UMĚLECKÁ LOUPEŽ
Dr. Jan Hraběta:
Cimrmanova opereta Proso vznikla pod dojmem neobyčejně silného zážitku.
Jednoho zářijového dne r. 1895 byl Jára Cimrman pozván svým přítelem hrabětem Ferdinandem Zeppelinem k vyhlídkovému letu novou stíhací vzducholodí Karel. Vzduchoplavci startovali ze Stuttgartu a měli namířeno do Bruselu. Avšak vlivem silného protivětru nechali brzy Stuttgart daleko před sebou a po sedmihodinovém letu na Brusel přistáli nedaleko Varšavy.
Obratným přistávacím manévrem vyhnul se Zeppelin lesu a dosedl se vzducholodí na čerstvě pokosené pole, přičemž došlo k mnohonásobné perforaci jejího pláště.
Naštěstí pro nás – vědomě říkám naštěstí – si Cimrman při vylézání z koše vymkl nohu, takže nemohl svému příteli pomáhat při zalepování děr ve vzducholodi, která po splasknutí zabrala prakticky celou plochu dvouhektarového strniště, a využil nucené přestávky k napsání své sedmihodinové operetní fresky Proso.
Když byl Zeppelin se správkou hotov, doplnil plyn a oba vzduchoplavci se v příznivém větru nechali unášet zpět. Přistáli ve Vídni a tam Cimrman přihlásil své nové dílo do velké mezinárodní soutěže, vypsané tam k zahájení provozu obřího ruského kola v Prátru. Záhy poté se vydal na filosofický kongres do Basileje, celou záležitost pustil z hlavy a do dalších osudů svého stěžejního operetního díla již nezasáhl. Zasahovali však jiní!
V porotě vídeňské operetní soutěže seděli totiž tito pánové: František Lehár, Johann Strauss, Oskar Nedbal, Adolf Piskáček – starší bratr známého Rudolfa Piskáčka – a maďarský statkář a hudební mecenáš Béla Kálmán, otec skladatele Imre Kálmána. Tito mužové se nepochybně domnívali, že celá soutěž bude pro ně hladkou záležitostí, při níž si navzájem pochválí svá vlastní díla a rozdělí se o ceny. Jak to tak chodí.
Balíček, který se před nimi jednoho deštivého jitra objevil na stole, rovnal se za těchto okolností náloži ekrazitu. Již zběžné zalistování fasciklem Cimrmanových not způsobilo mezi přítomnými paniku. Očitý svědek, korepetitor Josef Tesárek z Českých Velenic, popisuje scénu takto: „Johann Strauss, tehdy již jedenasedmdesátiletý, přecházel nervózně po místnosti. Statkář Kálmán hryzl nehty a co chvíli opakoval temné maďarské erömü.“ – V překladu to je elektrárna a nám se dosud nepodařilo zjistit, proč říkal právě to. – „V jednom okamžiku pan Lehár otevřel okno a vykřikl do ulice dvakrát rychle za sebou: Je to běs! Je to běs! Nedbal na nic… promiňte… Nedbal, na nic se neohlížeje, chtěl přede všemi roztrhat rozepsanou předehru k Vinobraní, ale chvěly se mu ruce tak, že to nesvedl. Tu náhle vyskočil Čech Adolf Piskáček, zvedl z podlahy balicí papír, do něhož byla předtím zásilka zabalena, pozorně ho z obou stran prohlédl a pak jej vítězoslavně hodil na stůl. Chvíle nechápavého ticha.
Teprve potom si všichni úlevou oddychli: balíček nebyl podán rekomando!“
Než vás nyní seznámím s tím, jaké měla tato zdánlivá maličkost osudné následky, dovolte mi, abych na okamžik odbočil a pohovořil o jedné záporné vlastnosti Járy Cimrmana, která s tím souvisí.
Nedostatky velkých osobností před námi historikové většinou zatajují. Nevím, jak vy, ale já jsem se například ve škole nikdy nedověděl – mimo jiné – že Palacký, jinak jistě velice statečný muž, se bál zubaře. Nebo že všechna díla Aloise Jiráska z doby jeho učitelského působení v Litomyšli jsou prokazatelně psána školním, a tedy kradeným inkoustem. A že to bylo nějakého inkoustu!
My cimrmanologové nic zatajovat nechceme. My už jsme před časem naší veřejnosti otevřeně řekli, že Jára Cimrman měl kupříkladu dosti slabou paměť.
Jeho paměťový koeficient činil 0,03. Což není mnoho! To je jen o jednu setinu víc, než má delfín.
A stejně tak nechceme tajit – a to už se vracím – že Cimrman měl jeden malý charakterový kaz. Byl to drobný škudlil. Je to až neuvěřitelné: na jedné straně dokázal vrhnout do stavby železnice z Wroclavi do Poznaně 120 miliónů zlotých plus 17 vlastních pražců, na druhé straně však, když měl poslat matce dopis odně…
