19.
V OBÝVACÍM POKOJI
„Tím chcete říct, že Jacob svolal toto shromáždění a sám tu není?“ zeptala se Helene deSilva od dveří.
„S tím bych si nedělal starosti, komandantko deSilvo. On se dostaví. Nepamatuji, že by pan Demwa svolal shromáždění, kterého se nestálo za to zúčastnit.“
„To tedy rozhodně!“ zasmál se LaRoque z rozložité pohovky, s nohama hozenýma na podnožce. S troubelem dýmky v ústech sarkasticky spustil přes clonu dýmu: „A proč by ne? Co jiného tu máme na práci? ‘Výzkum‘ skončil a studie jsou hotové. Slonovinová věž se samou arogancí zhroutila a tohle je měsíc dlouhých nožů. Jen ať si dá Demwa na čas. Ať už chce říct cokoli, bude to zábavnější, než pozorovat všechny tyhle vážné tváře!“
Z opačného konce pohovky se kabonil Dwayne Kepler. Posadil se od LaRoquea nejdál, jak to šlo. Nervózně ze sebe strhl přikrývku, kterou mu zdravotník právě naaranžoval. Ten pohlédl na lékaře, který jen pokrčil rameny.
„Mlčte, LaRoque,“ vyštěkl Kepler.
LaRoque se jen zakřenil a zvedl jakýsi nástroj, kterým se šťoural v dýmce. „Stejně si myslím, že bych měl mít něco na nahrávání. Jak znám pana Demwu, mohl by to být přímo historický okamžik.“
Bubbacub si odfrkl a odvrátil se. Celou tu dobu chodil sem a tam. A co bylo netypické, nepřiblížil se k žádnému z polštářů, poházených v místnosti po koberci. Zastavil se před Cullou, stojícím u zdi, a vyťukal svými čtyřstranně symetrickými prsty složitý rytmus. Culla přikývl.
„Mám vám ožnámit, že nahrávačí žařížení pana LaRoquea žpůšobilo už došt neštěští. Žároveň Pil Bubbacub nažnačil, že po dalších pěti minutách odcháží.“
Kepler to prohlášení ignoroval. Systematicky si třel šíji, jako by pátral po svědění. V posledních týdnech výrazně zhubl.
LaRoque jen lhostejně pokrčil rameny. Fagin mlčel. Nepohnuly se dokonce ani stříbrné rolničky na konci jeho zelenomodrých větviček.
„Pojďte dál a posaďte se, Helene,“ vyzval ji lékař. „Jsem si jistý, že ostatní tu budou co nevidět.“ Očima vyjadřoval účast. Vstoupit do tohoto pokoje bylo jako vbrodit se do tůně s ledovou a nepříliš čistou vodou.
Našla si místo co nejdále od ostatních. Sklíčeně přemýšlela, o co Jacobu Demwovi jde.
Doufám, že to není ta záležitost, napadlo ji. Pokud má tato sešlost něco společného, je to fakt, že nechtějí slovo „Poutník“ ani slyšet. Moc jim nechybí, aby skočili jeden druhému po krku, současně však zarytě mlčí.
Zavrtěla hlavou. Jsem ráda, že tahle akce brzy skončí. Možná, že za dalších padesát let se věci zlepší.
Moc tomu však nevěřila. Už jen to, že jste mohli slyšet hudbu Beatles pouze v podání symfonického orchestru, taková zrůdnost. A dobrý jazz se mimo prostory knihoven neslyšel.
Proč jsem vůbec kdy opustila domov?
Vešli Mildred Martinová a šéftechnik Donaldson. Jejich snaha vypadat nenuceně připadala Helene dojímavá, zdálo se však, že si toho nikdo další nevšiml.
Zajímavé. To bych ráda věděla, co mají tihle dva společného.
Rozhlédli se po pokoji, pak zamířili do rohu k jediné pohovce, kterou pro sebe zabrali LaRoque s Keplerem a jejich vzájemná nevraživost. LaRoque pohlédl na Martinovou a usmál se. Bylo to spiklenecké znamení? Martinová se jeho pohledu vyhnula a LaRoque vypadal zklamaně. Vrátil se k zapalování dýmky.
„Už toho mám dost!“ vybuchl Bubbacub a zamířil ke dveřím. Ty se však, ještě než k nim došel, jakoby samy od sebe otevřely. Pak se v nich objevil Jacob Demwa s bílým plátěným pytlem přes rameno. Vešel do místnosti a tiše si při tom pohvizdoval. Helene nevěřícně zamrkala. Melodie zněla úplně jako „Přichází k vám Ježíšek“. Ovšem, samozřejmě…
Jacob máchl pytlem, ten opsal oblouk a dopadl na čajový stolek s břinknutím, při kterém Martinová napůl vylétla z křesla. Kepler se ještě víc zamračil a pevně sevřel opěradlo pohovky.
Helene si nemohla pomoct. Anachronická, přátelská, stará melodie, hlasitá rána a Jacobovo chování roztříštily atmosféru napjatého mlčení, jako když se rozprskne šlehačkový dort ve tváři osoby, kterou nijak zvlášť nemilujete. Zasmála se.
Jacob mrkl. „Ho ho.“
„Jste tu,…
