14. Umělec
Měl jsem sennou rýmu. Trpím, bohužel, všemi alergiemi, které existují. Stačí špetka jakéhokoliv pylu a mohu se ukýchat. Nejsem k zastavení. Z nosu mi teče jako z porouchaného vodovodu a pálí mě oči. Někdy se přidají i zuby, dokonce i ty, které již nemám.
V takových chvílích se táži sám sebe, k čemu jsou mi miliardy, postavení a mladá, krásná žena. Ale to je pouze dočasná slabost. Je tady přece povinnost k dějinám. Nesmím dopustit, abych do nich vstoupil jako nějaký kašpar!
Poslední dobou si dávám do piva ohříváčky, ale efekt se nedostavuje, přestože jsou velice zdařilé. Nepoužívám ty mosazné válečky, které si nořívali do chladného moku astmatičtí strýci na vesnici. Mé ohříváčky jsou z ryzího zlata a každý z nich je ozdoben diamantem. Darovala mi je Naďa k narozeninám, ani nebudu říkat, ke kterým. Měl jsem z nich velikou radost, ale jejich kladné působení na můj zdravotní stav jsem nezaznamenal. Spíše se mi zdá, že to se mnou jde od deseti k pěti. Jsem skleslý, mrzutý a už si neprozpěvuji ani na záchodě. Naděje na pozitivní změnu je mizivá. Navíc mi dělá starosti i manželka, které se kromě horolezce Rulce dvořil i továrník Tymeš. Naštěstí ho zpacifikovala vlastní žena.
Potřeboval bych se alespoň občas nějak rozptýlit, bohužel nevím jak. Do společnosti nechodím a tak se nechám sžírat četnými chorobami. Doktor Žabule se pokusil mi ulevit tím, že za mnou poslal našeho nejpopulárnějšího baviče a pořádně ho přeplatil. Jeho úkolem bylo vylepšit mou ponurou náladu a rozesmát mě.
Tohle bavič zřejmě nepochopil. Sypal ze sebe vtipy, které mě urážely. O nevěrných ženách a manželech paroháčích, nebo o dědcích, trpících sklerózou. Ačkoliv nejsem ještě úplný dement, rozezlilo mě to natolik, že jsem baviče vyhodil, což, bohužel, nešlo bez honoráře. Po dalších umělcích jsem již nezatoužil.
Pak si moje žena koupila obraz. To samo o sobě by nebyl důvod k pozastavení. Naďa si klidně může koupit deset obrazů i víc. Třeba od nějakého klasika, nebo uznávaného modernisty. Do toho bych jí nikdy nemluvil.
Zarážející bylo, že zakoupila dílo, jehož autorem byl horolezec Robert Rulec. Zřejmě ze zoufalství, že mu namrzlo ohanbí, začal malovat. Nebo jde jen o módu posledních let. Lidé, kteří vyniknou v nějakém oboru, si najednou začnou myslet, že dovedou úplně všecko. Herci, zpěváci i dobrodruzi malují. Takovou drzost nemám ani já, ačkoliv jsem vydělal miliardy. Přitom bych svá díla jistě bez problému prodal!
Prodá je ovšem i Rulec. Stejně jako zpeněžil své zážitky z Himálají a jiných velehor. Mládež hltá jeho historky o tom, jak potkal yettiho a hleděl mu celé dvě minuty do nazelenalých očí. Teď se tedy vyjadřuje výtvarnou formou a hraje si na malíře. Osloví tím spoustu snobů a zejména ženy budou jeho tvorbou okouzleny.
Ačkoliv nejsem odborník, trochu mě Rulcův obraz popudil. Ne že bych mu zazlíval malování jako takové. Nevidím důvod, proč by nemohl výtvarnou formou vylíčit zlomky svých dobrodružných cest. Portrét yettiho by byl rozhodně zajímavý. Štíty velehor a zasněžené svahy by byly rovněž ke koukání. Ale obraz, který koupila moje žena, takový nebyl. Šlo o dílo nerealistické a tudíž nesrozumitelné. Místo solidní malby tam byly různé barevné čáry a pokroucené šmouhy. Vůbec to nedávalo smysl. Ale takový je dnes svět. Chce být klamán a malíři stačí pokecat plátno, aby se o něm začalo říkat, že je to neotřelý umělec a novátor. To, že se k tomuto triku uchýlil i Rulec, mu v mých očích rozhodně neprospělo. Když je tak okouzlen horskými velikány a vykládá o jejich velebnosti na každém kroku, proč je také nemaluje? Sám bych se na takový obraz rád podíval! Jenomže to by to zřejmě musel umět. Teď pouze zneužívá svého věhlasu a všeobecné oblíbenosti k tomu, aby lidem předkládal mazanice.
Moje žena si to ovšem nemyslela. Pověsila si tu hrůzu na stěnu a dívala se na ni ze všech stran jako to dělají potrhlí intelektuálové v galeriích. Hledala skryté významy a objevovala stopy horolezcovy duše. Třeba tam opravdu byly. Ty cákance mohly vyp…
