Kapitola pátá
Podplukovník Vernon Winters se třásl, když zavěsil telefon. Cítil se, jako by právě spatřil ducha. Hodil ohryzek jablka do koše a sáhl do kapsy pro jednu pallmallku. Bez přemýšlení vstal a vykročil k velkému arkýřovému oknu, které vedlo na zatravněný dvůr hlavní administrativní budovy. V námořní letecké základně Spojených států právě skončila doba oběda. Davy mladých mužů a žen mířících k jídelně či od ní ustaly. Na trávníku seděl osamocený mladý důstojník opřený zády o strom a četl si knihu.
Podplukovník Winters si zapálil cigaretu bez filtru a zhluboka potáhl. Vyfoukl kouř a rychle se nadechl. „Hej, Indiano,“ ozval se před dvěma minutami hlas v telefonu, „tady je Randy. Pamatuješ se na mě?“ Jak by mohl kdy zapomenout ten nosový baryton. A pak, aniž počkal na odpověď, zhmotnil se hlas do dychtivé tváře na videomonitoru. Admirál Randolph Hilliard seděl za stolem ve velké kanceláři v Pentagonu. „Je to dobré,“ pokračoval, „když se můžeme vidět.“
Hilliard se na okamžik odmlčel a potom se naklonil ke kameře. „Byl jsem rád, když jsem se dozvěděl, že tě Ducket pověřil velením té záležitosti Panther. Mohlo by to být ošklivé. Musíme zjistit, co se stalo. Rychle a bez publicity. Ministr i já na tebe spoléháme.“
Co admirálovi odpověděl? Podplukovník Winters si nedokázal vzpomenout, ale předpokládal, že to bylo v pořádku. Pamatoval si posledních několik slov, kdy admirál Hilliard řekl, že zavolá pro upřesnění po další schůzi v pátek odpoledne. Winters neslyšel ten hlas téměř osm let, poznal ho však okamžitě. A vzpomínky, které ho zaplavily, se opozdily jen o pár milisekund.
Podplukovník opět potáhl z cigarety a otočil se od okna. Pomalu přešel místnost. Očima přeběhl po hezké měkké reprodukci Renoirova obrazu, ale nevnímal ji. Deux jeunes tilles au piano byl nejvýznačnější předmět v jeho kanceláři. Byl to jeho nejoblíbenější obraz. Žena a syn mu dali zvláštní velkou reprodukci ke čtyřicátým narozeninám. Obvykle před ní několikrát týdně stál a obdivoval nádhernou kompozici. Ale dvě graciézní dívenky zabývající se odpolední lekcí hry na klavír nebyly dnes na pořadu dne.
Vernon Winters se posadil ke stolu a zabořil tvář do dlaní. Už se to zase vrací, myslel si, nemůžu to teď zadržet, když jsem spatřil Randyho a slyšel ten hlas. Rozhlédl se kolem a zamáčkl cigaretu ve velkém popelníku na stole. Chviličku si bezděčně pohrával se dvěma malými zarámovanými fotografiemi na stole. Na jedné byl portrét bledého dvanáctiletého chlapce s nevýraznou čtyřicetiletou ženou; druhá byla fotografie divadelníků z Key West z obsazení hry Kočka na rozpálené plechové střeše, datovaná březen 1993, na níž byl Winters oblečen v letním obleku. Nakonec odsunul fotografie stranou, opřel se do židle, zavřel oči a podlehl mocnému nutkání vzpomínek. Opona v mysli se mu zvedla a přenesl se do jasné horké noci téměř před osmi lety, začátkem dubna 1986. První zvuk, který zaslechl, byl vzrušený nosový hlas poručíka Randolpha Hilliarda.
„Pst, Indiano, probuď se. Jak můžeš být ospalý? To jsem já, Randy. Musíme si promluvit. Jsem tak vzrušený, že bych čural magi.“ Vernon Winters sám usnul jenom asi před hodinou. Podvědomě mrkl na hodinky, ukazovaly skoro dvě. Přítel stál u jeho kavalce, zubil se od ucha k uchu. „Uplynou jenom tři hodiny a zaútočíme. Konečně vystřelíme toho arabského šílence a pomahače teroristů do nebe k Alláhovi. Do prdele, velkej kámo, to je naše chvíle. To je to, nač jsme se celý život připravovali.“
Winters potřásl hlavou a začal se probírat z hlubokého spánku. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je na palubě válečné lodi Spojených států Nimitz nedaleko pobřeží Libye. Brzy mělo dojít k první akci jeho vojenské kariéry. „Podívej se, Randy,“ řekl nakonec Winters (té noci před téměř osmi lety), „neměli bychom spát? Co když na nás Libyjci zítra zaútočí? Budeme muset držet pohotovost.“
„Hergot, ne,“ odporoval jeho přítel a kolega důstojník. Pomohl mu, aby si sedl, a nabídl mu cigaretu. „Tihle srábkové nikdy nenapadnou nikoho, …
