HOSPODA NA MÝTINCE
(Opereta)
Osoby:
HOSTINSKÝ
HRABĚ FERDINAND VON ZEPPELIN
KULHÁNEK
TRACHTA, P.I.
(Operetní předehra: sestřih hudebních přechodů mezi hlavními melodickými pasážemi operetních předeher a meziher ze Straussova Netopýra a Nedbalova Vinobraní.
Otevře se opona. Hospoda v lese, před hospodou stůl a židle. U stolu figurína Ludvík a hostinský.)
HOSTINSKÝ: Chceš vědět, Ludvíku, můj starý – a dalo by se říci – ano! Vlastně jediný dobrý příteli, jak jsem se zde v této osamělé pustině uprostřed hlubokého lesa, kde široko daleko nikdo nebydlí a kudy nevede ani pěšina a kde bys za celý den nespatřil človíčka, nebýt těch zatracených vzducholodí, ocitl? Vyprávím ti tento příběh svého života den co den již po patnácte let a nemám věru důvodu neříci ti jej znovu. (Podívá se nahoru, odkud zazní hudba z Netopýra.) To je Vídeňák, Ludvíku. Ech, ti boháči! Letos na svatou Annu bude tomu třicet let, co jsem jako chudý tovaryš s buchtou v ranečku opustil svou milovanou vlast. Neměl jsem, Ludvíku, můj starý – a dalo by se říci – ano! vlastně jediný dobrý příteli, nic než tyhle dvě ruce. Kam se vrtnout? Chtěl jsem se samozřejmě uchytit nejdříve jako košíkář. Ale košíky jsem nikdy nepletl, ani jsem nevěděl, jak se taková práce dělá. A tu, v nouzi nejvyšší, přinesl mi listonoš radostnou zprávu: Dědeček zemřel, stáváte se majitelem hostince Na mýtince. A tak jsem si to namířil rovnou k notáři. Notář vzal sekeru, jídlo na tři dny a vyrazili jsme. Když jsme se, Ludvíku, můj starý – a dalo by se říci – ano! vlastně jediný dobrý příteli, prosekali až sem, tu teprve jsem poznal, jaký byl můj dědeček, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, blbec.
Notář mi vyprávěl, že dědeček byl vyhlášený samotář. Lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl. Ale odjakživa toužil stát se hostinským. Nejdřív si otevřel hospodu u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi. Pak si najal hostinec na náměstí v Opočně, zas mu tam chodili. A tak si postavil tohleto. Ty jsi tu, Ludvíku, za dědečka nevím, ale za mě patnáct let, sice stálý, to je pravda, ale jediný host. A takový host, že to tak musím říct, neurazíš se, Ludvíku, viď? To vlastně ani není host. A bez hosta hospodu neuživíš. A uživíš-li, nepobavíš se. A pobavíš-li se, jen do pláče.
(Zazpívá árii tuláka z operety R. Piskáčka Tulák.):
Jak to ptáče světem sem a tam
smuten bloudím, bez cíle a sám.
Přejdu hory, doly, vsi i města,
kam však vede moje cesta,
to já sotva znám.
A tak toulám se už dlouhý čas,
dnes mám bídu, zítra nouzi zas,
věru kapsy moje tak jsou chudé,
pomalu že sotva zbude v nich na provaz.
A přec kupodivu někdy zdá se mi,
že jsem nejbohatším z lidí na zemi.
Když z jara první vonný květ se
venku počne rozvíjet,
každému štěstí na tváři
hned zazáří.
A vůně šeříku láká i ubohého tuláka,
by jako jiným též mu kvet
ten máje květ.
Jedenkrát, až znavený můj hled
obrátí se k slunci naposled,
modré zvonky květů na vše strany
vyzvánět mi budou hrany
a pták žalmy pět.
Na obloze místo drahých svic
bude zářit hvězd mi na tisíc,
potom naposledy ještě jednou
oči mé se k nebi zvednou,
pak nikdy víc.
Teprv potom dobře v duši bude mi,
sladce usmívat se budu pod zemí.
Až z jara první vonný květ
se venku počne rozvíjet,
každému štěstí na tváři
hned zazáří.
A vůně šeříků láká
motýly na hrob tuláka,
vždyť jako jiným též mu kvet
ten máje květ.
Ty pláčeš, Ludvíku? Ty pláčeš. Podívej se na mě. Na mě se podívej! (Jde k Ludvíkovi a sleduje směr jeho pohledu k obloze, odkud zní árie „Líbám, ženy, vás tak rád“ z operety Fr. Lehára Paganini.):
Á, zeppelín pozoruješ. Jednomístný, ale rychlý. Letí do Polska. Kolikrát si říkám, pušku na tebe, pacholku (vezme pušku do ruky), a bác! (míří) dolů spadneš, sem přijdeš a tady si sedneš. A pivo si dáš! Jenomže z flinty na zeppelín nevystřelíš. A vystřelíš-li, nedostřelíš. A dostřelíš-li, netrefíš se. (Rezignovaně uhodí pažbou do země. Vyjde rána a ozve se syčení ucházejícího plynu.) Ludvíku, hosti jdou! (Odkvačí se svým půllitre…
