Kde bych chtěl žít
Nevím, proč se mě lidé tak často ptají, kde bych chtěl žít, kdybych nesměl žíttady. Já sice soudím, že všude je dobře, když doma není nejlépe, ale abych se netrmácel světa kraj, vybral bych si nejspíš Rakousko, kde je zameteno, posečeno a čisto. Hřálo by mě u srdce, že máme stejná nádraží, a že každý Rakušák nejmenuje srozumitelně, například Ruzicka, Prohazka, Herzmansky nebo Protiwa, ale píše se tak, jak psával můj spolužák Rýdl. Ten léta neužíval háčky, čárky a kroužky, nerozlišoval I a Y, V a W, ani T a D a do dalšího ročníku postupoval jen proto, aby se z něj chudák jeho maminka-vdova neoběsila.
Taky bych mohl žít ve Švýcarsku, kde bych pil „mléko od šťastných krav“, jak připomíná pravdivý švýcarský slogan, ahlavněje tam Mat terhorn, nejkrásnější velehora světa. U nás teď do hor nemohu, protože jsem si hnul s kolenem a chodím na ultrazvuk, ale ve Švýcarsku bych odkulhal na nádraží a vlak by mě vyvezl na Gornergrat do výše 3 150 metrů nad mořem. Tam bych přebelhal po asfaltu na terasu vyhlídkové restaurace, dal bych si espreso bez horské přirážky, hleděl na Matterhorn, jenž se podobá trošku jachtě a trošku chrámu sv. Víta, a házel bych kousky rohlíku krotkým velehorským kavkám, které v té výši žijí z turistického ruchu.
Mohl bych žít i ve Španělsku, kde bych se večer dívával přes Gibraltarský průliv na africký břeh zdobený řetízkem nábřežních lamp. Každé dvě hodiny tam jede loď na výlet do Afriky, kde prý jednomu Němci nabízeli za jeho ženu čtyřiadvacet velbloudů. Pak ale ona přišla a když jsem ji viděl, neměl jsem to srdce mu říct, že za takovouhle ženu by bylo nestoudné vzít si chromého velblouda, za tu že bych tomu velbloudáři přidal ještě tři krůty.
Nechtěl bych moc žít v Moskvě, protože je tam moc rusů. Jmenovitě ve velehotelu Ukrajina, kde na mě každý večer volal z koupelny doktor Lapáček: „pojď se podívat, je tu ten malinkej! Ten je roztomilej!“ A opravdu, do vanového odpadu se vždycky utíkal schovat ten malinkej, někdy sám, někdy s tatínkem a pan doktor říkal: „Než poletíme domů, musíme všechno vytřepat nad vanou, abychom si je nepřivezli do Prahy!“ Já třepal, div jsem si nevykloubil zápěstí, hned v Revoluční třídě jsem si koupil Biolit L na lezoucí hmyz a doma jsem kufry vyklopil do vany. Ta je tak hladká, že z ní stěží vylezu, a přesto mě žena za pár dní volala: „Proboha, tady běží po podlaze, pojď ho zašlápnout!“ Od té doby měla naše domácnost obdobný životní program, jaký měla domácnost pana poslance Kocába, jenž si hlídal, kdy od nás odjede poslední ruský tank. Moje žena byla však úspěšnější než pan poslanec; čtyřikrát mi slavnostně oznámila, že zbiolitovala posledního rusa, než od nás poslední tank odjel.
Nechtěl bych ovšem žít ve Spojených státech, protože ty stvořil Pánbůh pro jejich občany jako nástroj trestu, jako gigantické odčerpávadlo jejich daňových poplatků na všechna neštěstí, jež sužují zeměkouli. Kterýkoli národ, jejž převálcuje zemětřesení, krveprolití, cholera, tyranie, uragán či neúroda, natáhne své ruce především k Americe v samozřejmosti, že její povinností je rozdávat.
Takže abych šel k věci: leckde by se mi líbilo, ale chtěl bych žít přece jenom tady, kde mi jdou na nervy Češi, Slováci a už i Moraváci, protože všem by měl pan ministr Klaus přidělit mimořádně dotace na solidní, svébytný a zbrusu nový blázinec. Chtěl bych žít tady, třebaže tu teď všechno stojí dvakrát tolik. Zato si tu mohu v rámci svobody a v rámci touhy být středem pozornosti, například zažalovat třeba pana prezidenta nebo otloukat jeho auto na náměstí, kam já bez ohlášení smím a on podle mého názoru ne. Mohu tu do nekonečna napadat poslanecké a jiné platy, aniž bych se staral, co z nich poslanec na rozdíl ode mne musí platit. Mohu tu dokonce nejít na vojnu s tím, že mi tahle země může být ukradená, protože když ukradená bude, musí mi ji přece ostatní státy osvobodit. Kdykoli zjistím, že mě při volbách voliči dost nevolili, mohu permanentně demonstrovat za nové mimořádné volby s lepšími voliči. Mohu tady prostě dělat všechno a přitom nic pro tuhle zemi, kde se mi chce být už proto, že bych nikde jinde velké terno neudělal.
