27
ÚTERÝ, 21.55 HOD., SOUL
Když major Lee vstoupil do generálovy pracovny, zasalutoval a Norbom mu pozdrav opětoval.
„Gregu Donalde,“ řekl, „věřím, že znáte majora Kim Leea.“
„Ano, už jsme se setkali,“ odpověděl Donald a přitiskl si ke rtům ubrousek. Vstal a napřáhl k majorovi ruku. „Vzpomínám si, že to bylo už před několika lety, při přehlídce v Taegu.“
„Jsem překvapený a potěšený, že si mne pamatujete,“ odpověděl Lee. „Jste tady oficiálně?“
„Ne. Soukromě. Moje manželka - byla dnes odpoledne při explozi zabita.“
„Upřímnou soustrast, pane.“
„Co si o tom myslíte, majore?“ zeptal se Norbom.
„Bylo to na příkaz z Pchjongjangu, možná, že od samotného jejich prezidenta.“
„Zdá se, že jste si tím docela jistý,“ podotkl Donald.
„Vy ne?“
„Úplně ne, nikoliv. Ani Kim Hwan z KCIA si tím není jistý. Důkazy nejsou příliš přesvědčivé.“
„Ale co motiv,“ namítl Lee. „Vy prožíváte smutek, pane velvyslanče, a tím nechci zpochybnit váš názor, ale tenhle nepřítel je jako had: vyměnil kůži, ale nikoliv srdce. Snaží se nás vysát, ať už válkou, nebo zakousnutím se do našeho hospodářského blahobytu. Chce nás zničit.“
V Donaldových očích byl smutek, když odvrátil svůj pohled stranou. Nyní, stejně tak jako v padesátých letech, nebyly největší zábranou trvalého míru chtivost nebo územní neshody, popřípadě nerozhodnost v tom, jak spojit dvě rozdělené vlády. I když šlo o velké problémy, nebyly nepřekonatelné. Největší zábranou bylo podezřívání a hluboce zakořeněná nenávist, kterou jedna část národa cítila k té druhé. Bylo znepokojivé uvažovat o tom, že ke skutečnému spojení bude moci dojít teprve až generace, kterou válka přímo postihla, vymře.
„To je záležitostí Kima Hwana,“ prohlásil generál Norbom, „proč to tedy neponechat na něm, majore?“
„Ano, pane.“
„A teď mi řekněte, proč jste mě přišel navštívit?“
„Ohledně tohoto převodního rozkazu, pane. Je na něm nutné vaše razítko.“
„Čeho se týká?“
Lee mu podal papír. „Čtyř sudů tabunu, pane. Vezu je do DMZ.“
Generál si nasadil brýle. „K čemu, proboha, potřebuje generál Schneider plyn?“
„To není pro generála, pane. Vojenská zpravodajská služba hlásí, že na hranici se vykopávají sudy s chemikáliemi a další jsou na cestě z Pchjongjangu. Tady ty chceme přepravit do Panmunjomu pro případ, že by je bylo zapotřebí.“
„Ježíši,“ povzdechl si Donald. „Já ti to říkal, Howarde, vymkne se nám to z rukou.“
Tvář Leeho zůstala nehybná, zatímco stál strnule vedle Donalda a pozoroval Norboma, jak čte.
„Vy jste plyn zrekvíroval,“ podivil se generál. „Komu bude nakonec dodaný?“
„Já zůstanu u této dodávky, pane. Mám rozkazy od generála Sama.“ Z kapsy své košile vytáhl papíry a podal je generálovi.
Norbom na ně krátce pohlédl a stiskl knoflík interkomu. „Shootere.“
„Ano, pane?“
„Potvrďte majoru Leemu přepravu a sežeňte mi k telefonu generála Sama.“
„Ano, pane.“
Norbom předal dokumenty důstojníkovi. „Musím k tomu říci jen dvě věci, majore. Za prvé, jeďte opatrně. A až se dostanete do Panmunjomu, zachovejte chladnou hlavu.“
„Samozřejmě, pane,“ odpověděl Lee, zasalutoval, zdvořile se uklonil Donaldovi, zatímco diplomata chladně přejel pohledem, a pak se vojensky otočil a odešel.
Leeho obličej zůstal bez výrazu, ale uvnitř se smál. Peníze a měsíce věnované přesvědčování seržanta Kila, aby se k nim připojil, se teď vyplácely. Pobočník generála Sama se už tolikrát podepsal jménem svého nadřízeného, že se jeho podpis už nedal rozeznat od originálu. A on bude první, kdo převezme Norbomův hovor, a zajistí, aby generál nebyl přítomný až do chvíle, kdy na celou záležitost stárnoucí mozek Norboma zapomene, nebo kdy už bude pozdě. Lee a jeho skupina získá v každém případě to, co chtěla: šanci zahájit druhou a smrtelnější fázi své operace.
Se svými třemi muži se setkal u zaplachtovaného nákladního vozidla, starého Dodge T214. Američtí vojáci tomuto náklaďáku přezdívali Beep-Big Jeep. Byla to třičtvrtětunka s bytelnými tlumiči a nízkým těžištěm, které bylo velkou výhodou pro jízdu v terénu, ke které se …
