26.
TUNEL
Jacob přistál na opačné straně počítačového panelu. Dopadl tvrdě na záda, aby si chránil krvácející, puchýři pokryté ruce. Pružný materiál paluby náraz naštěstí zčásti ztlumil.
U ústech cítil krev a v hlavě mu zvonilo. Převalil se na lokty. Paluba stále ještě nadskakovala, jak magnetožravci nad jeho hlavou vráželi do trupu lodi. Celý prostor odvrácené strany byl zalit jasným modrým světlem. Tři z nich se opírali o loď asi pětačtyřicet stupňů „nad“ palubou a nechali širokou mezeru přímo nad jeho hlavou, čímž se udělalo místo pro chladící laser, který vzápětí vypudil svůj smrtící proud nahromaděného slunečního žáru dolů k fotosféře.
Jacob neměl čas přemýšlet o tom, co vlastně dělají… zda útočí, nebo si jen tak hrají. (To je tedy nápad!) Musel téhle přestávky rychle využít.
Hughes přistál poblíž. V tuto chvíli byl už na nohou, v šoku vrávoral. Jacob se rychle zvedl a zahákl mužovu paži svou vlastní… chtěl se vyhnout dotyku jejich poraněných rukou.
„Pojďme, Hughesi. Jestli je Culla omráčený, mohli bychom na něj vlítnout oba!“
Hughes přikývl. Ten muž byl sice popletený, ale ochotný. Jeho pohyby však byly nepřirozeně přehnané. Jacob ho musel vést správným směrem. Vyrazili.
Oběhli křivku centrální kopule právě v okamžiku, kdy se Culla zvedal. Mimozemšťan vrávoral, jakmile se však k nim otočil, Jacob pochopil, že tahle akce je beznadějná. V jednom Cullově oku se jasně zablesklo, bylo to poprvé, kdy Jacob na vlastní oči viděl, jak to vypadá v praxi. To znamená…
Ucítil zápach spálené gumy a páska na levé straně jeho brýlí povolila. Brýle mu spadly a okamžitě ho oslnila modrá záře okolního prostoru.
Vstrčil Hughese za křivku kopule a vrhl se za ním. Každým okamžikem očekával pronikavou bolest v šíji, společně se však dopotáceli až ke vchodu do gravitační smyčky a padli dovnitř, do bezpečí.
Fagin uhnul stranou, aby je vpustil. Hlasitě přitom zatrylkoval a zakomíhal větvemi.
„Jacobe! Žiješ! A tvůj společník taky! Obával jsem se nejhoršího!“
„Jak…“ lapal Jacob po dechu. „Jak je to dlouho, co jsme začali padat?“
„Asi pět nebo šest minut. Jen co jsem se vzpamatoval, následoval jsem tě dolů. Možná, že nejsem schopen bojovat, mohu se však postavit paprsku do cesty svým tělem. Culla nikdy nebude mít dost energie, aby se prodral skrz mne a dostal se nahoru!“ Kanten vypískl pronikavým smíchem.
Jacob svraštil čelo; to je ovšem zajímavá poznámka. Kolik energie Culla vlastně má? Co to kdysi četl o tom, že lidské tělo produkuje v průměru sto padesát watů? Culla je schopen daleko většího výkonu, ovšem jenom v krátkých, půlsekundových výbojích.
Teď, když měl Jacob chvilku času, dokázal to celé domyslet. Když Culla promítal falešné Solariany, nechal je existovat asi dvacet minut. Potom ti antropomorfní duchové „ztratili zájem“ a Culla měl najednou hlad jako vlk. Všichni jeho apetit připisovali nervozitě, ve skutečnosti si však Pring musel doplnit zásoby kumarinu… a pravděpodobně také vysokoenergetických chemikálií na pohon reakcí svého barvivového laseru.
„Ty jsi zraněný!“ hvízdl Fagin překvapeně a rozrušením se mu zachvěly větve. „Nejlepší by bylo, kdybys vzal svého kolegu nahoru a oba jste si nechali ošetřit rány.“
„Asi ano,“ přikývl Jacob, nijak zvlášť ochotný nechat tam Fagina samotného. „Mám několik důležitých otázek, na které bych se chtěl zeptat doktorky Martinové, zatímco nás bude ošetřovat.“
Kanten si dlouze, hvízdavě povzdychl: „Jacobe, za žádných okolností nevyrušuj doktorku Martinovou! Je ve spojení se Solariany. Je to naše jediná šance!“
„V čem že je!“
„Přilákala je záře parametrického laseru. Když se přiblížili, nasadila si přílbu psí a navázala spojení! Umístili pod nás několik svých magnetožravců a výrazně zbrzdili náš pád!“
Jacob cítil, jak mu poskočilo srdce. Znělo to jako záchrana na poslední chvíli. Pak se ale zamračil.
„Výrazně? Takže nestoupáme?“
„Bohužel ne. Pomalu klesáme. A nikdo neví, jak dlouho nás ti toroidi mohou udržet.“
Jacob vzdáleně cítil úžas nad úspěchem doktorky Martinové. Spo…
