Kapitola 21
Venku, na povrchu Magrathey, se mrzutě poflakoval Arthur.
Ford mu předvídavě zanechal svůj výtisk Stopařova průvodce po Galaxii, aby si měl čím krátit dlouhou chvíli. Stiskl namátkou několik knoflíků.
Stopařův průvodce po Galaxii je kniha velmi nevyrovnané kvality. Obsahuje řadu hluchých míst, jež ovšem autorům kdysi připadala jako skvělé nápady.
Na jedno z nich teď Arthur narazil. Je to vylíčení údajných zážitků jakéhosi Víta Vújagiga, mladičkého nenápadného studentíka Maximegalonské university. Studoval s výborným prospěchem starodávnou filologii, transformační etiku a vlnovou harmonickou teorii koncepce dějin. Jednou, po noci strávené pitím Pangalaktických megacloumáků se Zafodem Bíblbroxem, ho náhle začalo trápit pomyšlení, co se stalo se všemi těmi propisovačkami, které si v posledních letech koupil.
Bádání bylo náročné a trvalo dlouho. Během té doby Vít Vújagig navštívil všechny hlavní oblasti úniku propisovaček po celé Galaxii. Nakonec přišel s kuriózní teorií, která svého času nadchla veřejnost. Podle ní existuje kdesi v kosmu, vedle planet obydlených humanoidy, reptiloidy, ryboidy, chodícími stromoidy a superinteligentními odstíny modré barvy, také planeta patřící výhradně propisovačkovitým formám života. A právě na tuto planetu putují všechny ztracené propisovačky. Nepozorovaně proklouznou červími dírami ve vesmíru do světa, kde, jak dobře vědí, si budou moct užívat nádherně propisovačkovitého životního stylu, odpovídajícího vysoce propisovačkovitým stimulům, a vůbec mít to, co propisovačky považují za zlaté časy.
To všecko bylo moc prima a náramná legrace, ovšem jen do té doby, než Vít Vújagig z ničeho nic prohlásil, že tu planetu našel a že tam dokonce pracoval jako šofér v rodině laciných zelených zacvakávacích propisek. Načež ho pochopitelně sbalili a dali pod zámek, kde se mu podařilo napsat knihu, a skončil v daňovém exilu, což je osud, který obvykle potká ty, kdo si nedají říct a dělají ze sebe pitomce na veřejnosti.
Když na souřadnice, jaké údajně měla mít Vújagigova planeta, přiletěla jednoho dne výprava, objevila jen malý asteroid obývaný samotářským dědkem, který neustále prohlašoval, že nic není pravda, což se posléze ukázalo jako lživé tvrzení.
Jediné nejasnosti, které nicméně ještě zůstávají, se týkají oněch záhadných šedesáti tisíc altairských dolarů, vyplácených každoročně na Vújagigovo bankovní konto v Brantisvoganu, a potom také Zafodova kvetoucího kšeftu s ojetými propisovačkami.
Arthur dočetl pasáž a odložil knihu.
Úplně netečný robot dál seděl tam, kam ho posadili.
Arthur vstal a vydal se k vrcholku kráteru. Potom jej obešel kolem dokola. Sledoval majestátní západ dvou sluncí za Magratheou. Pak se vrátil a vzbudil robota, protože pořád lepší bavit se maniodepresivním robotem než vůbec s nikým.
"Přichází noc," řekl mu. "Podívej, robote, hvězdy vycházejí."
Uvnitř temného mračna je vidět jen málo hvězd a jen slabě, ale k vidění přece byly.
Robot na ně poslušně pohlédl a odvrátil se.
"Já vím. Děsný, co?"
"Ale ten západ slunce! Ani v nejdivočejších snech jsem neviděl nic takového... dvě slunce! Jako ohnivé hory vypařující se do vesmíru."
"Viděl jsem to," řekl chmurně Marvin. "Je to všechno na draka."
"Doma jsme mívali jen jediné slunce," posteskl si Arthur. "Pocházím totiž z planety zvané Země."
"Vím," odbyl ho Marvin. "Pořád o tom mluvíš. Zní to hrozně."
"Kdepak, bylo tam krásně."
"Nějaké oceány?"
"Ano... Ohromné vlnící se modré oceány...," vzdychl Arthur.
"Nesnáším oceány."
"Pověz mi..., vycházíš dobře s roboty?" zajímal se Arthur.
"Nenávidím je," odsekl Marvin a dodal: "Někam jdeš?"
Arthur už to nemohl vydržet. Znovu se zvedl.
"Půjdu se asi ještě trochu projít," řekl.
"Nevyčítám ti to," řekl s povzdechem Marvin a napočítal pět set devadesát sedm miliard ovcí než o vteřinu později usnul.
Arthur se poplácával dlaněmi ve snaze zvýšit pracovní morálku krevního oběhu…
