19
Kráčel jsem tiše, nikam jsem neměl namířeno, ale věděl jsem, kam dorazím, jako pokaždé. Do Casa del Poniente. Na Grandu jsem vlezl do vozu. Bez cíle jsem objel několik domovních bloků a pak jako obvykle zaparkoval před vchodem do baru. Když jsem vstoupil, prohlédl jsem vůz, který stál vedle. Byl to ten omšelý, tmavý Goblův vehikl. Lepil se na mne jako leukoplast.
Jindy bych si lámal hlavu nad tím, co má za lubem, tentokrát jsem však měl horší starost. Musel jsem zajít na policii a ohlásit toho oběšence. Neměl jsem však tušení, co jim řeknu. Proč jsem šel k němu do domu? Protože, když mluvil pravdu, viděl časně ráno odjíždět Mitchella z hotelu. Proč to je tak důležité? Protože jsem hledal Mitchella také já. Toužil jsem srdečně si s ním popovídat. O čem? A tady už jsem nepřišel na odpověď, která by je nezavedla k Betty Mayfieldové, k tomu, kým je, odkud přišla, proč vystupovala pod falešným jménem, a co se tam, ve Washingtonu, Virgínii či kdovíkde přihodilo, že odtud vzala do zaječích.
V kapse jsem měl její peníze, pět tisíc dolarů v cestovních šecích, a ony nebyla ani formálně mou klientkou. Byl jsem v tom namočen až po uši.
Došel jsem ke kraji úskalí a poslouchal šumění příboje. Viděl jsem jen, jak se někdy zatřpytila vlna, když se roztříštila za zálivem. V zálivu se vlny netříštily, uhlazeně vklouzly dovnitř jako obchodvedoucí. Později měl jasně svítit měsíc, ale ještě nenastoupil šichtu.
Kousek opodál kdosi stál a pozoroval příboj stejně jako já. Byla to žena. Čekal jsem, až se pohne, abych podle toho poznal, jestli je to někdo, koho znám. Dva lidé se stejnými pohyby se nenajdou stejně jako dva totožné otisky prstů.
Zapálil jsem si cigaretu, takže plamínek zapalovače ozářil obličej, a žena stála u mne.
"Bylo by na čase, abyste mne pořád nesledoval."
"Vy jste moje klientka. Snažím se vás ochránit. Proč, to se snad dozvím při oslavě svých sedmdesátin."
"Nežádala jsem vás, abyste mne ochraňoval. Nejsem vaše klientka. Proč nejdete domů -jestli nějaký domov máte - abyste přestal otravovat lidi?"
"Jste moje klientka - v hodnotě pěti tisíc dolarů. Musím za ně odvést nějakou práci - i kdybych si měl třeba jen nechat narůst knír."
"Jste nemožný. Dala jsem vám ty peníze, abyste mne nechal na pokoji. Jste nemožný. Jste ten nejnemožnější člověk, kterého jsme v životě potkala. A potkala jsem už pěkná čísla."
"Kampak se podělo to nádherně exkluzivní apartmá v Riu? Tam, kde bych lenošně polehával v hedvábném pyžamu a pohrával si s vašimi dlouhými nestoudnými vlasy, zatímco by jemný wedgewoodský porcelán a příbory ze starého gregoriánského stříbra prostíral majordomus s delikátními pohyby a mírně neupřímným úsměvem jako homosexuální módní kadeřník, rozčileně obskakující filmovou hvězdu?"
"Ach, mlčte už!"
"Copak to nebyla vážná nabídka? Pouhé přechodné zalíbení nebo ani to ne. Pouze záminka, abych hodiny spánku pustil k vodě a pobíhal hledat mrtvoly, které nebyly, kde měly být."
"Praštil vás už někdo pěstí do nosu?"
"Nejednou, ale občas se mi podaří ráně uhnout."
Objal jsem ji. Pokoušela se bránit, ale nehtů nepoužila. Políbil jsem jí temeno hlavy. Pojednou se ke mně přitiskla a otočila tvář nahoru.
"Dobře. Líbejte mne, jestli vás to uspokojuje. Ale myslím, že byste mne radši líbal tam, kde je nablízku postel."
"Jsem jen člověk."
"Neobelhávejte se. Jste špinavý detektivní mizera. Líbej mne."
Políbil jsem ji. S ústy těsně u jejích rtů jsem řekl: "Dnes večer se oběsil."
Prudce se ode mne odtrhla. "Kdo?" zeptala se hlasem, kterému bylo sotva rozumět.
"Noční hlídač ze zdejší garáže. Možná, že jste ho ani vůbec neznala. Bral meskalin, hašiš, marijuanu. Ale dnes večer si dal několikanásobnou dávku morfia a pověsil se na záchodě, na dvorku za chajdou v Polton Lane. Je to ulička dole pod Grand Street."
Celá se roztřásla. Zavěsila se na mne, jako bych ji měl udržet, aby nespadla. Pokoušela se něco povědět, ale její hlas bylo pouhé zakrákání
"To byl ten chlápek, který říkal, že časně ráno viděl odcházet Mitchella s …
