Celá e-kniha Smrt v oblacích ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
19. kapitola
Na scéně se objeví pan Robinson a zase zmizí
Na Grosvenor Square v domě číslo 315 seděla ve své ložnici před toaletním stolkem hraběnka Horburyová. Zlaté kartáče a krabičky, kelímky s pleťovým krémem, pudry - všechno kolem svědčilo o přepychu a eleganci. Ale uprostřed toho přepychu Cicely Horburyová seděla se suchými rty a růž na tvářích jí tvořila nepěkné skvrny. Četla dopis už po čtvrté.
Hraběnka Horburyová
Vážená paní,
píši ve věci zesnulé madame Giselle a sděluji Vám, že mám v rukou jisté listiny, které předtím náležely jmenované dámě. Jestliže Vy nebo pan Raymond Barraclough máte o věc zájem, rád bych Vás navštívil, abychom si pohovořili.
Nebo byste snad chtěla, abych si o této záležitosti promluvil s Vaším manželem?
S úctou,
John Robinson
Jak hloupé číst stejná slova znovu a znovu. Jako by mohla změnit svůj smysl.
Popadla obálku - vlastně dvě obálky, na první stálo K rukám, na druhé Soukromé a Velmi důvěrné.
Soukromé a Velmi důvěrné...
Ten padouch... Ten padouch...
A ta prolhaná stará Francouzka, která přísahala, že „je vše zařízeno, aby v případě její smrti zákazníci byli uchráněni prozrazení...“
Zatracená baba... Život je peklo - peklo...
„Ach bože, moje nervy,“ pomyslela si Cicely. „Tohle není spravedlivé. Tohle není spravedlivé...“
Třesoucí se rukou sáhla po lahvičce se zlatou zátkou.
„Tohle mě uklidní, zase se seberu...“
Trochu si šňupla prášku z lahvičky. A je to. Teď už je schopná myslet! Co udělá? S tím člověkem si samozřejmě promluví. Kdyby mohla sehnat nějaké peníze - třeba kdyby měla štěstí ve hře v tom podniku v Carlos Street...
Ale na to je dost času myslet později. Promluví s tím člověkem - zjistí, co ví.
Přešla k psacímu stolu a svým velkým školáckým písmem rychle napsala:
Hraběnka Horburyová děkuje panu Johnu Robinsonovi za dopis a sděluje, že přijme jeho návštěvu zítra dopoledne v jedenáct hodin...
„Bude to takhle dobré?“ zeptal se Norman.
Trochu se začervenal, když se na něj Poirot ohromeně zadíval.
„Propánakrále,“ zvolal Poirot. „Co to, prosím vás, hrajete za komedii?“
Norman se začervenal ještě víc. „Říkal jste, že malé přestrojení by neškodilo,“ hájil se.
Poirot vzdychl, pak vzal mladého muže za paži a odvedl ho k zrcadlu.
„Podívejte se na sebe,“ řekl. „Jen se na sebe podívejte. Co myslíte, že jste - vystrojil jste se jako svatý Mikuláš dětem pro zábavu. Uznávám, že vousy nemáte bílé, máte je černé - což je barva lotrovská. Ale jaké jsou to vousy - ty volají zrovna do nebe! Úplný kýč, příteli, a ještě k tomu jsou nedokonale a amatérsky připevněné. A pak to vaše obočí. Jste snad zatížený na falešný porost? Člověk z toho cítí lepidlo na vousy na kolik metrů, a jestli si myslíte, že nikdo nepozná, že máte na jednom zubu přilepený kousek leukoplasti, jste pěkně na omylu. Milý příteli, zahrát tuhle roli není vaše métier - to rozhodně ne.“
„Kdysi jsem hodně hrál v ochotnickém divadle,“ upjatě řekl Norman Gale.
„Tomu se mi ani nechce věřit. Rozhodně si ale myslím, že vás nenechali líčit se podle svého. I v jevištním světle by váš zjev byl mimořádně nepřesvědčivý. V denním světle na Grosvenor Square...“ Poirot nedořekl a významně pokrčil rameny. „Ne, mon ami.“ pokračoval, „Vy jste vyděrač, ne komediant. Chci, aby se vás hraběnka bála, a ne aby pukla smíchy, až vás uvidí. Pozoruji, že jsem vás svými slovy ranil. Lituji, ale tady pomůže jen pravda. Vezměte si tohle a tohle...“ A vnutil mu různé kelímky. „Jděte do koupelny a smyjte ze sebe toho bláznivého tatrmana.“
Zdrcený Norman uposlechl. Když se za čtvrt hodiny objevil s nádechem cihlové červeně na obličeji, Poirot pochvalně přikývl.
„Trés bien. Je po komedii a začíná vážná práce. Povolím vám malý knírek. Ale když dovolíte, připevním ho sám. Tak, a teď uděláme pěšinku jinde - tady. To úplně postačí. Nu a teď mi předveďte, jestli aspoň znáte svou úlohu.“ Pozorně poslouchal, pak přikývl. „Je to dobré. Tak en avant - a hodně štěstí.“
„To bych si moc přál. Jinak tam pravděpodobně najdu rozzuřeného manžela a p…
