28. říjen
Je neděle před naším státním svátkem a já se dívám z okna do kraje, kde jsem si 28. říjen poprvé vložil do paměti. Když jsem začal chodit do školy, měli jsme ho v hodině kreslení namalovat a já ho namaloval tak, že jsem dostal z výkresu jedničku. Ale právem! - já jsem v první třídě uměl nakreslit kdeco, třeba koně, srnu nebo smrk. Když nakreslil koně Kalina, Marek nebo Jírava, nevědělo se, jestli to není pes, zatímco můj kůň hned na první pohled nebyl pes, moje srna byla srna a smrk smrk a ne jakýkoli strom. Nu a ten 28. říjen jsem namaloval s těmi krásnými československými vlajkami na domech, neboť mě od dětství povznášelo, jak je naše vlajka krásná. A ona je, ona se povedla - i ten náš parlament projevil v roce 1919 docela slušnou dávku vkusu, když vrátil první návrh naší státní vlajky k přepracování, protože její modrý klín nemotorně zasahoval pouze do její třetiny. Když ho však protáhli až do poloviny praporu, stala se z ní rázem vlajka, na níž lidské oko spočinulo s potěšením.
Kdykoli se pak zatřepotala ve větru, přinášela připomínku něčeho mimořádného, protože vlála opravdu jen ve velkých dnech. V jiných zemích mají neméně pěkný, ale přesně opačný zvyk, že jejich vlajky vlají pořád. Že jsou nepřestajným znamením radosti a v nemalé míře i hrdosti. Že jsou vlastně sestrami květin v oknech, součástí nevídaně sestřižených trávníků, barevných záhonů, a také součástí denodenní čistoty, jaká u nás bývala předzvěstí svátků velikonočních a vánočních.
Na tom mém výkresu - aniž jsem tušil, že to zdaleka není samozřejmostí-povlávaly podle tehdejšího a dnešního zvyku jen prapory naší re publiky. O pár let později přestal náš prapor vlát samostatně a kdykoli stoupal na stožár, vztyčoval se vedle něho jako varovný prst i další prapor, jakýsi prapor-dozorce či prapor-četník.
Samostatnost brzy zevšední a dokonce poněkud omší. Vždyť je proudem, jehož životadárná vláha zdvihá ze dna také kaly, na které hledíme s rozčarováním a s nechutí. Svoboda je totiž sluncem, v jehož teple bohužel nejhbitěji raší nejprve byliny plevelné, neužitečné a obtížné. S nostalgií můžeme tedy zírat na ty země, pro něž je samostatnost a svoboda teprve na dosah, a na všechny Litvy, Lotyšska a Estonska, které jí dosáhly zcela čerstvě a dosud ji nesevřely dost pevně v dlaních.
Sotva jsem dostal z toho svého školního výkresu jedničku, začínala se ta naše státní vlajka spíše chvět než třepotat ve větru. Nosil jsem oběd strýci Láďovi, který navážel kolečka betonu na stavby pevnůstek, jež měly za Berounkou chránit Prahu před útokem tanků a pěchoty. V pražské škole jsme se učili rychle si navlékat na tvář plynovou masku a poté jsme s tatínkem a bráchou lepili jako všichni na okna pruhy hnědé lepenky. Takže každá tabulka vypadala jako vyšisovaná britská vlajka, ale zato se neměla tak snadno vysypat při leteckém bombardování.
Na tatínka vzpomínám, kdykoli vidím naši vlajku vlát. Byl jsem při tom, když na něho padl strom. Asi ho to strašně bolelo, ale neplakal. Přišel o prst, když mu ho přicvakli ve dveřích železničního vagónu při nakládání, ale také neplakal. Nastal však podzim toho roku, kdy mě bylo devět let a o naší vlasti se jednalo v Mnichově. Nerozuměl jsem o čem, nevěděl jsem, kde je tohle město, ale bál jsem se.
Bydlili jsme v malém nuselském bytě. Měli jsme jenom jednu místnost s předsíní a v té předsíni byla moje postel. Maminka mě toho dne poslala už spát, ale já čekal na tatínka. Přišel, byla tma, a odněkud věděl, jak dopadlo to jednání, kterému jsem nerozuměl. V nerozsvícené předsíni asi přehlédl, že už ležím v posteli. Prošel do kuchyně, odložil tam svou odřenou tašku, vrátil se do mé předsíně a tam položil hlavu do kabátů, které visely na stěně - a dal se do pláče.
Víte, vidět plakat maminku, to je moc smutné, ale přece jen přirozené. Maminky bývají bezradné, maminky přicházejí o mnoho svých životních snů. Ale vidět plakat nahlas a hořce tatínka, který neuronil ani jedinou slzu, ani když na něho padnul strom, ani když přišel o prst …
