Další prevít? Jen to ne! (Simon Brett)

DEN DESÁTÝ

Zrovna jsem se probíral tou hromadou prezentů, co Dušená šunka dostala za minulý měsíc, a všiml jsem si dvou věcí.

Ta první je - není toho tolik, jako když jsem se na scéně objevil já! Hihi!

Můj příchod si vyžádal dárky prostě od každého. Byly toho jedním slovem hory.

To Dušená šunka... no, je toho podstatně míň. Vysvětlit se to dá jednak Syndromem Dárkové Únavy, jednak - a to je pro mě výborná novinka - Syndromem Druhého Dítěte. Když jsem přišel já, nikdo si do té chvíle nedovedl představit, že by moji rodiče párek, nutno přiznat, celkem naprosto nenápadný - byli schopni zplodit něco tak skvostného.

Zatímco když se objevila Dušená šunka, vzrušení a překvapení bylo to tam. Všichni věděli, že moji rodičové můžou mít děti. Už to nakonec dokázali jednou. No a pak, Dušená šunka nebyla ani zdaleka tak krásná jako já. Je to ve skutečnosti ohavné smrádě, abyste věděli.

No, a ta druhá věc, které jsem si na těch dárcích Dušené šunky všiml, je, jak se všecko tohle zboží zkomercializovalo. Všecko, co ta zrůda malá dostala, znám z televizních reklam.

Jakým světovým názorem tohleto komerční vymývání mozků chudáka Dušenou šunku vybaví pro život? Bude vyrůstat v představě, že vláčky nemají jen komíny, ale vpředu taky obličeje; že dopisy doručují pánové s velkým nosem a málo prsty; a že svět zalidňují ekologicky uvědomělá zvířátka, politicky korektní Domorodí Američani a veselí hrbáčci a že všichni zpívají takzvané texty od Tima Rice.

Jsem rád, že nejsem ve věku Dušené šunky. Vůbec té mladší generaci nezávidím, abyste věděli.