6
PONDĚLÍ, 2O. PROSINCE, 10:05
WASHINGTON, D.C.
Platt kráčel po chodníku podél Mallu v tričku a džínách bez bundy a předstíral, že mu nevadí chladný vzduch a špinavé závěje sněhu, které pluhy nahrnuly podél chodníku. Moc velká zima nebyla, asi kolem nuly, ale nemohl říct, že by to necítil. Naštěstí nefoukal vítr. Na nohou měl kevlarové boty s ocelovou špičkou, takže na ně mu zima nebyla. Při výšce dvou metrů a váze sto osmi kilogramů moc přebytečného podkožního tuku neměl - na svalnatém břiše by se rozhodně žádný nenašel - takže ten ho nehřál. Pětkrát týdně chodil do posilovny, pokud nebyl zrovna někde, kde nic takového neexistuje, doma měl solidně zařízenou vlastní posilovnu pro případ, že by se mu nechtělo nikam jít, na cesty si s sebou bral elastická lana a přenosnou hrazdu. Bylo to několik tyčí z titanu a karbonu, jež se sešroubovaly k sobě, a na hotovém rámu se daly dělat shyby. Byla šíleně drahá, ale stála za to. Nevážila skoro nic a po složení se vešla do normálního kufříku. Pomocí lan a váhy těla mohl člověk udržet aspoň horní polovinu těla ve formě i po několik týdnů, než se zase dostal k činkám. Spodek sice zahálel, ale od toho jsou schody.
Washington neměl rád. Ani město, ani lidi, kteří v něm žili a pracovali, ani ty vysoké staré budovy z mramoru, nic ho tady nepřitahovalo. Ale když jste v zimě šli po chodníku bez kabátu, všichni na vás zírali, jako by zírali asi všude jinde - možná kromě Los Angeles.
Platt se ušklíbl, když si vzpomněl, jak byl před dvanácti lety poprvé v Los Angeles. Tenkrát snad prvně opustil rodnou farmu nedaleko Marietty v Georgii. Procházel se po Hollywood Boulevardu, jako nadšený turista fascinovaně pozoroval zlaté hvězdy na chodníku a minul jednu stařenku, která stála před čínským divadlem. Byla dočista nahá, usmívala se a všem mávala. Nepřipadalo mu správné, aby něčí babička stála na ulici s holým zadkem, takže vzal telefon a zavolal policii. Řekl jim o té nahé stařeně. A polda na druhém konci drátu se ho znuděně zeptal: „A kvůli které nahé ženě voláte?“
Kvůli které nahé ženě. Jako by jich tam bylo víc, což se, když se na to policajta zeptal, ukázalo jako pravda.
Ježíši. Podle poldů se na ulicích v Hollywoodu objevuje čtyři až pět naháčů týdně. Páni. Lidi v Andělosu musej bejt úplně vymazaný.
Podíval se na hodinky. Těsně po desáté. Znovu se usmál. Touhle dobou už ten načasovaný soubor dává webu pořádně na frak. Bude to vypadat, jako když tuna čerstvých výkalů spadne do fukaru. Jestli ta bomba v Louisianě jejich pozornost neupoutala, tohle je stoprocentně probudí. Několik židlí se zachvěje, to je bez debat.
Proti němu šli dva černoši. Ještě pořád si říkají Afroameričani? Taková blbost! Tihle braši ve vlněných oblecích a kabátech z velbloudí srsti se Africe nikdy nepřiblížili na méně než pět tisíc mil, narodili se někde v Mississippi nebo v Georgii a do velkého města se přestěhovali za bílým masem a levnými drogami. Platt zastával názor, že když se někdo v téhle zemi narodí, je jednou Američan a basta. Žádní běloši o sobě netvrdí, že jsou Germanoameričani nebo Frankoameričani nebo Angloameričani. To jsou jenom žvásty, jenom další způsob, jak na sebe upozornit. Ať si říkají jak chtějí, pořád to jsou černý huby, to se nedá nic dělat.
Oba muži si ho prohlíželi, ale to nebyli ti praví. Byli příliš malí, příliš civilizovaní. Nejspíš právníci nebo zaměstnanci štábu nějakého politika, neprali se od dob, co přestali dělat do plenek.
Platt se ušklíbl, skoro slyšel, jak si ti dva myslí: Koukni se na toho šíleného bělocha. V takovéhk zimě se prochází jen v tričku!
To jo, aleje to velký běloch. Nepřejdeme radši na druhý chodník?
O blok dál uviděl toho, kterého hledal. Byl to vysoký černoch, na sobě měl džíny a motorkářské boty, koženou bundu, sluneční brýle a nepochyboval o své dokonalosti. Měřil přibližně jako Platt. Byl sám. Platt by uvítal i dvojici, ale nebyl blázen. Gangu je lepší se vyhnout, pokud člověk není ozbrojen, protože oni ozbrojeni rozhodně jsou, třebaže držení vše…
