Pondělí, 18. října
Nikki ani její rodiče neměli klidnou noc.
Angela byla obzvlášť rozrušená. V časných ranních hodinách bylo zřejmé, že je Nikki stále více zahleněná. Ještě před svítáním vyzkoušela Angela obvyklou polohovou drenáž s poklepem. Potom si fonendoskopem poslechla Nikkino dýchání. Slyšela pískoty a vrzoty, zvuky, které byly znamením, že Nikkiny dýchací cesty jsou čím dál víc plné hlenu.
Před osmou hodinou ranní David i Angela zavolali do práce a omluvili se, že přijedou později. Nikki pořádně oblékli a odvezli ji k Dr Pilsnerovi.
Přijetí, kterého se jim dostalo od recepční, je přiliš nenadchlo: oznámila jim, že Dr Pilsner nemá volno. Nikki objednala na další den.
Angela se ale nenechala odbýt. Vysvětlila recepční, že je Dr Wilsonová z patologie a že si přeje hovořit s Dr Pilsnerem. Recepční odběhla a za chvíli se vynořil sám Dr Pilsner a omlouval se.
„To děvče si myslelo, že jste jen běžní pojištěnci OPV,“ vysvětloval Dr Pilsner. „Co se děje?“
Angela kolegovi vysvětlila, jak vše začalo včera bolestmi v krku a během noci se stav Nikki zhoršil tak, že její zahlenění vůbec nereagovalo na běžnou polohovou drenáž. Dr Pilsner si vzal Nikki na vyšetřovnu a poslechl si ji.
„Je skutečně hrozně zahleněná,“ přisvědčil, když vyndaval fonendoskop z uší. Potom Nikki laškovně štípl do tváře a zeptal se jí, jak se cítí.
„Není mi dobře,“ řekla Nikki. Dýchání jí dělalo obtíže.
„Dařilo se jí zatím tak dobře,“ řekla Angela.
„Než se nadějete, bude zase v pořádku,“ sliboval Dr Pilsner a hladil si bílé vousy. „Ale raději bych ji přijmul. Chtěl bych jí dát antibiotika venózně a provádět intenzivní respirační terapii.“
„Pokud je to potřeba, samozřejmě,“ souhlasil David. Pohladil Nikki po vlasech. Cítil se provinile, že trval na tom víkendu v New Hampshiru.
Janice Sperlingová v přijímací kanceláři poznala Davida i Angelu. Bylo jí líto obou i jejich dcery.
„Máme pro tebe krásný pokoj,“ řekla Nikki. „Je z něj nádherný výhled na hory.“
Nikki přikývla a nechala si připevnit plastikový náramek s identifikačními údaji. David ho zkontroloval. Číslo pokoje bylo 204. Byl to opravdu pokoj s jedním z nejlepších výhledů.
Díky Janice proběhl příjem bez problémů. Během pár minut byli na cestě do druhého patra. Janice je dovedla k pokoji 204 a otevřela dveře.
„Promiňte,“ řekla překvapeně. Pokoj 204 byl obsazen, na posteli byla již jedna pacientka.
„Paní Kleberová,“ řekla Nikki překvapeně.
„Marjorie?“ ptal se David. „Co tu proboha děláte?“
„To jsem prostě já,“ řekla Marjorie. „Jediný víkend, kdy odjedete, a já začnu mít problémy. Ale doktor Markham byl velmi laskavý.“
„Omlouvám se, že jsme vás obtěžovali,“ řekla Janice Marjorii. „Nechápu, jak mi počítač mohl dát pokoj 204, když už je obsazený.“
„Neomlouvejte se,“ řekla Marjorie. „Ta návštěva mi je milá.“
David slíbil Marjorii, že se za chvíli vrátí. Potom Wilsonovi následovali Janice na inspekční pokoj, odkud zavolala na příjem.
„Omlouvám se za ty zmatky,“ řekla Janice, když zavěsila. „Nikki uložíme na pokoj 212.“
Pár minut po tom, co přišli na pokoj 212, přišel tým sester a laborantů a začali se věnovat Nikki. Píchli jí první dávku antibiotik a pak zavolali respiračního terapeuta.
Když David viděl, že vše probíhá podle plánu, slíbil Nikki, že ji bude chodit během dne navštěvovat. Také ji požádal, aby se řídila vším, co jí sestry a laboranti poradí. Dal Angele pusu na tvář a šel pracovat.
Šel rovnou na pokoj, kde ležela Marjorie, a zadíval se na ni. Během těch prvních pár měsíců se stala jednou z jeho nejoblíbenějších pacientek. Na velkém ortopedickém lůžku se zdála droboučká. Davida napadlo, že Nikki by na tom lůžku vypadala jako trpaslík.
„No tak,“ řekl David a předstíral zlost „co se to tu děje?“
„Začalo to v pátek odpoledne,“ vyprávěla Marjorie. „Všechno začne vždycky v pátek odpoledne, když se vám vůbec nechce volat lékaře. Cítila jsem se mizerně. V sobotu ráno mě začala bolet pravá noha. Když jsem zavolala do vaší ordinace, přepojili mě na doktora Markhama. Řekl, ž…
