II
Bylo tři čtvrtě na jedenáct. Seděl jsem na židli a usilovně přemýšlel. Na celé té záležitosti něco nehrálo. Nepochyboval jsem, že Lucille srazila a zabila policistu, ale způsob, jakým se to podle ní stalo, nesouhlasil s důkazy. Z nějakého důvodu mi lhala. Proč trvala na tom, že ji O’Brien překvapil zprava? Proč trvala na tom, že na rušné dálnici nepotkala jediné auto? Měl jsem čím dál silnější pocit, že se jejímu tvrzení nedá věřit. Byla k smrti vyděšená a jako zvíře v pasti myslela jenom na to, jak uniknout, a nezastavila by se před ničím, aby se zachránila.
Měl jsem nepříjemný pocit, že času není nazbyt. Někdo ji musel na dálnici zahlédnout, a co já věděl, policie se už mohla soustřeďovat na můj obvod.
Pak jsem si najednou vzpomněl na krev na kole cadillacu. Zalil mě pot. Kdyby policie ty krvavé skvrny našla, to by byl se mnou dočista ámen.
Zamkl jsem bungalov, zašel do garáže pro kbelík a houbu. V krámech mezi nářadím jsem našel důkladný zámek a petlici. Pak jsem vlezl do pontiacu a rychle odjel k Seaborneovu domu.
V neúprosném slunečním světle jsem si prohlédl šrámy, které cadillac utrpěl. Levé přední světlo mělo rozbité sklo a plech kolem byl zohýbaný, takže nebude stačit jenom vyměnit reflektor. S dvěma hlubokými rýhami na boku vozu si bude muset poradit klempíř. To bych opravit nedokázal. Šel jsem dozadu prohlédnout si ty skvrny od krve a zůstal jsem, jako když do mě uhodí hrom. Žádné skvrny tam nebyly. Dlouhou chvíli jsem tam jen tak stál a zíral a nevěřil vlastním očím. Poklekl jsem vedle zadního kola a zblízka si ho prohlédl, ale po krvi ani stopy. Narovnal jsem se a ztuhle přešel na druhou stranu vozu a prohlédl si bedlivě pravé zadní kolo. Na něm jsem skvrny od krve našel. Plných deset vteřin jsem tam klečel a zíral na tu červenou lepkavou hmotu, která ulpěla na bílém okraji pneumatiky. Bylo tady něco, co ve mně probudilo podezření. Zvedl jsem se, přešel dopředu a znovu si prohlédl to světlo. Pak jsem si uvědomil ještě něco. Lucillina verze, že ten policista se vynořil za ní a polekal ji tak, že ho srazila bokem vozu, nemohla být ani trochu pravdivá. Překvapilo mě, že mi to nedošlo dřív. Aby se světlo poškodilo tímto způsobem, musela policistu srazit čelně, a to znamenalo, že ji nepředjížděl, když k nehodě došlo. Musel se k ní blížit v protisměru. Znamenalo to, že jsem ji nachytal při další lži, a to při lži o mnoho vážnější. Prohlásila, že policistu neviděla, že ho jenom slyšela, jak na ni křičí, a to ji tak vyděsilo, že strhla volant, a takhle že k nehodě došlo. Bylo mi jasné, že tak se to stát vůbec nemohlo. Musela zpozorovat jeho přední světlo, když jel po silnici. Přiznala, že jela rychle. Silnice byla úzká. Ztratila kontrolu nad vozem, a než jí stačil uhnout z cesty, čelně do něho narazila. To, že se za ní vynořil a vyděsil ji, si vymyslela, abych jí věřil, že tu srážku nezavinila.
Představovala si, že by nějaká porota její verzi uvěřila, poté, co by si auto prohlédli? Pak jsem si vzpomněl na svůj slib, že to vezmu na sebe. Kdybych prohlásil, že jsem v okamžiku nehody cadillac řídil, porota by okamžitě došla k závěru, že jsem byl opilý, když jsem způsobil takovou nehodu. Silnice byla rovná. Musel jsem vidět blížící se světlo. To mě mělo upozornit, abych zpomalil. Když jsem si uvědomil, do čeho jsem se nechal navézt, vyschlo mi v ústech. Pak tady byla ta záhada se skvrnami od krve na zadním pravém kole. Jak se tam mohly dostat? Srazila motocykl levou stranou. Nemohla tedy vůbec toho policistu přejet pravým zadním kolem.
Vrátil jsem se za vůz a znovu prozkoumal ty matné, lepkavé červené fleky na pneumatice. Musela to být krev; nic jiného to být nemohlo.
Bylo to zarážející, a já jsem se z náhlého popudu rozhodl, že tam ty skvrny nechám. Představovaly důkaz, který by mohl porotu zmást, kdyby to vzal do ruky šikovný obhájce, a já cítil v kostech, že bych si koledoval o malér, kdybych takový důkaz odstranil.
Zaměřil jsem pozornost na vrata od garáže. Pomocí nářadí, které jsem si přinesl s sebou,…
