Po strništi bos (Zdeněk Svěrák)

Příkaz k vystěhování

To odpoledne jsem přišel domů jako vždycky ulítaný. „Mám žízeň a hlad,“ řekl jsem na rohožce a pak teprve jsem uviděl, že maminka má mokré oči. Kuchyně byla zamořena dýmem, jak tatínek kouřil. Na stole, vedle popelníku plného nedopalků, ležel nějaký papír a já poznal, že to způsobil on. Maminka mi ho podala. „Přečti si, co jsme dostali. Umíš už číst přece…“ zaštkala.

Jenže jak umíte v první třídě číst… Koukal jsem na tištěná písmena úředního dopisu a přeslabikoval tatínkovo jméno.

„Tady čti,“ ukázala maminka prstem na důležitý řádek a já slabikoval: „…do čtrnácti dnů uvolnit Váš služební byt v domě č. 92.“

Nerozuměl jsem tomu. „Jak uvolnit?“ zeptal jsem se.

Maminka mě vzala na klín a řekla: „Musíme se vystěhovat.“ „Nebudeme bydlet doma?“ přejel jsem zoufalým pohledem po elektrickém sporáku, kachlových kamnech a po našem okně s květináči. „Všichni se musí vystěhovat?“ „Jenom my,“ řekla maminka a vysmrkala se.