34
NEDĚLE, 16. LEDNA, 6:00
ST. LOUIS, MISSOURI
Plattovi zazvonil telefon, ozvala se evropská policejní siréna, pí-pó, pípo, tón, který nastavil, aby poznal, že volá člověk z banky.
„Jo?“
„Je to hotovo,“ řekl bankéř. Peterson se jmenoval. Jamal Peterson. A nebyl ani z Minnesoty, ani z Iowy, nýbrž z Jižní Dakoty. Platt to věděl, ale rád se před Hughesem dělal hloupějším. Člověk nikdy neví, kdy se to může hodit.
Kamarád Jamal ukradl několik stovek tisíc ve svém zaměstnání na území Dakoty, a proto teď pracoval pro Platta s Hughesem. Federálové dostali ty peníze zpátky, ale to byly v podstatě jen drobné. O ty nešlo. Šlo o to, že když člověk chtěl pořádný bankovní podvod, Peterson byl ten pravý, na koho se obrátit.
„Nějaký potíže?“
„Ne. Když jste mě tam pustili, měl jsem dvě hodiny. Podminoval jsem to, zvednul mosty na přístupových cestách a na celou dobu jsem znehybnil stopaře. Vzal jsem to z více než pěti set velkých vládních a podnikových účtů, ani na jednom nejde o částku nijak neúměrně vysokou. Až si toho všimnou a zachvátí je panika, budou už převody dávno hotové. I když proniknou do účtů na Kajmanských ostrovech a ve Švýcarsku - což je nemožné - nikdy se nedostanou k účtu v Denpasar Trustu v Bali, pokud někdo nepřijde s hodně tučným úplatkem. V tu dobu už budou elektronické přesuny dávno minulostí, pokud se náš vedoucí neopozdí s výběrem.“
„Kolik jste sebral?“ zeptal se Platt.
Okamžik bylo ticho. „Sto osmdesát milionů, jak bylo domluveno.“ Platt zavrtěl hlavou a usmál se na Jamala, který ho ale nemohl vidět. Ten parchant lže, jako když tiskne. Dohodli se na sto čtyřiceti pro Hughese, dvacet pro Jamala a zbylých dvacet pro Platta. Ale byl by vsadil svou dvacítku proti ohnutému nikláku, že Peterson si nahrabal ještě o trochu víc. A možná ne o trochu. A to bylo hloupé. Kolik může člověk potřebovat?
Vtip byl v tom, že Peterson nebyl opravdový zločinec. Neměl na to buňky. Neuvědomoval si rozsah potíží vyplývajících z krádeží velkých částek peněz.
Když totiž člověk ukradne hodně peněz, nemusí se bát jen policejních psů, pak už se musí bát i vlků.
„Dobře,“ řekl Platt. „Přesuňte se tam, kam jsem vám říkal. Zítra se s vámi spojím.“
Platt zavěsil. Chudák bankéř. Už teď je s ním amen. Platt zvedl telefon, aby se ujistil, že mu Peterson řekl aspoň částečně pravdu, a přemýšlel o bankéřově neveselé budoucnosti.
Když se kdysi potloukal s Jimmym Tee, stařec mu vyprávěl příběh o loupeži ve městě, kde bydlel. Strážce, který v té bance pracoval dvacet let - každý ho měl rád a důvěřoval mu - vzal jednoho rána ředitele banky, svázal ho a odešel se čtyřmi miliony v neoznačených bankovkách po dvaceti a padesáti dolarech. Jednoduše zmizel. Nebo se to aspoň zdálo.
Problém byl ale v tom, že ten chlápek se neuměl držet při zemi. Policie ho našla o tři měsíce později, ale to už byl po smrti. Někdo se vloupal do jeho nového domu v Cancunu a podřízl mu hrdlo. Po ukradených penězích nebyla ani stopa.
Profík, říkal Jimmy Tee, si zařídí novou totožnost měsíce nebo i celý roky dopředu. Zajistí si zázemí, potkává se se svýma sousedama a má pak dobrej důvod jednoho dne se tam objevit a usadit natrvalo. Jako by odešel předčasně do důchodu a opustil svoji práci, o kterou se nemusí nikdo ze sousedů zajímat. Dělá to proto, aby se vyhnul nepříjemnostem, až se ho budou místní poldové ptát na otázky typu: „A starostu Brookse si pamatujete? Nebo jak se tenkrát člověk z radnice nechal chytit s děvkou? Víte, o kom mluvím, že? Jakpak se jmenoval?“
Není vhodné, aby se nějaká taková stopa objevila, takže je třeba se o to postarat s předstihem.
A taky je třeba zjistit způsob, jak všechnu tu hotovost řádně proprat. Nejde vysypat na stůl několik set tisíc v padesátkách a koupit si dům. Koupit i auto za hotové je podezřelé. Určitě nejde odnést to do banky, rozhodně ne najednou. Všechno nad deset tisíc se hlásí na berňák. A těm je pak jedno, odkud ty peníze máte, hlavně když platíte daně.
Proprat peníze lze několika způsoby, ale většinou jde o ta…
