Tak jste se konečně dočkali
Tak jste se konečně dočkali nového roku, nového letopočtu. Opravdu j s t e se dočkali, n e j s m e, protože vy jste se na ten nový rok celí třásli, ne já. Já jsem rád, když je rok co nejdéle letošní, když je den dnešní a ne nový, tedy příští. Přičemž vám ale nic nevyčítám, ani nevytýkám. Já jsem se taky dřív nemohl Nového roku dočkat - to teprve v posledních letech o to přiskakování letopočtu nestojím.
Na nový rok se člověk těší hlavně proto, že od něho něco očekává. Že od něho očekává nějaký obrat nejenom pouze k lepšímu, nýbrž rovnou k báječnému. Ale zatím to bývá zpravidla
tak, že se nové roky nikdy moc nepřetrhnou, že se do ničeho moc nehrnou samy od sebe. Každý nový rok si totiž spíše počká, co vy s ním uděláte a teprve když vidí, že se přičiňujete, tak vám nakonec trošičku pomůže. Trošičku vám to popostrčí. A pak si ovšem připíše všechny zásluhy - to šéfové dělají, tak se jim to osvědčuje už od dob, co jsou na světě.
To vlastní přičinění je takovým zcela novým prvkem našeho života. Podtrhuji našeho života - v jiných zemích se mladí i nemladí s napros tou samozřejmostí rozletí do krajin, které jsou úživné a chlebné, byt by byly za sedmero horami. Anebo se nerozletí a zůstanou doma za pecí, jenomže k té peci přistaví pekárnu jako hrad.
Abych byl však objektivní, musím vám říci, že mi před několika dny představoval můj přítel v Norimberku svého mladého synovce. Byl to hoch jako tambor - oči by vám při pohledu na něho vypadly, kdybyste byli děvče. „Co dělá?“ ptal jsem se a přítel mi odpověděl: „Končí studia a má velké starosti: vytrvale hledá zaměstnání, kde by nemusel moc pracovat.“
Nechtěje se rouhat, nechtěje pomlouvat starý rok z dob, kdy byl ještě novým, musím mu udělit pochvalu a div ne absolutorium. Vždyť jsem jen během toho roku vjel například třikrát do Evropy, sice tedy jenom na skok, ale z těch tří cest jsem dvakrát vjel do Evropy například v autobusu - co povídám, v autobusu: v autokaru!, v němž byl zabudován i chemický záchod! Přiznám se, že nevím jak vypadal, protože jsem tam ani jednou nevstoupil ze strachu, že by následkem nějaké objektivní závady omylem chemicky zlikvidoval mě, ale kdybych byl býval chtěl, tak bych tam byl býval šel třeba dvakrát! A v té Evropě mě pak ten starý rok přivedl k poznání, že teprve teď se dají prohlížet památky, muzea a galerie, že teď už nemá smysl lítat po Kaufhofech, Neckermannech a jiných obchodních domech, protože to, co mají tam, se dá v podstatě dostat za úplně stejné peníze i v Praze, ne-li v Bratislavě, pokud teda berete na vědomí platný přepočet.
Starý rok mi usnadnila ulehčil i tahle povídání do rádia tím, že se mi už nikdo nevrtá v napsaném textu, nikdo mi nic neškrtá, nestříhá a neschvaluje. Takže když řeknu nějakou hloupost, je to moje osobní hloupost, hloupost, řekl bych, ve vlastní režii - už nemám nikoho, na koho bych se mohl vymlouvat, že mi to překroutil a zkazil.
Tomu starému roku tedy vděčím i za sítě plné vašich vánočních a novoročních pozdravů. To je můj nový staročeský zvyk, připevnit je prádelními kolíčky na sítě, které jsem si jednou opatřil, abych je rozvěsil na rybízy a uchránil tak úrodu před škodlivým ptactvem. To se mi dařilo, jenomže se jednou v té síti jeden ptáček oběsila mně ty rybízy zhořkly tak, že je od té doby žádnými sítěmi nechráním a nechám je raději oklofat, protože ptáčci jsou taky tvorové boží, i když kradou rybíz. Sítě jsem začal o vánocích věšet v mé uzounké a malé předsíni a na ně přikolíkoval vánoční a novoroční pozdravy. Pak tam postávám, prohlížím si je, čtu a těším se z nich. Jenže se z nich těším jenom já, zatímco s mojí ženou to vypadá tak, že se asi o nejbližších vánocích na těch sítích taky oběsí.
Těch pozdravů tam totiž visívá dejme tomu šest set a z těch šesti set jich mívá jen stěží třicet zpáteční adresu. Kdo pošle první pozdrav dejme tomu v roce 1986, ten napíše zpáteční adresu, ale od té doby ji žádný rok nezopakuje! A moje žena běží šestkrát denně z druhého patra do sklepa…
