II
Na nebi zavrčelo letadlo: jiný zvuk se neozval. Připadalo mi, že ticho trvá hotovou věčnost. Stál jsem vedle vozu, upíral pohled na prázdné zadní sedadlo a podlahu a uvědomoval si, jak mi mlátí srdce.
Potom se Lucille přiškrceně zeptala: „Co je?“
Otočil jsem se a pohlédl na ni.
„Nejsou tam.“
Doširoka rozevřela oči.
„Musejí tam být! Podívám se sama!“
Poodstoupil jsem, nakoukla do vozu.
„Musí tady být,“ mumlala, vlezla do vozu a rukama šátrala pod sedadlem.
„Jste si jistá, že jste je nenechala na pláži?“
„Jasně že jsem si jistá!“ Hlas měla napjatý. „Dala jsem je na podlahu.“
Vylezla z vozu, oči vytřeštěné panikou.
„Možná jste je dala do kufru,“ řekl jsem, obešel vůz, zvedl víko kufru a nahlédl dovnitř. Po plavkách ani stopy. Zavřel jsem kufr a vrátil se k ní.
„Co jste s nimi provedl?“ vyjela na mě.
Zůstal jsem na ni koukat.
„Co tím chcete říct? Nic jsem s nimi neprovedl. Ani jsem nevěděl, že jste je ve voze nechala.“
Poodstoupila ode mě.
„Lžete! Vzal jste je a schoval!“
„Jak můžete něco takového říct! Říkám vám, že jsem ani nevěděl, že jsou ve voze.“
Obličej měla napjatý a v očích jí blýskalo. Už vůbec nevypadala mladě, svěže a krásně. Sotva jsem ji poznával. „Přestaňte mi lhát!“ vřískla zuřivě. „Vzal jste je! Kde jsou?“
„Zbláznila jste se? Někdo tady byl! To vidíte sama! Podívejte se na vrata! Ať to byl, kdo chtěl, našel ty plavky a odnesl je!“
„Kdepak! Nikdo tady nebyl! To vy jste ty vrata vypáčil! To proto na sebe chcete tak ochotně vzít vinu,“ vysypala ze sebe tichým, zuřivým hlasem. „Myslel jste si, že vám budu tak vděčná, že padnu na kolena a políbím vám nohy, že jo? Myslel jste si, že byste se se mnou mohl vyspat! Že budu tak vděčná, že vám to dovolím! O to šlo, viďte? A po celou dobu jste měl v plánu mě prozradit! Měl jste v plánu vrátit plavky do kufru, aby policie přišla na to, že jsem byla ve voze s vámi!“
Div jsem jí nevrazil facku, ale včas jsem se ovládl. „Dobrá, Lucille, pokud si to chcete myslet, tak si to myslete,“ řekl jsem. „Já vaše plavky nevzal. Vy ženská bláznivá! Někdo tady byl a vzal je, já to ale nebyl.“ Stála tam bez pohnutí a zírala na mě, pak zvedla ruce k obličeji.
„Ano,“ řekla. „Samozřejmě.“ Promluvila tak tiše, že jsem ji sotva slyšel. „Co to znamená?“ zeptal jsem se a nespouštěl z ní pohled. Stiskla si spánky konečky prstů, pak se na mě najednou prchavě usmála.
„Omlouvám se, Chesi. Moc mě to mrzí. Nechtěla jsem s vámi takhle mluvit. Minulou noc jsem nespala. Mám nervy nadranc. Odpusťte mi, prosím.“
„Zapomeňte na to.“
„Kdo je ale mohl vzít, Chesi? Asi policie, viďte,“
„Ne. Policie to nebyla.“
Odvrátila ode mě pohled. Najednou mě přepadl pocit, že pro ni už víc neexistuju, že ji myšlenky odvedly někam daleko.
„Nemá smysl, abyste se tady dál zdržovala, Lucille,“ řekl jsem. „Je to nebezpečné.“
Mírně sebou trhla, na chvíli na mně utkvěla trochu rozostřeným pohledem, načež se jí v očích objevil mnohem živější výraz, jako by mě najednou viděla zřetelně. „Ano. Dal byste mi prosím cigaretu?“
Překvapeně jsem vytáhl balíček kamelek a nabídl jí. Vzala si cigaretu, vložila si ji mezi rty a nechala si ode mě připálit zapalovačem. Zhluboka z cigarety potáhla, potom kouř vypustila z úst. Po celou dobu upírala pohled na mastnou betonovou podlahu garáže.
Pozoroval jsem ji. Jako bych viděl dítě po několika letech. Dítě, které najednou dospělo v ženu.
Zvedla oči a uviděla, že ji pozoruji. Usmála se: nebyl to uvolněný úsměv, ale díky němu vypadala velmi žádoucí a půvabná.
„Takže v tom teď lítáme spolu, že, Chesi?“
„Nemusíme. Mohl to být náhodný zloděj.“
„Myslíte? Mohl to být vyděrač.“ Zůstal jsem na ni koukat. „Proč něco takového říkáte?“
„Cítím to v kostech,“ řekla po krátkém zaváhání. „Na vydírání jsme v přímo ideální situaci, ne? Já kvůli tomu zabití policisty, vy kvůli pokusu mě svést.“
Několik vteřin jsem neřekl slovo. Tahle možnost mě nenapadla, když to ale teď vyslovila, viděl jsem, že by mohla mít pravdu.
„Nutně by nemuselo…“
„Ne. Musíme počkat, co bude dál.“ …
