4. OBRAZ
Předscéna
BYSTROZRAKÝ (zády k publiku): Milé děti! Myslím, že mě všechny dobře znáte. Viď, Jirko, žes mě hned poznal? I ty, Alenko ve třetí řadě. I ty, Pepičko tam vzadu…
POCESTNÝ: (Přejde scénu, jako by to patřilo do hry, zjevně však za tím účelem, aby otočil Bystrozrakého.)
BYSTROZRAKÝ (mžourá brýlemi s tlustými skly do publika): Milé děti! Myslím, že mě všechny dobře znáte. Viď, Jirko, žes mě hned poznal? I ty, Alenko ve třetí řadě. I ty, Pepičko tam vzadu. Vždyť jsem váš starý dobrý známý, Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Pravda, chybí vám moji dva společníci. Dlouhý a Široký. Říkáte si jistě: Kdepak asi jsou? Kampak se nám ti čerchmanti schovali? Neschovali se, děti. Umřeli. A tak jsem tu zbyl jen já, Bystrozraký. Jistě si vzpomínáte, jaké cenné služby jsme poskytovali královským jinochům. Jen tak namátkou: rychlá doprava na velké vzdálenosti, vysoušení moří, propalování skal – to jsem dělal já, hlídání osob v uzavřených místnostech a tak dále. Co jsem však mohl nabídnout urozeným mládencům, když mě mí dva společníci opustili? Málo: jenom svůj bystrý zrak. A tak jsem se začal pilně učit cizím jazykům. A výsledek se brzy dostavil. Zkazil jsem si oči. Ano, děti: správně bych měl naši živnost přejmenovat na Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Kdo by však o takovou službu stál? Ale tiše! Někdo přijíždí. (Jasoň, Zlatovláska a král vejdou.)
BYSTROZRAKÝ: Koho to vidí mé bystré oči? Není to kralevic na bujném oři? (Tři příchozí ho minou na druhou stranu jeviště, on hledí nad jejich hlavy, neboť předpokládá, že jedou na koni.) Buď zdráv, kralevici! Máš skvělého koně!
(Poplácá Zlatovlásku po zadku.)
JASOŇ: Pověz mi, člověče, kdo jsi a co umíš.
BYSTROZRAKÝ (překvapen, že hlas přichází zdola): Ó, pane, mohls klidně zůstat v sedle. Jsem Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Prošel jsem půl světa, vím si se vším rady a hovořím plynně sto třiceti jazyky. Široko daleko nenajdeš lepšího průvodce.
JASOŇ: Nechtěl bys ke mně do služby?
BYSTROZRAKÝ: Rád, pane.
JASOŇ: Nuže, ujednáno. Toto zde je má nevěsta, princezna Zlatovláska.
BYSTROZRAKÝ: Však jsem si to hned myslel. (Dívá se opět vysoko nad Zlatovlásku.) Zlaté vlásky, útlý pas, malá nožka a ňadra dmoucí. Mám tu pro vašeho koníka pochoutku, princezno. (Vyndá z kapsy kostku cukru, dá si ji na dlaň a strká ji princezně před ústa.)
JASOŇ: Díky, dobrý muži. (Vezme kostku z dlaně a schová ji.) To si Šemík pochutná.
BYSTROZRAKÝ (poplácá princeznu po tváři a pak si utře dlaň o nohavici): Ty jeden slinto!
KRÁL: Ten člověk se mi nelíbí.
JASOŇ: Leč dosti otálení. Vzhůru na obra Koloděje!
BYSTROZRAKÝ: Rovnou na obra Koloděje?
JASOŇ: Jistě, jaképak okolky.
BYSTROZRAKÝ: Vidím, že jste mě potkali v pravý čas. Rovnou na obra Koloděje! To byste tomu dali. Nejdřív přece musíme k dědu Vševědovi.
JASOŇ: Ale proč, u všech všudy? Copak nikdo jiný neví, kde sídlí obr Koloděj?
BYSTROZRAKÝ: O to nejde. Když vedu nějakou výpravu, první naše cesta míří k dědu Vševědovi. Kdyby se dozvěděl, že jsme šli na obra bez jeho rady, nikdy by nám to neodpustil. A kdo si znepřátelí děda Vševěda, s tím je konec. Neznám hroznějšího nepřítele.
JASOŇ: Nu, je-li tomu tak, zajděme nejprve k dědu Vševědovi. Veď nás.
BYSTROZRAKÝ: Musím se někoho zdejšího vyptat na cestu. (Rozhlíží se.)
KRÁL: Průvodce, a musí se vyptávat na cestu. No, pozdrav pámbu!
BYSTROZRAKÝ (ke králi): Pozdrav pámbu, vandráku! Nevíš, kudy vede cesta…
ZLATOVLÁSKA: Ale příteli, to je omyl, to je můj královský otec.
BYSTROZRAKÝ: Ano? A kde se tu vzal?
ZLATOVLÁSKA: Ten je tu od začátku.
BYSTROZRAKÝ: Tak počkejte. Řekněte mi přesně, kolik vás je, protože v tomhle já musím mít pořádek. Pak se mi v lese někdo ztratí, a já se nedopočítám.
JASOŇ: Jsme tři, příteli.
BYSTROZRAKÝ: Dobře, tři.
ZLATOVLÁSKA: Tiše! Neslyšíte nic? Někdo přichází.
BYSTROZRAKÝ (dívá se vlevo): Koho to vidí mé bystré oči? Není to pocestný? Je to pocestný! (Všichni hledí s Bystrozrakým vlevo.)
KRÁL: Má opravdu výtečný zrak. Já například nevidím vůbec nikoho.
(Pocestný…
