(9) Pátek, 12.srpna 1994
Přišel srpen, horký a suchý. V červenci téměř nepršelo a nemilosrdné sucho pokračovalo i v dalším měsíci. Tráva před domem, kde Kim bydlela, už nebyla zelená, ale hnědá.
Srpen jí však přinesl v práci úlevu. Kinnard odešel na dvouměsíční stáž do salemské nemocnice, a tak se nemusela obávat každodenních setkání s ním. Už se také se staniční sestrou dohodla, že bude mít celé září volné. Podařilo se jí to tak, že spojila náhradní volno s neplacenou dovolenou. Staniční nebyla její žádostí právě nadšena, ale udělala kompromis, jen aby ji úplně neztratila.
Začátek měsíce také poskytl Kim více volného času, protože Edward byl neustále pryč. Cestoval letadlem po celých Státech a tajně sháněl personál pro Omni Pharmaceuticals. Na Kim však nezapomínal. Navzdory nabitému dennímu programu jí volal každý den kolem desáté těsně předtím, než šla spát. Stále jí také posílal květiny. Teď už to však byla jen jedna růže denně, což jí připadalo mnohem vhodnější.
Kim neměla problémy s přemírou volného času. Večery trávila četbou knih o salemských procesech s čarodějnicemi a o puritánské kultuře.
Každý den také zajížděla kontrolovat práce na domku a na laboratoři.
Úpravy probíhaly neobyčejně rychlým tempem. Na laboratoři sice pracovalo mnohem více dělníků než na domku, ale i tam byla renovace dál, než čekala. Ještě než byly dokončeny truhlářské práce, začalo se s natíráním.
Kim připadalo, že největší ironii na celém projektu s přestavbou je fakt, že to na jejího otce udělalo velký dojem, zvlášť vybudování laboratoře z bývalých stájí. Nesvěřila se mu, že s touhle částí renovace nemá nic společného a že to vůbec nebyl její nápad.
Pokaždé když přijela na salemský pozemek, strávila nějaký čas v zámku a pečlivě probírala zaprášené hromady dokumentů a knih. Výsledky ji však zklamaly. Nález tří dopisů byl sice povzbuzující, šestadvacet hodin následného hledání však žádné srovnatelné úspěchy nepřineslo. A tak se tedy ve čtvrtek jedenáctého rozhodla, že bude sledovat stopu, kterou zatím má. Odvezla dopis Increase Mathera do Bostonu a sbírala odvahu k tomu, že s ním zajde na Harvardskou univerzitu.
Dvanáctého srpna se konečně odhodlala a po práci vešla na rohu Charles a Cambridge Street do stanice podzemní dráhy. Po té zkušenosti na radnici, což byl naprosto ztracený podnik, protože Ronald nikdy žádnou petici guvernérovi neposlal, teď mnoho optimismu necítila. Dokonce ani nedoufala, že na Harvardu objeví důkaz proti Elizabeth, po kterém pátrá. Říkala si, že šance, že by dotyčný důkaz ještě stále byl ve vlastnictví univerzity, je mizivá, a navíc čekala, že ji lidé na Harvardu budou považovat za nějakého podivína. Kdo jiný by přišel pátrat po tři sta let starém předmětu, jehož charakter těch pár vět, které se o něm zmiňovaly, ani neudávalo?
Čekala na vlak a několikrát se přitom obrátila k odchodu, ale pokaždé si připomenula, že je to jediné vodítko, které má. Měla tedy dojem, že je její povinností tuto stopu sledovat, ať už povede kamkoli.
Vyšla z metra a ocitla se v obvyklém zmatku na Harvard Square. Sotva však přešla přes Massachusetts Avenue a vešla na univerzitní půdu, hluk aut a lidského davu překvapivě rychle utichl. Kráčela po klidných cestách stíněných stromy kolem břečťanem porostlých cihlových zdí a uvažovala o tom, jak asi vypadal Harvard v sedmnáctém století, kdy tam studoval Ronald Stewart. Žádná z budov, kolem kterých procházela, jí však nepřipadala dost stará na to, aby ji Ronald zažil.
Vzpomněla si, že se Edward zmiňoval o Widenerově knihovně, a rozhodla se, že zkusí štěstí nejprve tam. Vystoupala po širokých schodech a prošla mezi ohromnými sloupy. Byla dost nervózní a musela se nutit jít dál. V informacích učinila dost nejasný dotaz, kde by se mohla něco dozvědět o velmi starých předmětech. Poslali ji do kanceláře Mary Custlandové.
Mary Custlandová byla dynamická žena kolem čtyřicítky, stylově oblečená v tmavomodrém kostýmu, bílé blůze a s barevným šátkem kolem krku. Příliš neodpovídala tradiční př…
