Nástrahy zubařského křesla (Agatha Christie)

II

„Už mám hotové dopisy,“ řekl Blunt, když se později toho dopoledne objevil. „A teď vám, pane Poirote, ukážu svou zahradu.“

Oba muži spolu vyrazili na prohlídku a Blunt horlivě hovořil o svém koníčku.

Největší radost mu dělala skalka se vzácnými alpskými rostlinami, u které chvíli setrvali, aby mohl Blunt upozornit na několik vzácných druhů.

Hercule Poirot, obut do svých nejlepších lakýrek, pozorně naslouchal a opatrně přešlapoval z jedné nohy na druhou. Trochu se u toho šklebil, neboť ve slunečním žáru byly jeho nohy stále těžší.

Hostitel vykročil dále a ukazoval na nejrůznější rostliny v širokém záhonu. Okolo bzučely včely a kdesi poblíž se ozývalo monotónní cvakání zahradnických nůžek, prostřihávajících živý vavřínový plot.

Panovala klidná, rozespalá atmosféra.

Blunt se na konci záhonu zastavil a ohlédl zpátky. Nůžky cvakaly velmi blízko, ale střihač byl ukryt z dohledu.

„Podívejte se, Poirote, jaký je odtud výhled. Karafiáty se letos vyvedly. Ani si nepamatuji, že bych je někdy viděl takhle krásné. A tamhle je vlčí bob. Úžasné barvy.“

Prásk! Ranní klid narušil výstřel. Vzduchem cosi zlostně zasvištělo. Alistair Blunt se zmateně otočil směrem k živému plotu, z něhož vycházel slabý proužek dýmu. Ozývaly se odtamtud rozzuřené hlasy a pronikavý hlas s americkým přízvukem zlostně volal:

„Mám tě, ty zatracený grázle! Odhoď zbraň!“

Zápasící muži se vypotáceli ven. Mladý zahradník, který předtím tak zapáleně ryl, se teď zmítal v mohutném sevření muže téměř o hlavu vyššího.

Poirot druhého muže okamžitě poznal. Vlastně se dovtípil už podle jeho hlasu.

„Pusťte mě!“ zakřičel Frank Carter. „Vždyť vám říkám, že jsem to nebyl já! Ani náhodou!“

„Takže ty ne?“ ptal se Howard Raikes. „Nejspíš sis jen tak střílel na ptáčky, co?“

Zarazil se, když zpozoroval příchozí.

„Pan Alistair Blunt? Tenhle chlapík na vás před chvílí vystřelil. Chytil jsem ho přímo při činu.“

„To je lež!“ vykřikl Frank Carter. „Stříhal jsem živý plot. Zaslechl jsem výstřel a ta pistole mi přistála rovnou u nohou. Zvedl jsem ji -to by udělal každý -a pak na mě skočil tenhle chlap.“

„Tu pistoli jsi držel v ruce a pak jsi z ní vystřelil!“ tvrdil zarputile Howard Raikes.

S rozhodným gestem hodil zbraň Poirotovi. „Tak schválně, co nám o ní poví náš čmuchal! Ještě štěstí, že jsem tě chytil včas. Vsadím se, že je v tom tvým kvéru ještě pár nábojů.“

„Přesně tak,“ zamumlal Poirot.

„Takže, Dunnone nebo Dunbury nebo jak se jmenujete?“

Hercule Poirot ho přerušil.

„Tento muž se jmenuje Frank Carter,“ řekl.

Carter se k němu nasupeně otočil.

„Měl jste na mě spadeno hned od začátku! Tehdy v neděli jste za mnou přišel čmuchat. Říkám vám, že to není pravda. Já na něj nikdy nevystřelil.“

„Když ne vy, kdo tedy?“ zeptal se Hercule Poirot vlídně. „Jak vidíte, kromě nás tady nikdo není.“

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):