Kapitola 30
"A tak se také stalo," uzavřel Slartibartfast své vyprávění a současně učinil chabý a nepřesvědčivý pokus alespoň zčásti uklidit příšerný binec ve své pracovně. Z vrchu jedné hromady sebral jakýsi kus papíru, ale nepodařilo se mu vymyslet pro něj lepší umístění, a tak ho odložil zpět na původní místo na vršku hromady, která se okamžitě sesypala. "Hlubina myšlení navrhl Zemi, my jsme ji postavili a vy jste na ní žili."
"A pak přišli Vogoni a zničili ji pět minut před dokončením programu," dodal Arthur, ne bez trpkosti.
"Ano," přisvědčil kmet a rozhlédl se beznadějně po místnosti. "Deset miliónů let plánování a práce obráceno vniveč - pro nic za nic. Deset miliónů let, pozemšťane... Dovedeš si vůbec představit takovou rozlohu času? Za tu dobu by se z nepatrného zárodku stačila pětkrát vyvinout civilizace v celé Galaxii. A všechno je pryč." Na chvíli se odmlčel a pak dodal: "Vy tomu říkáte byrokracie."
"To by ovšem vysvětlovalo spoustu věcí," řekl Arthur zamyšleně. "Celý život jsem měl takový divný, nevysvětlitelný pocit, že se na světě děje něco velkého a zlověstného, a nikdo mi to nedokázal vysvětlit."
"Kdepak," chlácholil ho stařec. "To je normální paranoia. To má ve vesmíru úplně každý."
"Každý?" podivil se Arthur. "Jestli to má každý, tak to třeba přece jen něco znamená! Možná že někde za vesmírem, který známe..."
"Možná. Co na tom záleží?" přerušil kmet Arthura, než se stačil rozohnit. "Možná, že už jsem starý a unavený, ale vždycky si říkám, že pravděpodobnost zjistit, jak všechno doopravdy je, bude tak mizivá, že nezbývá, než vykašlat se na smysl toho všeho a jen se prostě udržovat v pohybu. Tak třeba já. Navrhuju pobřeží. Za Norsko jsem dokonce dostal cenu." Chvíli hrabal v hromadě krámů, načež vytáhl velký hranol plexiskla, na němž se skvělo jeho jméno. Uvnitř hranolu byl zatavený model Norska.
"Má to vůbec nějaký smysl?" zauvažoval nahlas. "Alespoň já jsem v tom žádný najít nedokázal. Celý život sekám fjordy. Pak najednou přijdou do módy a já dostanu velkou cenu."
Chvíli zamyšleně převracel hranol v rukou, pak pokrčil rameny a nedbale ho odhodil stranou - ale zase ne tak, aby nepřistál na měkkém.
"Na té náhradní Zemi, kterou právě vyrábíme, mi zadali Afriku. Samozřejmě, že ji udělám zase samý fjord, protože mám prostě fjordy rád. A jsem navíc staromódní, a připadá mi, že dělají kontinentu nádhernou barokní atmosféru. Jenže všichni mi říkají, že to není ten správný rovníkový styl. Rovníkový styl!" zasmál se dutě. "Co na tom záleží? Věda jistě dokázala spoustu úžasných věcí. Ale já bych vždycky dal mnohem raději přednost štěstí před věcnou správností."
"Takže jste šťastný?"
"Ne. V tom je právě chyba."
"To je škoda," řekl Arthur s účastí. "Ale jinak mi to připadá jako ohromně zajímavý životní styl."
Na stěně zazářilo bílé světýlko.
"Půjdeme," oznámil Slartibartfast. "Myši se s tebou chtějí seznámit. Tvůj příjezd způsobil značný rozruch. Je všeobecně považován, tuším, za třetí nejnepravděpodobnější událost v dějinách vesmíru."
"A co byly ty první dvě?"
"Nejspíš nějaké náhody," řekl Slartibartfast lhostejně. Stál v otevřených dveřích a čekal na Arthura.
Arthur se naposledy rozhlédl po pracovně. Pak pohlédl na sebe, na své propocené a uválené šaty, v nichž ve čtvrtek ráno ležel v blátě.
"Zato můj životní styl je dost namáhavý," zamumlal pro sebe.
"Prosím?" zeptal se stařec zdvořile.
"Nic, nic," ujišťoval Arthur, "jenom takový vtip."
