Podařilo se mi najít rychlé spojení. Dorazil jsem na letiště, koupil si letenku do Memphisu a doslova na poslední chvíli jsem se ocitl na palubě letadla. Nestačil jsem se dokonce ani odhlásit z motelu. Paní doktorka mě přesvědčila o tom, že musím ihned navštívit Davida Fentrise. Byl jsem přesvědčen o tom, že přede mnou něco zatajila. Musel jsem to risknout a uvidět Davida na vlastní oči. Na vlastní oči spatřit doktorkou Thackerovou avizované změny, ke kterým u něho došlo, a zjistit, zda nějak nesouvisejí s Hangmanem. Z mnoha různých důvodů jsem byl přesvědčen o tom, že ano.
Když jsem přistál, bylo chladné, pochmurné ráno. Ihned jsem se vydal do Fentrisovy kanceláře. Sbíralo se na bouřku. Ze západu se rychle blížila temná stěna mračen. Když jsem přicházel k budově, kde se nacházela jeho kancelář, začaly první kapky deště právě dopadat na její špinavou zeď. Ani sebevětší průtrž mračen by nebyla schopná očistit zdi této či jakékoliv jiné budovy nacházející se v jejím těsném sousedství. Setřásl jsem ze sebe těch pár kapek deště, jež na mě dopadly, a vešel dovnitř. Poměrně rychle jsem našel dveře jeho kanceláře. Zaklepal jsem na ně. Za chvíli jsem zaklepal znovu. Nic se nedělo. Stiskl jsem tedy opatrně kliku. Dveře se otevřely a já opatrně vešel dovnitř. Vstoupil jsem do malé čekárny. Její podlaha byla potažena zeleným kobercem. Na stolku stojícím hned za dveřmi ležela vrstva prachu. Přistoupil jsem k závěsu za stolkem a nahlédl do sousedního pokoje. Uviděl jsem muže sedícího za stolem, otočeného zády ke mně. Hlasitě jsem zakašlal.
„Prosím?“
Podívali jsme se na sebe. Stále nosil brýle s obroučkami z rohoviny, ale jejich skla byla mnohem silnější než dříve. Měl poněkud vpadlejší tváře a řidší vlasy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mě poznal. Před nim na stole ležel štos jakýchsi nákresů a schémat. Hned vedle něj trůnila papírová krabice převrácená dnem vzhůru.
„Jmenuji se Donne, John Donne,“ protrhl jsem ticho. „Hledám Davida Fentrise.“
„To jsem já.“
„Jsem rád, že vás poznávám,“ řekl jsem a přistoupil k němu blíž. „Pracuji ve výzkumu, který se týká projektu, jehož jste se kdysi zúčastnil.“
„Určitě se zajímáte o Hangmana. Jsem rád, že vás poznávám.“
„Ano, jde o Hangmana. Mám vypracovat zprávu a…“
„A chtěl byste znát můj názor na nebezpečí, které může z toho vyplynout. Prosím, posaďte se.“ Ukázal rukou na křeslo. „Nedáte si trochu čaje?“
„Ne, děkuji.“
„Už je udělaný.“
„Jestliže vám to nebude na obtíž, tak…“
Přešel k sousednímu stolu.
„Bohužel, nemám smetanu.“
„To nevadí. Jak jste přišel na to, že jde o Hangmana?“
Usmál se, podávaje mi přitom šálek s čajem.
„Slyšel jsem, že se vrátil, a kromě toho je to jediný projekt ze všech, kterých jsem se zúčastnil, co za něco stál.“
„Nebudete nic namítat proti rozhovoru o něm?“
„Jen do určitých hranic.“
„Jaké to jsou hranice?“
„Řeknu vám, když se k nim přiblížíme.“
„Dobrá. Do jaké míry je Hangman nebezpečný?“
„Řekl bych, že je zcela neškodný – pro všechny, kromě tří osob.“
„Do nedávna ještě čtyř.“
„Máte pravdu.“
„Proč?“
„Dělali jsme něco, co se zcela vymykalo našim kompetencím.“
„To znamená?“
„Především jsme se odvážili stvořit umělou inteligenci.“
„A to bylo právě to, co překračovalo vaši kompetenci?“
„Člověku s vaším jménem by to mělo být jasné.“
Usmál jsem se.
„Kdybych byl kacíř, řekl bych, že bible takové věci nezakazuje, že zakazuje jen ty, které vedou k rouhání, chvástání a vyvyšování se.“
Zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Není to tak jednoduché a samozřejmé, jak by se to na první pohled mohlo zdát. Od doby, kdy byla bible napsána, uplynulo příliš mnoho času. Nesmí se dnes brát tak doslovně. Šlo mi o něco mnohem abstraktnějšího. O určitý druh pýchy – stavění se na stejnou úroveň s Bohem.“
„Cítil jste ji?“
„Ano.“
„A jste si jist, že to nebylo prostě jen nadšení vyvolané úspěchem tohoto jistě impozantního projektu?“
„To je prakticky totéž.“
„Pokud mě má paměť neklame, člověk byl stvořen k obrazu Božímu a měl ho následovat v rámci svých omezených mož…
