mi aspoň řekněte, proč chcete zabránit realizaci projektu?“
„Ne.“
„Dobře, nechme toho. Vidím, že jste ve spojení s nějakou velkou rybou, které tento projekt překáží. O co jde? Možná, že bych vám trochu mohl pomoci s představivostí.“
Ten nižší se zasmál, ale ihned přestal, když ten druhý na něj nevraživě pohlédl.
„Tak to bychom měli,“ konstatoval jsem. „Děkuji vám. Mohu vás dát k dispozici bezpečnostní službě na lodi s tím, že jste se vloupali do mé kabiny. Mohu být také tak milý, že řeknu, že jste ke mně přišli náhodou, že jste byli opilí a spletli si kabinu. Co tomu říkáte?“
„Je v téhle kajutě nainstalován odposlech?“ zeptal se ten nižší.
„Samozřejmě, že není. Jenom drž jazyk za zuby,“ řekl jeho partner.
„Co tomu říkáte?“ opakoval jsem otázku.
Mlčeli.
„Vydržíte dlouhý výslech?“
Ten vyšší z nich o tom začal přemýšlet. Už dřív jsem zjistil, že má na horním rtu jizvu.
„Uděláš to?“ zeptal se mě konečně.
„To víš, že udělám.“
Zdálo se mi, že na něco přišel.
„A pak,“ pokračoval jsem, „se mi nepodaří ochránit vás před bolestí. A věřte mi, tak bych si to přál! I kdybyste byli odolní proti účinkům psychotropních drog, po několika dnech se úplně zlomíte, zvláště když použiji ještě i jiné způsoby. Řeknete mi všechno, co budu chtít, otázkou je jen, kdy to bude. Protože teď jen mlčíte, musím předpokládat, že v rukávu máte ještě něco, co projekt RUMOKO může zastavit.“
„Je až moc chytrý!“
„Řekni mu, aby držel hubu. Odpovídá příliš rychle a připravuje mě tak o opravdovou zábavu. Tak co, jak jste se rozhodli? Máte jenom dvě možnosti.“
„Má pravdu,“ řekl ten s jizvou. „Jsi příliš chytrý a inteligentní. Tvůj IQ a typ osobnosti však o tom nesvědčí. Zaplatíme ti, co budeš chtít.“
„Přišlo by vás to hodně draho. Řekněte mi své podmínky a hlavně, kdo je nabízí.“
„Jestli nás pustíš a na všechno zapomeneš, dostaneš čtvrt miliónu dolarů v hotovosti.“ To bylo více než lákavé. Na druhé straně jsou to jen peníze, které se za několik let stejně rozkutálejí, a kromě toho budu muset podat zprávu třetí největší detektivní agentuře na světě, Walshově Soukromé Detektivní Agentuře, o tom, že jsem neuspěl. Velice mi záleželo na dobré spolupráci s Walshem – a to za stávajících podmínek.
„Kdo mi zaplatí a jak?“
„Mohu vám dát polovinu hned teď, hotově, zbytek do týdne nebo nejpozději do deseti dnů. Řeknete nám, kam je máme poukázat nebo doručit. Neptejte se, prosím, proč. To je jedna z věcí, za které vám zaplatíme.…
