Kapitola 27
V Slartibartfastově pracovně vládl chaos. Vypadalo to tam asi jako v městské knihovně těsně po výbuchu. Když vcházeli, kmet se zamračil.
"Strašně mě to mrzí," omlouval se, "ale v jednom z našich počítačů udržujících životní funkce vybouchla dioda. Když jsme se pokoušeli oživit uklízečky, zjistili jsme, že jsou už skoro třicet tisíc let mrtvé. Jenom bych rád věděl, kdo odklidí jejich mrtvoly. Jestli chceš, sedni si třeba tamhle, a já tě zapnu."
Nabídl Arthurovi židli, která vypadala jako vyrobená z hrudního koše stegosaura.
"Je vyrobena z hrudního koše stegosaura," vysvětloval kmet, přičemž štrachal po místnosti a lovil cosi pod hrozivě vratkými hromadami papírů a rýsovacího náčiní.
"Tady," řekl konečně. "Tohle si podrž." Podal Arthurovi dva dráty s odizolovanými konci.
Ve chvíli, kdy se jich dotkl, nějaký pták prolétl přímo skrz něj.
Visel ve vzduchu a byl sám sobě naprosto neviditelný. Pod sebou viděl půvabné náměstí lemované stromořadím. Všude kolem stály bílé betonové domy vznosné konstrukce, ale o něco horší trvanlivosti, neboť mnohé z nich byly popraskané a flekaté od deště. Naštěstí zrovna svítilo slunce a čerstvý větřík zlehka tančil stromořadím. Podivný pocit, že všechny budovy tiše bzučí, byl způsoben snad jen tím, že náměstí i přilehlé ulice byly přecpány radostně vzrušenými lidmi. Někde hrála kapela, pestré vlajky se třepetaly ve větru a ve vzduchu se vznášela karnevalová nálada.
Arthur pocítil zvláštní osamělost - visel tu nad tím vším, a neměl nic, dokonce ani tělo. Než však o tom mohl začít uvažovat, zazněl náměstím hlas, který upoutal všeobecnou pozornost.
Před budovou, jež na první pohled dominovala náměstí, na pódiu potaženém látkou jásavé barvy, stál jakýsi muž a hovořil do mikrofonu k zástupu:
"Ó lide, vyčkávající ve stínu Hlubiny myšlení!" zvolal. "Ctní potomci Vrúmfondla a Majikthise, největších a skutečně doopravdy nejzajímavějších Punditů, jaké kdy vesmír znal..., čas čekání je u konce!"
Dav propukl v bouřlivý jásot. Ve vzduchu se vznášely vlajky, třepetalky a konfety a všude se ozýval pískot. Užší ulice vypadaly spíš jako stonožky ležící na zádech a zuřivě mávající nožkami ve vzduchu.
"Sedm a půl miliónu let čekala naše rasa na tento Velký den, od nějž si slibujeme to správné Osvícení!" vyvolával jásavě řečník. "Den Odpovědi!"
Vzrušený dav odpověděl neméně jásavým hurá.
"Už nikdy," vykřikoval muž, "už nikdy se ráno neprobudíme, abychom si kladli otázku Kdo vlastně jsem? Jaký smysl má můj život? A bude z kosmického hlediska skutečně vadit, když nevstanu a nepůjdu do práce? Neboť dnes jednou provždy zvíme prostou a jednoduchou odpověď na všechny tyto palčivé problémy Života, vesmíru a vůbec!"
Dav opět propukl v nadšení a Arthur zjistil, že se zvolna snáší k jednomu z velkých majestátních oken v budově za pódiem, z něhož muž řečnil k davu.
Na okamžik se ho zmocnila panika, protože letěl přímo proti oknu. O vteřinu později se však uklidnil - proletěl sklem, aniž se ho dotkl.
Nikdo z přítomných se však nepozastavil nad jeho podivným příchodem, což vzhledem k tomu, že tam nebyl, nijak nepřekvapuje. Začínal chápat, že celý zážitek není nic než přehrávka záznamu, proti němuž je ovšem šestistopá sedmdesátka pouhou hračkou.
Místnost do značné míry odpovídala Slartibartfastovu popisu. Celých sedm a půl miliónu let ji dobře udržovali a skoro každých sto let se tu i pravidelně uklízelo. Ultramahagonový stůl měl ohlazené rohy i koberec trochu vybledl, mohutný terminál počítače však trůnil v celé své světélkující nádheře na desce potažené kůží a vypadal jako čerstvě zkonstruovaný.
Dva stroze odění muži před ním uctivě seděli a čekali.
"Čas téměř vypršel," řekl jeden z nich. Arthura překvapilo, když těsně vedle mužovy hlavy se náhle z ničeho nic materializovalo jakési slovo. To slovo znělo: LÚNKVÓL. Několikrát zazářilo a zmizelo. Než to Arthur stačil zpracovat, promluvil druhý muž, a vedle jeho hlavy se objevilo slovo FOUK.…
