16. Tragédie
Nemohl jsem ničemu zabránit. Naďa mě naposled políbila a slíbila mi, že na sebe bude dávat pozor. Totéž jsem jí slíbit nemohl, protože jsem byl atakován několika chorobami současně. Vlastně jsem odjezd té podivné výpravy sotva vnímal. Nakonec jich odjelo pouze dvanáct, protože ne každý manžel je tak tolerantní, jako já. Žádné radosti učinění jsem z toho ovšem necítil. Byl jsem doslova na lopatkách. Má žena mě lehkomyslně opustila a je teď obletovaná nebezpečným nápadníkem ve Švýcarských Alpách. O těch vím pouze to, že tam žijí bernardýni. Kéž by některý z nich toho ničemu pokousal!
To je ale pouze zbožné přání. Bernardýn je ušlechtilý dobrosrdečný pes, který vyhledává polomrtvé turisty a vyhrabává je ze sněhových závějí. Naučili ho to mniši z kláštera svatého Bernarda.
Co se mne týče, dost se psů bojím. Jezevčík mi kdysi prokousl lýtko a o něco později mě na ulici honil foxteriér. Asi proto jsem se k chovu psů nikdy neodhodlal, ačkoliv mi bankéř Kabrhel téměř vnucoval štěňata pitbula. Leč odolal jsem a nechovám ani kočky. Pouze leguány, kteří mě vyloženě uklidňují. Ačkoliv teď na to nestačí ani oni. Jsem zdrcen, rozerván a pronásledují mě nepříjemné představy. Zdá se mi, že se situace minutu od minuty horší. V době nejhlubší krize mě přišel uklidnit doktor Žabule. Tvrdil, že všechno je pod kontrolou a Prudeš je mužem na svém místě. Po skalách leze jako kamzík a ovládá veškerá bojová umění. Pouhou rukou přerazí betonovou tvárnici. Přiznávám, že to bych do Prudeše nikdy neřekl.
Taky mě to ale nijak nenadchlo. Zato doktor Žabule byl navýsost spokojen. Zadal prý Prudešovi závažné úkoly a on je vyřeší k naší naprosté spokojenosti.
„Hlavně nepodléhejte žádné depresi,“ radil mi, „a zbavte se všech pesimistických nálad! Uvidíte, že všechno dobře dopadne! Dokonce líp, než si dovedete představit! Vzpomeňte si, jak jste se obával toho letce Petra Šarpova! Vůbec jste kvůli němu nespal a měl jste v jednom kuse ponurou náladu. Čímž jste si pochopitelně nepomohl a upadal jste do dalších beznadějných stavů. Marně jsem vás konejšil a naléval do vás optimismus. No a jak to dopadlo? Tak, jak jsem to předpověděl. Šarpov se zřítil do moře a dodnes ho nenašli. Cožpak to nebylo naše velké vítězství?“
„Byl to dar nebes,“ usoudil jsem, „nebo možná taky náhoda.“
„Nesmysl!“ odmítl mou domněnku. „Náhody neexistují. Každé náhodě je třeba trochu pomoci. Někdy i hodně. Podle toho, jak nutně náhodu potřebujeme.“
„Vy mě děsíte, příteli!“ řekl jsem. „To bych se také mohl domnívat…“
„Sportovci říkají, že štěstí přeje připraveným,“ usmál se, „a nás nemůže nikdo podezírat z lelkování. Ani skauti nebývají tak skvěle připraveni k řešení ošemetných situací jako my! V případě Kazacha Aritmova jsme měli ve hře několik variant. Jednu lepší než druhou. Nemohli jsme prohrát a neprohrajeme ani tentokrát!“
Mluvil přesvědčivě, ale nějak jsem mu nevěřil.
„Tentokrát vidím všechno černě!“ mumlal jsem. „Obzor je potažen smutečním flórem. Odevšad cítím ledový van beznaděje. Ten dobrodruh Rulec si s námi pohraje jako kočka s myší.“
„Pokud si nepohrajeme my s ním!“ vycenil zuby Žabule. „Podle mne máme zřetelně navrch. Tuhle partii jasně vyhrajeme, protože o svém sokovi víme vše a on o nás neví nic. Vůbec netuší, co se proti němu chystá!“
„Něco se chystá?“ podivil jsem se, „nic důležitého jsem neschválil, ani nepodepsal!“
„Protože musíte být zcela mimo hru,“ vysvětlil mi, „a také nemáte režijní nadání. Jste těžce nemocný člověk, který má dost starostí sám se sebou. Pokud se stane to, co se stát musí, budete udiven, překvapen a snad i šokován.“
„A co se proboha stane?“ zeptal jsem se. „Příliš velké překvapení bych nemusel unést.“
„Příjemné překvapení unesete velice snadno,“ ujistil mě, „a nic jiného vás nečeká. Najednou zjistíte, že jste zbaven temných obav a černé mraky rozehnal očistný vítr. Všechno bude v tom nejlepším pořádku.“
„Zřejmě se díváte na svět růžovými brýlemi,“ napomenul jsem ho, „a nejste v souladu s realitou. Já nemám k optimism…
