Příbram 1005 metrů!
Tak jsem sfáral do Šestnáctky, tedy do jednoho z příbramských uranových dolů, takže teď na vás začnu dělat ramena. To je takový zvyk, že když spisovatel na dvě hodiny sfárá nebo projde kravínem či tovární halou, stane se naráz tak zasvěceným havířem, krmičem či dílovedoucím, že napíše okamžitě hornický, rolnický či dělnický román, po němž se čtenáři mohou utlouct. Zajímavé ovšem je, že za mnou přišli už montéři, skláři, raziči, lesáci, hutníci a strojvůdci, ale nikdo z nich se pak nestal zasvěceným literátem, ačkoliv viděli, jaký čurbes k tomu musí být na psacím stole.
Mezi mým pracovním koutem a jejich pracovišti jsou ovšem i jiné rozdíly. Tak například když přijdete ke mně, můžete zůstat tak jak jste. Zatímco já když dorazil na Šestnáctku, byl jsem za chvíli nahý jako prst. Na Šestnáctce měli důlní intendant Láďa pro mne i pro malíře Miloslava Jágra všechno erární, od bot po plynovou masku. A všechno mi padlo, i jégrovky v pase, jenom na délku jsem do nich nedorost. Když jsem jim narovnal nohavice, vedly ze dveří na parkoviště a ještě dál, takže v Příbrami před kostelem mi jejich tkaničky přejel kropicí vůz. V lampárně nám pak dali opasek, baterii a lampičku, ukázali, jak se rozsvěcuje a zhasíná, my jsme si ji hodili přes rameno (protože jsme si všimli, že havířští mazáci si hodí šlahoun i s baterkou přes rameno a neupevňují si ji na přilbu jako zelenáči) a od té chvíle jsme se s každým zdravili Zdař Bůh.
V kleci jsme pak zahučeli do hloubky 1 000 metrů pod povrchem země a ani to moc dlouho netrvalo. Těch tisíc metrů je v 21. patře, takže pod námi zůstalo ještě sedm pater. Komu jsem se tím pochlubil, tak žasnul nad mou odvahou, ale s partou, která nás vedla, to nebylo o nic odvážnější než projít vyšehradským tunelem. V pohodě nás prováděli a povídali nám tak, jak já provádím po zahradě lidi, co mě přijdou zdržovat tak, jako já přišel zdržovat ty důlní a naddůlní inženýry, geology a jiné havíře.
Sjížděl jsem do podzemí s představou, že na mě bude padat tíseň, ale ona ne. Padalo na mě však všelicos, když jsem si uvědomoval, že jdu jednou z chodeb, jejichž celková délka tu v příbramském podzemí dělá tisíce kilometrů. Ne tisíce metrů, nýbrž tisíce kilometrů, a všechny ty překopy, chodby, štoly, šachty, díry a jiné havířské nory byly ještě donedávna vyplněny nejžádanější rudou na zeměkouli. Kdybychom ji čtyřicet let normálně prodávali a nikoli jen vyváželi, lámal by si teď Václav Klaus s pány Kočárníkem a Tošovským hlavu, jak řešit krizi z nadbytku, jako prý ji musely řešit státy, které prodávaly uran ze svých afrických kolonií.
Teď už je uran vytěžen a odvezen, z podzemních prostor se stane za čas gigantický plynojem, a na stěně v důlní kanceláři zbyla z celého bohatství jen mapa příbramského revíru tištěná azbukou. Přesto jsme za posledními paběrky dorazili až k žulovému čelu překopu, kde navrtávali dva raziči díru vedle díry a vyplňovali je perunitem, jenž prý čoudí míň než ekrazit, takže se dá po odpalu líp dýchat.
Když jsme byli od nich zase tři sta metrů, povídá mi střelmistr, ať si to čelo odpálím. „Vždyť jsou tam přece ti dva!“, namítl jsem, ale někdo za mnou mě uklidňoval: „Oni už asi odešli.“
Zkoprněl jsem z toho slůvka „asi“, ale pak jsem si uvědomil, že nesmím zase všechno spolknout i s navijákem a zmáčknul jsem knoflík. Lidi, to byla řacha! Žulová chodba se rozeřvala a roztřásla, v Uherském Hradišti, ve Stockholmu a v Barceloně padaly hrnky z police a chodbou letěla vichřice a nafukovala mi takzvanou hubu, protože střelmistr mi dal pokyn, ať ji mám otevřenou.
Tak jsem si kromě krystalů, žilky stříbra a děsivce - kamene, který svým světélkováním strašíval dědečky dnešních havířů - odvezl dva velké zážitky: především to, jak jsem vlastnoruční petardou prodloužil překop o dalších padesát centimetrů. A pak to, že mi tam dole předložil jeden důlní inženýr mou knížku k podpisu s tím, abych ve věnování výslovně uvedl, že jsem ji podepsal v hloubce 1 005 metrů.
Podkrkonošští, jestli se u …
