Po strništi bos (Zdeněk Svěrák)

Jak to mělo být

Chtěl bych být statečný a chtěl bych se umět prát, ale nejsem k tomu z domova vedený. Maminka v jednom kuse opakuje: „Hlavně buď na sebe opatrný a s nikým si nic nezačínej, víš, jak to končí. Kdyby se ti něco mělo stát, to už bych nepřežila.“ A při tom kapesníkem otře sklo na obrázku mého pětiletého bratra, který se na nás s bílou čepičkou na hlavě usmívá, protože neví, že za půl roku umře. A ještě ke všemu mám takovou vadu, že se nebojím jen o sebe. Já se bojím někoho praštit do obličeje, aby se mu něco nestalo. Aby mu třeba nevyteklo oko.

Teprve večer před usnutím, když si o tom přemýšlím, vím, jak jsem na to měl jít. Ta holka neměla takovou sílu, že by se nedala přeprat. Například ručičky měla jako hůlky. Především se mi nesmějí roztřást nohy. To je u mě vždycky první chyba. A musím se naučit být surový. Kdybych dokázal být správně surový, odehrálo by se to takto: „Tak ty prej chceš přes držku,“ říká holka. „Vod tebe, jo?“ říkám já pohrdavě. „Tak můj brácha podle tebe smrdí, jo?“ „Jako tchoř, protože se nemeje!“

Holka mi chce dát do nosu, ale já se mrštně uhnu a tu její ruku jako hůlku jí zkroutím za zády.

„Jau!!“ zakvílí Bejčková a já ji druhou rukou popadnu za ty její nemytý vlasy.

„Dneska toho svýho bratra umeješ, aby mi v lavici nesmrděl!“ říkám jí zblízka do pihovatého obličeje.

„Jasně, vydrhnu ho rejžákem,“ slibuje holka a já ji pouštím.

„To bych prosil,“ uzavřu to a za obdivného přikyvování čumilů se vydám k domovu.