II
Do Malé taverny jsem dorazil krátce po druhé hodině. Parkoviště bylo plné a měl jsem potíže najít místo. Bylo takové to horké odpoledne, které někdy v Palm City máme, kdy se nepohne list, kdy člověk touží po vánku, kdy prach leze za košili a dráždí pokožku a všichni jsou vzteklí, jen jen vybuchnout.
Na prostorné terase přecpané stolky se muži a ženy v pestrých svátečních šatech propracovávali důmyslným chodem jídel.
Vyšel jsem po schodech. Nikdo mi nevěnoval pozornost až na vrátného, který za slunečního světla vypadal utahaně a nedělal takový dojem, jako když svítil měsíc. Dotkl se čapky, když mě poznal, a roztočil mi otáčivé dveře tak jemně, jako by byly z vaječných skořápek.
Šatnářka mě také poznala. Neobtěžovala se hnout ze svého místa. Věnovala mi chabý úsměv, načež odvrátila pohled. Chlap bez klobouku byl pro ni stejně zajímavý jako člověk bez rukou a nohou.
Vydal jsem se k baru, ale dovnitř jsem nevešel. Byl narvaný víkendovými pijáky, kteří nasávali, hovořili příliš hlasitě, roztáčeli svoje těžce vydělané peníze a snažili se přitom udělat dojem na blondýny, tmavovlásky a zrzky, které přivlekli s sebou.
Za barovým pultem stál Oscar Ross. Ti dva Mexikáni tam byli taky. Všichni se měli co otáčet. Ross se zaměřil na ženské zákaznictvo. Viděl jsem, že to válí na tři ženské, které do sebe lily koktejly ze šampaňského.
Trochu jsem se stáhl. Nechtěl jsem, aby mě zahlédl. Rozhlédl jsem se po baru v naději, že uvidím svého parťáka z včerejšího večera, co rád rum s citronovým džusem. Nakonec jsem ho uviděl, když se prodral tlačenicí u jednoho konce pultu a zamířil ke mně.
„Zdravíčko,“ řekl jsem, když jsem ho měl na dosah. „Pamatujete se na mě?“
Byl mírně nalíznutý, ale když na mě zaostřil, podle přátelského úsměvu jsem poznal, že ano. „Jak se vede?“ řekl. „Přišel jste zapít smutek?“
„Přišel jsem se mrknout, jestli bych mohl vyhrát nějaký prachy,“ řekl jsem a vydal se s ním do vestibulu. „Mohl bych si nahoře zahrát, co myslíte?“
„Proč ne. Já tam zrovna jdu. Pojďte se mnou.“
„Myslel jsem, že by s tím mohly být trochu potíže.“
„To je dobrý. Tady mě znaj. Jak jste říkal, že se jmenujete?“
„Scott.“
Mírně se zapotácel, pak to vyrovnal tím, že se mě chytil za paži.
„Vážně jste Skot?“
„To se ví.“
Rozřehtal se na celé kolo, zkrátka chlápek, který se snadno a rychle dostane do dobré nálady.
„To je gól. Tak pudem, Skote, kouknem se, jak přijdete o prachy.“
Vedl mě přes vestibul ke dveřím a otevřel je. Vykročil do chodby a já za ním. Došli jsme k automatické zdviži pro čtyři lidi. Stáli jsme vedle sebe a výtah nás vynášel o dvě poschodí výš pohybem lehkým jako pohlazení. Cestou mě Welliver častoval rumovým dechem s dobrotivostí biskupa žehnajícího svému stádu. Nějak mi to přišlo až příliš snadné.
Ten titěrný fotoaparát, který mi dal Buckley, jsem měl připevněný pod klopou. Člověk by musel mít oči jako rys, aby ho postřehl. Přejel jsem prsty spoušť, kterou jsem měl v kapse saka. Jen jeden snímek, zdůrazňoval Buckley. Nebude příležitost vyměnit minutový film. Prosil mě, abych to neuspěchal.
„To je životní šance,“ řekl. „Kdybychom dokázali získat snímek toho stolu – pokud tam ruletový stůl je – to bychom s tímhle městem pěkně zatočili.“
Zřejmě přehlédl fakt, že kdyby mě při fotografování načapali, byl bych to já, s kým by se zatočilo. Výtah hebce stanul a dveře se šepotavě otevřely. Welliver vystoupil do haly, kde valnou část prostoru zabírali dva vyhazovači a připravovali si svaly. Vypadali, že by dovedli spořádat kdekterého zápasníka a sotva by se přitom zapotili.
Zapíchli do Wellivera tvrdý pohled, načež se soustředili na mě.
Koukali po mně, jako by asi civělo shromáždění zednářů na kabaretní hopsandu, která jim vtrhla do nějakého jejich zvlášť tajemného rituálu.
Welliver svižně pelášil k dvoukřídlovým dveřím, které jsme měli naproti přes halu, a já s ním držel krok. Podařilo se mi vypadat tak bezstarostně jako každý druhý, co si v neděli vyrazil.
Ty dva vyhazovače to tak vyvedlo z konceptu, že jsme málem…
