4
Mladší servírka, ta v bleděmodrém kimonu se starodávným pásem obi, odtáhla posuvnou zástěnu a vstoupila do místnosti. Nesla podnos, na němž bylo pivo a saké.
„O-sake onegai šimasu,“ řekl Kendžiho otec zdvořile a držel svůj kalíšek na saké, když nalévala.
Kendži se napil svého chlazeného piva. Starší servírka nehlučně přinesla malý podnos s předkrmem. Uprostřed byla nějaká mušle v jemné omáčce, Kendži však nedokázal identifikovat ani měkkýše ani omáčku. Během sedmnácti let, kdy byl mimo Kjóto, jenom párkrát jedl tato kaiseki jídla.
„Kanpai,“ řekl Kendži a přiťukl si svou sklenicí s pivem s otcovým kalíškem saké. „Děkuji ti, otče. Večeřet zde s tebou je pro mne čest.“
Kičó byl nejproslavenější restaurant v oblasti Kansai, snad i v celém Japonsku. Byl také děsně drahý, protože zachovával tradice osobní obsluhy, soukromých jídelních salonků a sezónních jídel připravovaných ze surovin nejvyšší kvality. Každý chod byl potěšením pro oči a rovněž pro žaludek. Když pan Watanabe informoval syna. že budou večeřet sami, jen oni dva, Kendžiho ani ve snu nenapadlo, že to bude v Kičó.
Hovořili o expedici na Mars. „Kolik dalších osadníků je z Japonska?“ zeptal se pan Watanabe.
„Docela slušný počet,“ odvětil Kendži. „Téměř tři sta, pokud se správně pamatuji. Z Japonska přišlo mnoho vysoce kvalitních zájemců. Jen Amerika má větší podíl.“
„Znáš nějaké z Japonska osobně?“
„Dva nebo tři. Jasuko Horikawa byla se mnou krátce ve třídě na střední škole v Kjótu. Můžeš si ji pamatovat. Velice, velice chytrá. Zuby jako králík. Silné brýle. Dělá, vlastně bych měl říct dělala, chemičku u firmy Dai-Nippon.“
Pan Watanabe se usmál. „Myslím, že si ji pamatuji. Přišla k nám domů ten večer, kdy Keiko hrála na klavír.“
„Ano, myslím, že ano,“ odpověděl Kendži nenuceně. Zasmál se. „Ale velice obtížně si pamatuji z toho večera něco jiného než Keiko.“
Pan Watanabe dopil svůj kalíšek saké. Mladší servírka, která nenápadně klečela v rohu místnosti pokryté rohožemi tatami, přišla ke stolu, aby mu ho doplnila. „Kendži, zneklidňují mne trestanci,“ prohlásil pan Watanabe, když odešla.
„O čem to mluvíš, otče?“ divil se Kendži.
„Četl jsem dlouhý článek v časopise, který uváděl, že MVS najala několik set odsouzených, aby se stali částí vaší Lowellovy kolonie. Článek zdůraznil, že všichni trestanci měli během věznění perfektní záznamy a také vynikající dovednosti. Ale proč vůbec bylo nutné přijímat odsouzené?“
Kendži upil doušek piva a pak odpověděl: „Po pravdě řečeno, otče, měli jsme s náborem jisté potíže. Za prvé, neodhadli jsme reálně, kolik lidí se přihlásí, a nasadili jsme příliš vysoké požadavky pro přijetí. Za druhé, požadavek minimálně pěti let byl chybou. Zvláště pro mladé lidi představuje rozhodnutí dělat něco po tak dlouhou dobu ohromný závazek. Nejdůležitější bylo to, že tisk závažně uškodil celému procesu náboru. V době, kdy jsme shromažďovali přihlášky, se objevily nesčetné články v časopisech a „speciální“ pořady v televizi o ponechání osad na Marsu před sto lety svému osudu. Lidi polekalo, že by se historie mohla opakovat a že by na Marsu mohli zůstat natrvalo.“
Kendži se krátce odmlčel, ale pan Watanabe nic neříkal. „Kromě toho, jak dobře víš, projekt se dostával do neustálých finančních krizí. Bylo to při loňském snížení rozpočtu, kdy jsme poprvé začali uvažovat o kvalifikovaných vzorných odsouzených jako o způsobu, jak vyřešil nějaké z našich personálních a rozpočtových potíží. Ačkoliv dostanou nižší platy, zbyla pro odsouzené ještě řada pohnutek, které je vedly k podání přihlášek. Výběr znamená udělení úplné milosti a tudíž svobody, až se po pěti letech vrátí na Zemi. Bývalí vězni budou navíc plnoprávnými občany Lowellovy kolonie jako všichni ostatní, nebudou už podléhat omezujícímu dozoru nad svou veškerou činností…“
Kendži přestal, když na stůl přinesli dva malé kousky vařené ryby, lahodné, krásné a posazené do lože z rozmanitých listů. Pan Watanabe uchopil jednu ze dvou ryb svými hůlkami a malý kousek si ukousl. „Oišii desu,“ …
