Den sedmý, Luxor, 8.15
Zvuk hlasu z nahrávky vycházel z malé mešity, vybudované naproti luxorskému chrámu. Eriku probudil z neklidného snu. Utíkala před nějakým neviditelným, ale děsivým stvořením, a nemohla se pořádně hýbat.
Když procitla, byla zamotaná v přikrývkách a uvědomila si, že se musela zmítat a převracet.
Vylezla z postele a otevřela okna ranní svěžesti. S čerstvým vzduchem ve tváři noční můra zmizela. Rychle se omyla houbou vestoje ve vaně.
Bůhvíproč netekla horká voda, takže se doopravdy chvěla zimou, než byla hotová.
Po snídani si Erika nechala v hotelu vyhledat starožitnictví Curio. Vzala si do tašky baterku, polaroid a oba průvodce. Oblékla se pohodlně do nových volných bavlněných kalhot, které si koupila v Káhiře náhradou za ty, co si roztrhla v serapeu.
Rázovala po Šari Lukandě a všímala si názvů obchodů, které už navštívila. Starožitnictví Curio mezi nimi nebylo. Jeden z majitelů, kterého poznala, jí řekl, že starožitnictví Curio je na Šari el Muntazahu, vedle hotelu Savoy. Erika to místo i obchod našla velmi snadno. Vedle Curia byl sklad, který byl nahrubo zabedněný. Ačkoliv nedokázala přečíst celý název, poznala slovo „Hamdi“ a věděla, nač se dívá.
Pevně zmáčkla tašku a vystoupila do Curia. Byl tu dobrý výběr starožitností, ačkoliv po bližším prozkoumání mohla s klidným srdcem prohlásit, že jsou to většinou padělky. Párek Francouzů už byl v krámě a horlivě smlouval nad malou bronzovou figurkou.
Nejzajímavější kousek, který tu Erika viděla, byla malá černá figurka ušabti v podobě mumie s jemně omalovaným obličejem. Podstavec chyběl, takže byla soška opřená v koutě police. Jakmile párek Francouzů odešel, aniž by bronzovou figurku koupil, obrátil se majitel k Erice. Byl to Arab důstojného zevnějšku, se stříbrošedými vlasy a úhledným knírem.
„Já jsem Lahib Zajed. Čím vám posloužím?“ přešel z francouzštiny do angličtiny. Erika by byla ráda věděla, podle čeho poznal její národnost.
„Ráda bych se podívala na tu černou figurku Osirise.“
„Aha, ano. Jeden z mých nejlepších kousků. Z hrobek šlechty.“ Přeopatrně, jen špičkami prstů zvedl figurku.
Když byl otočen zády, naslinila si Erika špičku prstu. Byla připravena na figurku, kterou jí podal.
„Buďte velmi opatrná. Je to jemný kousek,“ nabádal Zajed.
Erika přikývla a přejela prstem sem a tam. Špička prstu byla čistá.
Pigment byl stabilní. Podívala se z větší blízkosti na řezbu a způsob, jakým byly namalovány oči. To byla kritická oblast. Byla spokojena, soška byla skutečná starožitnost.
„Nová říše,“ řekl Zajed a podržel figurku kousek dál od Eriky, aby se mohla podívat zdálky. „Něco takového dostávám jen jednou, dvakrát do roka.“
„Kolik?“
„Padesát liber. Normálně bych žádal víc, ale když jste tak krásná“
Erika se usmála. „Dám čtyřicet,“ řekla. Věděla až moc dobře, že neočekává původně požadovanou cenu. Věděla také, že je to o trochu víc, než by měla utratit, ale připadalo jí důležité dokázat, že to myslí vážně.
Kromě toho se jí soška líbila. I kdyby se později prokázalo, že je to hodně chytrý padělek, pořád ještě byla dekorativní. Dohodli se na jedenačtyřiceti librách.
„Vlastně tady zastupuji širokou skupinu zájemců,“ řekla Erika, „a mám zájem o něco hodně zvláštního. Máte něco?“
„Možná by se pár věcí našlo, když si přejete. Třeba bych vám je mohl ukázat na příhodnějším místě. Dala byste si trochu mátového čaje?“
Erika pocítila nával úzkosti, když vstupovala do zadní místnosti starožitnictví Curio. Musela potlačit myšlenku na proříznuté hrdlo Abdula Hamdiho. Naštěstí bylo starožitnictví Curio konstruováno jinak, s průchodem do dvora ozářeného jasným sluncem. Nepůsobilo tak tajemně jako Starožitnosti Abdul.
Zajed zavolal svého syna, tmavovlasou, vyčouhlou kopii otce, a přikázal mu, aby pro hosta objednal mátový čaj.
Zajed se usadil do křesla a kladl Erice obvyklé otázky: jestli se jí líbí v Luxoru, jestli už byla v Karnaku, co si myslí o Údolí králů? Svěřil se jí, jak má rád Američany. Jsou prý tak přátelští!
Erika v duchu pro sebe do…
