29
Doplňování
Prezidentovým varováním to začalo. Admirál Cutter nebyl zvyklý na to, aby se musel přesvědčovat, že se jeho rozkazy plní. Během jeho kariéry u námořnictva byly rozkazy něco, co člověk dával a co druzí plnili, nebo co člověk plnil, když mu to jiní řekli. Zavolal do CIA, sehnal Rittera a položil otázku, otázku, která nutně byla zbytečně urážlivá. Cutter věděl, že toho člověka už ponížil a že pokračovat v tom by nebylo moudré - ale co kdyby měl prezident pravdu? Takové riziko si vyžadovalo další akci. Ritterova reakce byla znepokojující. Popuzeně dotčený tón, který by byl v jeho hlase měl zaznít, nezazněl. Místo toho hovořil jako každý jiný vládní byrokrat, ano, rozkazy se plní, samozřejmě. Ritter je studený, schopný hajzl, ale i tenhle druh má svoje hranice, za nimiž emoce vystoupí do popředí; Cutter věděl, že u náměstka pro řízení operačního oddělení se už k tomuhle bodu dostal a překročil ho. Žádná zlost - a být by tu měla.
Něco je špatně. Poradce pro národní bezpečnost se přinutil ke klidu. Něco by mohlo být špatně. Možná, že Ritter hraje nějaké myšlenkové hry. Možná, že dokonce nahlédl, že můj čin je to jediné, co je tu namístě - spekuloval Cutter - a podřídil se nevyhnutelnému. Nakonec, Ritterovi se líbilo být náměstkem pro řízení operačního oddělení. To byla jeho miska rýže, jak se ve vládě říkalo. I ti nejdůležitější vládní činitelé je měli. I oni se necítili volně při pomyšlení na to, že by přišli o kancelář a sekretářku a šoféra a větší část titulu, jenž je označoval za Důležité lidi, navzdory hubenému platu. Jako pasáž z nějakého filmu nebo kdovíčeho, odejít z vlády znamenalo vstoupit do reálného světa, a v reálném světě lidé očekávali výsledky, které by posilovaly preference a zpravodajské odhady. Kolik lidí zůstávalo ve vládních službách kvůli jistotě, výhodám a izolaci od „reálného“ světa? Je jich víc, jak byl Cutter přesvědčen, než těch, kteří se na sebe dívali jako na poctivé služebníky lidu.
Ale i kdyby tohle bylo pravděpodobné, uvažoval Cutter, nebylo to jisté, a trocha prověření bude jen v pořádku. A tak zavolal do Hurleburt Field a chtěl velitele operací letecké skupiny.
„Potřebuji mluvit s plukovníkem Johnsem.“
„Plukovník Johns je mimo základnu, pane, a není k dosažení.“
„Potřebuji vědět, kde je.“
„Tuhle informaci nemám, pane.“
„Co tím myslíte - ,tuhle informaci nemám', kapitáne?“ Skutečný velitel operací skupiny nyní neměl službu, tu tento večer převzal jeden z pilotů vrtulníku.
„Myslím tím, že nevím, pane,“ odpověděl kapitán. Chtělo se mu na takovou blbou otázku dát trochu drzejší odpověď, ale hovor přišel zakrytou linkou a člověk nemohl vědět, kdo ksakru je na druhém konci.
„A kdo to ví?“
„To nevím, pane, ale můžu se pokusit zjistit to.“
Není tohle jen nějaký bordel ve velení? tázal se Cutter sám sebe. A co když není?
„Jsou všechny vaše MC-130 na místě, kapitáne?“ zeptal se Cutter.
„Tři jsou někam dočasně odveleny, pane. Místo je tajné - tedy, pane, to, kde naše zrovna letouny jsou, je skoro vždycky tajné. A kromě toho, při tom uragánu, co se tu jižně odtud honí, připravujeme k přesunu spousty našich letadel pro případ, že by zamířil sem.“
Cutter mohl o informaci požádat rovnou; to by však znamenalo, že by musel ohlásit, kdo je, a i tak, mluvil s nějakým nižším důstojníkem, kterému je něco přes dvacet, a ten mohl říci ne, protože mu nikdo neřekl, aby udělal něco jiného. Takový nižší důstojník věděl, že ho nikdo nijak vážně nepotrestá za to, že neprojevil iniciativu a neudělal něco, k čemu nedostal příkaz - určitě to tedy neudělá po telefonu, zakrytá linka sem, zakrytá linka tam. Taková žádost by také přilákala pozornost k něčemu způsobem, který si nepřál...
„Tak dobře,“ řekl nakonec Cutter a zavěsil. Pak zavolal Andrews.
První náznak toho, že jsou potíže, přišel od Larsona, jehož Beech létal kolem zóny přistání pro TVÁŘ. Juardo, dosud zápolící s bolestí v poraněné noze, přehlížel terén po straně letounu svým nočním infradalekohledem.
„Hej, člověče, vidím na zemi …
