Brzdi, lemoune
Některé národy poznáte snadno. Italy například. Vidíte-li oči jako uhle, můžete vzít jed na to, že to není nikdo jiný než Ital, pokud to teda není Řek, Španěl, Turek, Egypťan, Ind nebo Rom.
Američany taky poznáte: jsou vzrostlí a vypadají na pětatřicet i když je jim sedmdesát. A hlavně mají růžové nebo bleděmodré sáčko, na hlavě červený zmuchlaný klobouček a v ústech žvýkačku.
Němce poznáte podle hlasu, ti mluví tak, aby je slyšela celá tramvaj. A některé Němce poznáteještě snáz, například Tyroláky. Když to má kožené kalhoty s padacím mostem nebo dirndl, je to Tyrolák.
Angličané jsou hubení a zrzaví jako liška, ale pozor: zrzavý Angličan v kostkované sukýnce, ve skiltu, není Angličan, nýbrž Skot.
Vůbec nejlíp se pozná černoch - toho pozná i ten, kdo ho v životě neviděl a spousta našich lidí ho pozná dokonce pouze podle pleti.
Špatně se naproti tomu rozeznávají Slováci. Když jdete za Slovákem od Muzea k Můstku a on nemluví, nikdy nevíte, zda to není Dán, Po lák nebo Vlám - Slovákům prostě chybí identita.
Zato Čecha poznáte prasnadno. Čecha poznáte podle toho, že kromě sebe považuje každého za lemouna. Zvláště když se posadí za volant. Čecha za volantem přivádí až k nepříčetnosti zjištění, že v celé naší republice, přesněji tedy v obou našich republikách - v té suverénní i v té druhé - jezdí samí Crotlové a pouze jeden jediný opravdový řidič, a to je on sám. Stávají se mu věci k neuvěření. Například: jede za takovým troubou, který se vleče čtyřicítkou ulicí, kde je nejvyšší povolená rychlost čtyřicet kilometrů! Nebo jede za magorem, který najednou začne brzdit, aniž by ten opravdový řidič věděl proč. Nechce-li tedy vyletět z kůže, musí uvolnit svůj vnitřní přetlak přinejmenším vhodně voleným slovem. Jistě je mou povinností, abych vám, jako literát, připomněl, jaké možnosti vám v tomto smyslu dává mateřský jazyk.
Samozřejmě, že onoho řidiče můžete nazvat banálně blbem či pitomcem, avšak lépe působí, pomůžete-li si odbornými přesnějšími termíny, například ty debile, imbecile, idiote, trotle či kreténe. Dále můžete sáhnout do oblasti živočišné výroby a nazvat ho čímkoli od telete po vepře. Rád bych vás však upozornil na jednu svéráznost češtiny, která spočívá v tom, že býk - jakkoli je v ohradě zvířetem až hrozným - nepatří mezi nejvelkolepější nadávky. Invektiva ry bejku je totiž výrazněji podbarvena obdivem než urážkou. Větší služby vám poskytnou výrazy ty magore, šmejde, troubo nebo palice vylízaná. Neskrývám ovšem, že jsem postižen estétskou deformací a vynechávám slova, která podle mne
do fejetonu přece jenom nepatří, a to jsou výrazy, které bychom v dnešním anglomilném privatizačním slovníku označili jako bard words, heavy metal terms nebo ultra stinky expressions. Uklidňuje mě však, že je máte ve svém paměťovém systému zakódovány tak pevně, že není třeba vám je připomínat.
Teď však k praktickému použití: představte si, že jsem nedávno řídil svůj luxusní Škoda Pullman-Jet 120 L nočními ulicemi v Libni a přede mnou se šoural pekáč značky Mercedes s německou SPZ. Šoural se, protože neznal libeňské uličky zrovna tak jako já a ke všemu začal zpomalovat a brzdit, až zastavil. „Pro nic za nic“, takže jsem počal bunzírovat. Jenže jsem nemohl uvolnit svůj vnitřní přetlak žádným ze slov, která jsem vám připomněl. Nebol jsem vezl jednoho pana inženýra, který je tak ušlechtilý, že se před ním stydím říct i slovo heršvec. A s ním i mého bráchu, o němž jeho žena neřekne jinak než „ten můj tichý, mírný beránek“. Styděl jsem se, neulevil jsem si, ale vzápětí jsem pochopil to zastavení: ve světle reflektorů přebíhal před mercedesem cupy cupy ježek.
Já teda vím, že vedle kompetencí, lustrací, ústav a suverenit vypadá ježek jako pac vedle stodoly, ale já jsem si řek, že tomu Němci za něj parádně poděkuju. Jenže než jsem si vzpomněl, jestli se řekne der Igel nebo das Iglau, byl ježek ve křoví, mercedes v tahu a na mě chrlil do okénka předjíždějící řidič: „Jeď radši rozvážet hnůj, debile!“
Kdyby mi ve voze nese…
