43.
SAN ,JOSE´ KALIFORNIE
10. ÚNORA 2000
„Jurij Vostov,“ řekl Gordian do videofonu na stole.
Hlas měl bezvýrazný, jednotvárný, takřka mechanický. Nimecovi svým způsobem připomněl hlasy robotů ve sci-fi filmech padesátých let. V životě takhle Gordiana neslyšel mluvit a zneklidňovalo ho to víc než cokoli, co se v posledních čtyřiadvaceti hodinách stalo. Co se uvnitř něj děje?
Gordian seděl ve své pracovně a dál sledoval obraz Maxe Blackbuma na displeji malého monitoru. Nimec, který seděl přes stůl proti němu, usrkával toho rána už svoji třetí kávu. Ani jeden z nich v noci nespal a temné kruhy pod očima toho byly důkazem.
„Podle všech Petových materiálů je Vostov obchodník na černém trhu. Drogový dealer. Laciná kopie Johna Gottiho,“ ozval se Gordian. „To máme opravdu uvěřit, že stojí v pozadí tak rafinovaného spiknutí?“
Z reprobeden vyšel Blackburnův hlas.
„Není důležité, co se nám Korut Zelva snaží namluvit. Asi si myslí, že když podrazí Vostova, na chvilku nás svede ze stopy.“
„Čí stopy? A na jak dlouho?“ opáčil Nimec. „I kdyby byl blbeček, musí vědět, že si jeho informaci budeme ověřovat.“
Zvlášť po tom, co se stalo našim lidem v pozemní stanici, skoro dodal a jen v poslední chvíli se zarazil.
„To je přesně ono, Pete,“ přidal se Blackburn. „Jsem víceméně přesvědčen, že v tom, co nám řekl o Vostovovi, je víc než malé zrnko pravdy. Chci tím říct, že je naprosto logickým dalším článkem řetězu od Nicka Romy a jeho gangsterů.“
Gordian potřásl hlavou. „To pořád nevyvrací Petovu hlavní námitku. Když teď víme o Vostovovi, jak jsme vlastně pokročili? I kdyby se do toho hodně zapletla ruská mafie, Koruta Zelvu a tu ženu...“ Pohlédl do poznámek před sebou a hledal její jméno. „... Gileu Nastikovou by nepoužila. Tihle dva jsou profesionální teroristé na volné noze.“
„A Spojené státy nenávidí od té doby, co skončila válka v Perském zálivu,“ dodal Nimec. „Podle toho, co Ibrahim řekl Maxovi, viní naši vládu z porušení slibu podpořit ozbrojené povstání proti Saddámu Husajnovi. A Pánbu nám pomáhej, v tom mají možná pravdu.“
„Lidem, kteří povraždili tisíce nevinných, kašlu na to, jak je kdo urazil,“ odtušil Gordian. „A nemá to nic společného s faktem, že Vostov mohl použít vlastní lidi a zbytečně si nekomplikovat práci.“
„Rogere -“
„To prostě nesedí,“ skočil mu Gordian do řeči. „Ksakru, to prostě nesedí.“
Nimec viděl, jak se Rogerova pěst svírá a zase rozevírá a znovu zauvažoval, jak se asi smrt Steinerových i všech ostatních podepsala na jeho duši.
„Poslyš, Gorde, připadá mi, že všichni dokola říkáme to samé,“ ozval se Nimec. „Jestli jsme zajedno, že Vostov v tom jede, pak po něm logicky hned půjdeme. Pořádně ho zmáčkneme. A uvidíme, co z něj vyleze.“
„Nemůžeme předpokládat, že se přizná ke všemu.“ Gordian se podíval na Nimece a pak odměřeně pohlédl na monitor. „Copak to nevidíte? Podle vývodů, které jsem slyšel od vás obou, nám tenhle Korut předhodil Vostova, aby odvedl naši pozornost. Ale proč by se namáhal, kdyby si myslel, že se Vostov zhroutí a pošle nás správným směrem?“
Nimec v zamyšlení stiskl rty.
„Možná podcenil to, jak velký nátlak dokážeme vyvinout, když chceme,“ řekl Blackburn, tiše, nedvojsmyslně.
„Někdo nás nechal najít mrtvolu v milánském hotelu a další na andaluské pláži. Ten první člověk visel na oprátce ve svém apartmá. Hrdlo toho druhého bylo proříznuté skoro až k páteři. A oba muži patřili ke komandu, které má na svědomí útok na Times Square. Ať už je zabil kdokoli, je zcela zjevně přesvědčen, že my se chceme dostat až na dřeň.“
„Rogere,“ vmísil se Blackburn. „Říkám jenom...“
Gordian pokračoval, jako by Blackburn vůbec nepromluvil.
„Chladnokrevně zavraždili Arta a Elaine Steinerovy - dva nejlaskavější a nejslušnější lidi, které jsem kdy potkal, kteří spolu žili čtyřicet let a těšili se do důchodu. Zabili desítky techniků, úředníků a stavebních dělníků, lidí, kteří v životě nezvedli zbraň. Lidí, kteří dělali jen svou práci, poctivě si vydělávali a možná při tom trošku vylepšovali i ten ná…
