Moje štědré vánoce
Tak jsem tuhle kvandal se sousedem, zatímco okolo nás nosili smrčky i borovičky, barbíny a tříkolky. Soused to pozorovala když jsme se loučili, povídal: „Škoda, že už nejsme děti, viďte?“
Já však na to mlčel jako s teplou buchtou, protože jsem si myslel: jakápak škoda? Co dnešní děti vědí o Vánocích-vždyť mají jedny jako druhé! To já jsem je prožíval v zasněžených lesích, kde nám srnky trajdaly pod okny a kradly nám seno! Já pamatuju, jak chodili přát dům od domu kominíci a jak pošťáci v mušketýrských pláštěnkách rozdávali kalendáře s obrázkem Bětky, která byla krev a mlíko. Já zažil válečné Vánoce s leteckými útoky kotlářů ratatata na parní lokomotivy. Já prožíval svátky, kdy mluvíval do rádia pan prezident Beneš a paní Hana Benešová. A zažil jsem čepičkovské vojenské vánoce, kdy jsme nesměli celý rok domů, ale mne -zřejmě za to, že jsem si v Domažlicích na Armádní umělecké tvořivosti koupil bibli - Pánbůh odměnil a shodil mě v noci i s horní palandou na podlahu. Takže jsem si zlámal ruku a svátky jsem prožil ve vojenské nemocnici v Praze, kam za mnou přišla i maminka se Zdeničkou Kočovou. Však mi také všichni kluci od naší n-té jednotky tu zlámanou ruku záviděli a cedili skrz zuby: „Ty prevíte, ty parchante, nás takové štěstí v životě nepotká a tobě ani v pekle zle nebude!“
I později jsem zažil Vánoce, které se zcela vymykaly z řady-Vánoce na Kampě. Na Štědrý den zvával Jan Werich každého z mužů, s kým v tom roce něco dělal či kdo se o něho nějak zasloužil. Vystřídalo se u něj tedy v průběhu dne dvě stě, tři sta nebo čtyři sta lidí - přesně to ví jen paní Thielová, která je všechny obtelefonovala- a tím nejneotesanějším jsem byl já. Já hořel takovou nedočkavostí, že jsem přišel už půl hodiny před stanoveným začátkem, kdy Jan Werich chodil po bytě ještě v pyžamové kajdě. Ale měl jsem být nač nedočkavý. Protože tam přicházel Jiří Trnka, kterého jsem nikdy neslyšel promluvit, dále třeba Karel Vlach, Rudolf Hrušínský a František Filipovský, který až jednou začne stárnout, jistě napíše, jak jsem tam mlčel k nerozeznání od Jiřího Trnky. Rudolf Cortés tam vyprávěl jedinou z anekdot, kterou si v životě pamatuji a vytahuju ji na světlo, když nemohu mlčet. Chodil tam Walda a samozřejmě jednička desetiletí Miroslav Horníček, pánové docenti Pačes a Vahala a zubní čaroděj dr. Mertlík, co mi jednou nastavil ulomený zub prý ,jen kosmeticky“,jenom na týden, protože jsem měl být v televizi a nechtěl jsem tam být s ulomeným zubem. A ten jeho kosmetický zub mi drží dodnes, stejně jako druhý o rok mladší, drží mi ne týden, ale 520 týdnů, tedy deset let, a to musím zaťukat, i když zvukoví technici v režii vyletí z kůže.
Nu a pak jsem zažil ještě jedny Vánoce, o kterých vám nemohu nepovědět, protože je to příležitost, abych se pochválil. Já jsem totiž vy rostl v dobách, kdy pokud se někdo nepochválil sám, tak se žádné chvály nedočkal. A to je i dnes zkušenost k nezaplacení, zvláště pro toho, kdo nemá vybudovaný pochvalovací servis. Nuže, teď nevím, jestli je to už dvanáct let či kolik, co se blížily Vánoce, ale bylo to v době, kdy se rádio zmiňovalo o těchto svátcích v rámci boje proti náboženství jenom v čase, kdy to poslouchalo co nejméně lidí. Nu a za mnou přišli z „malé hudební redakce“ s tím, že by chtěli ty svátky přece jen lidem připomenout a jestli prý bych jim ten vánoční pořad nenapsal. Já nato proč ne, ale teprve pak jsem se dozvěděl to ALE.
Aby to totiž prošlo do vysílání, bylo nutno napsat takové vánoční pásmo tak, aby v něm ani jednou nebylo slovo Vánoce, dále slova Štědrý den či Štědrý večer a už vůbec ne slovo Ježíšek, Panna Maria, anděl, jesličky a Betlém, a pro jistotu ani vůl a osel. A písně že si tam mohu vybrat jaké chci, ale v žádném případě to nesmějí být koledy.
Když jsem se to všechno dozvěděl, civěli jsme chvíli na sebe. Oni trošku s pocitem provinění, že mi něco takového museli tlumočit a já s pocitem bezradnosti. A tu na mne upřela své brejličky hodná a napůl svatá paní Grecová se slovy…
