2
Oslava znovushledání byla úspěšná. Benjy objal svou milovanou Simone už ve dveřích. Katie přitiskla Patricka k podlaze ani ne minutu později.
„Vidíš, ještě tě přemůžu,“ řekla mu.
„Ale jen taktak,“ odpověděl Patrick. „Už jsem silnější. Měla by sis dávat pozor.“
Nicole objala Richarda i Michaela, než přiběhla malá Ellie a skočila jí do náruče. Byl večer, dvě hodiny po večeři podle čtyřiadvacetihodinového dne používaného rodinou, a Ellie byla už skoro připravená jít do postele, když se matka a sestry vrátily. Děvčátko pyšně Nicole ukázalo, že už umí číst „kočka“, „pes“ a „kluk“, a pak odešlo do svého pokoje. Dospělí nechali Patricka vzhůru, až se unavil. Michael ho odnesl do postele a Nicole mu zastrčila přikrývku. „Jsem rád, že ses vrátila, mami,“ řekl jí. „Moc jsi mi chyběla.“
„Tys mi také chyběl,“ odvětila Nicole. „Myslím, že už neodejdu na tak dlouho pryč.“
„Doufám, že ne,“ řekl šestiletý. „Líbí se mi, když jsi tady.“
Všichni kromě Nicole byli v jednu v noci ospalí. Nicole nebyla unavená. Vždyť právě absolvovala pětitýdenní spánek. Když neklidně ležela třicet minut v posteli vedle Richarda, rozhodla se jít na procházku.
I když jejich byt byl bez oken, malé atrium hned vedle vstupní haly mělo okno ven, které nabízelo pohled na dva další vrcholy Uzlu. Nicole šla do atria, oblékla si kosmickou kombinézu a stála před vnějšími dveřmi. Ty se neotevřely. Zasmála se pro sebe. Katie má možná pravdu. Třeba jsme zde jen uvězněni. Hned od začátku pobytu jim bylo jasné, že vnější dveře jsou s přestávkami zamčeny. Orel jim vysvětlil, že je nutné zabránit jim vidět věci, které nemohou pochopit.
Nicole hleděla oknem ven. V tom okamžiku se blížil k dopravnímu středisku Obytného modulu raketoplán podobného tvaru jako ten, který je přivezl před třinácti měsíci do Uzlu. Jaká krásná stvoření obsahuješ? myslela si Nicole. Jsou také tak ohromena, jako jsme byli my?
Nicole nikdy nezapomene na první pohledy na Uzel. Když opustili Mezistanici, celá rodina si myslela, že místo svého určení dosáhne v několika hodinách. Mýlili se. Jejich vzdálenost od osvětleného Rámy pomalu vzrůstala, až po šesti hodinách už vlevo Rámu vůbec neviděli. Světla Mezistanice za nimi slábla. Byli velmi unaveni. Nakonec celá rodina usnula.
Byla to Katie, která je probudila. „Vidím, kam letíme,“ vykřikla vítězně s nepotlačovaným vzrušením. Ukázala na přední okno raketoplánu, trochu vpravo, kde se jedno silné a zvětšující se světlo začalo dělil do tří. Další čtyři hodiny se obraz Uzlu zvětšoval a zvětšoval. Z té vzdálenosti to byl děsivý pohled, před nimi se rýsoval rovnostranný trojúhelník se třemi zářícími průhlednými koulemi ve vrcholech. A jaké měřítko! Dokonce ani zkušenost s Rámou je nepřipravila na majestát tohoto neuvěřitelného inženýrského výtvoru. Každá ze tří stran, vlastně dlouhých dopravních chodeb, spojujících tři kulové moduly, měla délku větší než sto padesát kilometrů. Koule ve vrcholech měly průměr pětadvacet kilometrů. I z velké vzdálenosti bylo možné postřehnout činnost na mnoha oddělených úrovních uvnitř modulů.
„Co se stane teď?“ ptal se Patrick úzkostlivě Nicole, když raketoplán změnil svou dráhu a zamířil k jednomu z vrcholů trojúhelníku.
Nicole zvedla Patricka a držela ho v náručí, „Já nevím, drahoušku.“ pošeptala mu. „Musíme počkat a uvidíme.“
Benjy byl úplně jat posvátnou hrůzou. Celé hodiny zíral na velký osvětlený trojúhelník v prostoru. Simone často stála vedle něj a držela ho za ruku. Když se raketoplán blížil k jedné z koulí, cílila v jeho svalech napěli. „Nedělej si starosti. Benjy,“ řekla mu uklidňujícím hlasem, „všechno bude v pořádku.“
Jejich raketoplán vletěl do úzké chodby vyříznuté do koule a pak přistál na stanovišti na okraji dopravního střediska. Rodina opatrně opustila plavidlo a vzala si s sebou své vaky a Richardův počítač. Raketoplán pak okamžitě odletěl, zmizel tak rychle, že to znervóznilo i dospělé. V necelé minutě zaslechli poprvé ten odosobněný hlas.
„Vítejte,“ pronesl monotónně, „Přijeli jste do Oby…
