24
Probudilo mě tlučení na dveře. Pošetile jsem otevřel oči. Tiskla se ke mně tak pevně, že jsem se sotva mohl pohnout. Pomalu jsem se uvolnil z jejího objetí. Spala jako dudek.
Vylezl jsem z postele, natáhl si župan a šel jsem ke dveřím. Neotevřel jsem je ale.
"Co je? Ještě spím."
"Máte hned přijít do kanceláře ke kapitánovi Alessandrovi. Otevřte dveře."
"To bohužel nepůjde. Musím se oholit, osprchovat a tak dál."
"Otevřte dveře. Tady seržant Green."
"Lituju, seržante, ale to skutečně nepůjde. Objevím se ale v co nejkratší době."
"Jste tam s nějakou dámou?"
"Podobné otázky jsou příliš osobní, seržante. Přijdu tam."
Slyšel jsem ho sestupovat z verandy. Zaslechl jsem něčí smích a pak hlas: "Ten chlápek si nedá chvíli pauzu. Rád bych věděl, co dělá, když není v práci."
Zaslechl jsem odjíždět policejní auto. Vešel jsem do koupelny, osprchoval jsem se, oholil a oblékl. Betty byla pořád ještě přilepená na polštář. Načmáral jsem na kus papíru "poldíci se mnou chtějí mluvit" a položil jsem jej na svůj polštář. "Musím jít. Nechávám ti klíče od auta, víš, kde stojí."
Tiše jsem vyšel, zamkl jsem dveře a našel vůz z půjčovny Hertzovy společnosti. Věděl jsem, že tam najdu klíče. Takoví chlápci jako Richard Harvest se nezdržují podobnými maličkostmi. Nosí celé sady klíčů ode všech možných vozů.
Kapitán Alessandro vypadal nachlup jako den předtím. Vždycky bude tak vypadat. Byl u něho postarší muž s kamennými rysy tváře a zlýma očima.
Kapitán Alessandro mi pokynul k téže židli jako dřív. Vešel uniformovaný strážník a postavil přede mne šálek kávy. Když odcházel potutelně se na mě zazubil.
"To je pan Henry Kinsolving z Westfieldu v Karolíně, Marlowe. V Severní Karolíně. Nevím, jak našel cestu sem, ale je tady. Říká, že Betty Mayfieldová mu zavraždila syna."
Neřekl jsem nic. Neměl jsem co říct. Usrkával jsem kávu, která byla příliš vřelá, ale jinak dobrá.
"Nepověděl byste nám o tom trochu více, pane Kinsolvingu?"
"Kdo je to?" Hlas měl stejně ostrý jako obličej.
"Soukromý detektiv Philip Marlowe. Z Los Angeles. Je zde, protože Betty Mayfieldová je jeho klientka. Máte patrně mnohem drastičtější představy o slečně Mayfieldové než on."
"Nemám o ní žádné představy, kapitáne," řekl jsem. "Jen ji občas drobet zmáčknu. To mi uklidňuje nervy."
"Vám se líbí, když vás konejší vražednice?" vyštěkl na mne Kinsolving.
"Inu já nevěděl, že je vražednice, pane Kinsolvingu. To je pro mne úplná novinka. Neráčil byste to vysvětlit blíž?"
"To děvče, které si říká Betty Mayfieldová - tak se jmenovala za svobodna - byla manželkou mého syna, Lee Kinsolvinga. Nikdy jsem to manželství neschvaloval. Patřilo k těm válečným bláznovstvím. Syn z války vyšel se zlomeninou krčního obratle a musel nosit korzet, aby zabránil přeražení páteře. Jednou večer mu ten korzet sundala a tak dlouho ho popichovala, až se k ní rozběhl, aby jí ten korzet vytrhl. Od návratu domů bohužel značně holdoval alkoholu a nejednou docházelo k hádkám. Zakopl a upadl přes postel. Vešel jsem do pokoje a viděl ji, jak se mu pokouší korzet nasadit tam, kde měl být. Ale syn už byl mrtev."
Podíval jsem se na kapitána Alessandra. "Zapisuje se to, kapitáne?"
Přikývl: "Každé slovo."
"Dobře, pane Kinsolvingu. Soudím, že ještě nejste u konce."
"Mám ve Westfieldu přirozeně značný vliv. Patří mi tam banka, vedoucí noviny, valná část průmyslu. Westfieldští občané jsou mí přátelé. Moji snachu zatkli, postavili ji před soud pro vraždu a porota shledala, že je vinna."
"Všichni porotci z Westfieldu, pane Kinsolvingu?"
"Ovšem. Co je na tom?"
"Nevím. Ale vypadá to, jako by to město bylo majetkem jednoho člověka."
"Nebuďte drzý, mladý muži."
"Promiňte. Pokračujte, prosím."
"V našem státě, a myslím, že ještě v několika jiných, platí neobvyklý právní předpis. Obhájce obvykle formálně žádá soud, aby vynesl výrok o nevině, a soud stejně formálně jeho žádosti nevyhoví. V našem státě může soud vyčkat, až se dozví výrok poroty. Předseda soudu byl senilní. Vyhradil si rozhodnutí. Když por…
