5. OBRAZ
Ve skalní sluji děda Vševěda
VŠEVĚD: Ano. (Odmlčí se.) Podívejte se. (Znovu se odmlčí.) Já jsem s obrem hovořil. On tu byl. Tady seděl, jak sedíš ty, ty, ty a ty. Tady všude seděl. Já jsem mu to samozřejmě vytkl. Já jsem mu řekl přímo, jako to říkám tady vám, podívej se, Koloději, já nejsem proti tobě nijak zaujatý. Ty víš dobře, že ne. Já chápu, že to nemáš lehké. A on to skutečně nemá lehké. Já nevím, jestli jste takového obra někdy viděli. On to nemá lehké. On to má velice těžké. A tak já jsem mu řekl, Koloději, já to všechno vím, ale prosím tě, nedupej. Nedupej. Jsi snad králík, Koloději? Takhle jsem se ho přímo zeptal. Jsi snad králík? A on odpověděl, že ne. Čili vidíte: on to ví, že není králík, a přesto dupe.
BYSTROZRAKÝ:
Seděl jsem onehdy na stráni
a zaslechl jsem to dupání.
Volal jsem na něj: Obře!
Dědovi Vševědovi to nedělá dobře.
Ale on dupat nepřestal
a dupal, dupal stále dál.
Pořád.
Neřád.
VŠEVĚD: Jiná věc by byla, kdyby on nevěděl, že není králík. Prosím. Nevíš to, dupej si. Ale on to ví.
(Jasoň upozorní Bystrozrakého, že by rád promluvil.)
BYSTROZRAKÝ:
Děde Vševěde, princ Jasoň se hlásí.
Chce se na něco zeptat asi.
JASOŇ: Před tvou moudrostí, děde, všechno bledne. Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli je lepší jít na obra ve dne, nebo v noci.
(Vševěd nesouhlasně zamručí.)
V noci nebo ve dne.
BYSTROZRAKÝ (k Jasoňovi): Musíte si to vždycky předem rozmyslet.
(K Vševědovi:)
Před tvou moudrostí se vše v prach řítí.
Princ chce vědět, zda se neocitnem v … síti
zlého obra,
to je myslím otázka dobrá,
a zda tedy lépe není
místo ve dne jít až po setmění.
VŠEVĚD: A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude. A strašně rychle se množí. Já je chytám. Zrovna včera jsem chytil dva. Jednoho na vařenou bramboru a druhého na škvarek. Mám na ně takové zařízení, jestli vás to zajímá, já vám ho ukážu. (Vševěd postaví před sebe kbelík, k jehož okraji je připevněno dřevěné vahadlo.) Sem dám návnadu. A jak on tady šmejdí takhle kolem, tak ho najednou ta vůně praští přes nos. On zavětří a začne hledat, kudy by se k té dobrotě dostal. Vidí lávku a šup na ni. A teď on jde. Vidíte, ta lávka pořád drží. (Ukazuje prsty trpaslíkovu chůzi.) A jak on dojde až sem, tak se to najednou převáží a žbluňk, už je ve vodě. A tam on plave. On trpaslík je dobrý plavec, ale nevydrží. A já mu ještě ten kbelík potřu zevnitř špekem, takže on se nemá kde chytit, pořád mu to klouže, ty ručičky se mu smekají, on už nemůže, začne volat „Pomoc!“ a teď ti ostatní se seběhnou, vylezou honem nahoru, taky tam spadnou a já jich pak ráno vytáhnu takových šest, i pět.
ZLATOVLÁSKA: A co s nimi potom děláte?
(Bystrozraký pobídne Zlatovlásku, aby rýmovala.)
ZLATOVLÁSKA: Když je takhle chytáte.
VŠEVĚD: Většinou je zahazuju. Ale mám švagra a ten si je nechává na chov. Má na ně takové klícky, udělal jim tam všelijaké žebříčky a kolečka a oni na tom dovádějí. Roztomilé je to. A zpívají taky. Ale sami nechtějí. To musíte vzít klacík, udělat mu nožem špičku, a když pak toho trpaslíka tím klacíkem pícháte, tak on vám krásně zpívá...
KRÁL: Tak dost. Podívejte, já mám zakletou dceru.
BYSTROZRAKÝ: Tohle chcete rýmovat?
KRÁL: Co? Rýmovat? A sakra, já zapomněl.
VŠEVĚD: Co jsi říkal?
KRÁL: Říkal jsem, že mám zakletou dceru.
VŠEVĚD: No, a dál?
KRÁL (tiše k Bystrozrakému): Honem, poraď!
BYSTROZRAKÝ: Dceru, dceru, to je taky slovo! Co s tím?
JASOŇ: Já bych věděl…
BYSTROZRAKÝ: Já taky, ale to nemůžeme použít.
VŠEVĚD: Já čekám!
BYSTROZRAKÝ: Jistě je spousta jiných rýmů, ale to se člověk na něco upne…
KRÁL: Už vím.
Byla krásná v každém směru!
(Všichni si oddechnou.)
A teď? Je bledá jako smrt.
BYSTROZRAKÝ: A jsme zase tam, kde jsme byli. Smrt, no! Říkám vám, nepouštějte se samostatně do žádných projevů. Člověk se chce vyhnout určitým slovům, to je na hovno, takováhle práce.
ZLATOVLÁSKA:
Jsem bledá jako smrt
a vychrtlá jak chrt.
Obr je silný, ale má jistě slabé místo.
Kdybychom v tomhle měli jisto,
princ Jas…
