VYPRÁVĚNÍ OSMÉ
Poslední, které však, jak bystrý čtenář záhy pozná, nepojednává o posledních lidských věcech, nýbrž právě naopak o těch prvních
„Na tenhleten tobogan mě nikdo nedostane,“ prohlásila Lída na břehu Ohře, ačkoli hladina byla jen metr nad normálem, jak správně poukázal Sumec. Kateřina upozornila, že jí naopak slíbil Bongo hladinu metr pod normálem a slunečný podzim. Keny požádal dívky, ať svou zbabělost nemaskují ekologickými katastrofami, a Lucie ho vyzvala, ať svůj nedostatek soudnosti nevydává za odvahu. Lilo třetí den, Ohře se rozlévala doširoka a uháněla městem jako nesmírný ocelový pás. Na hladině pluly větve, míče, prkna, flašky. Někdy se tam ukázala loď, mihla se olšovou alejí, kudy dřív vedla cesta, a její posádka pokřikovala: „To je žrádlo, už jsi někdy, kamaráde, žral takový žrádlo, já nikdy!“
„V tom proudu,“ těšil se Bongo, „nebudeme muset vůbec pádlovat. Spojíme lodě, budem hrát na kytary, pít, svačit, pokuřovat a přezpíváme všechny písničky, co známe.“
„Já nesnáším, když von pořád dělá frajera,“ rozlítila se Kateřina. „Dneska nezatočíš ke břehu, šašku, a víš, kam tě to zanese? Do Hamburku! Za tu dobu stačíš přezpívat všecky písničky, co znáš i co neznáš.“ Myšlence, že se dneska nedá zatočit ke břehu, se Keny zpupně vysmál, a hned začal strkat loď do vody, aby všem ukázal, jak zatočí.
„Někteří sebevrazi,“ řekla Lucie, „o sobě ani nevědí, že sebevrazi jsou. Při takové vodě se to zpravidla ani nestačí dozvědět.“
„Mám doma švestkovej koláč,“ řekla Lída. „Když nepojedete, pojedem k nám, udělám kafíčko, přinesu víno, sníme koláč a bude si pěkně povídat, jaký to v létě bylo napínavý.“
Muži však odmítli i švestkový koláč. Ženám tedy nezbylo, než se ujistit, že muži mají nafukovací vesty, rezervní oděv i svačinu, a s dvěma loděmi na autech odfrčely na tábořiště v Radošově, k cíli dnešní etapy. Cesta vedla podél řeky a masy vod ženoucích se přes louky a ploty šabatkám nálady nepřidaly. V Radošově postavily svým zešílevším kormidelníkům stany a odebraly se do restaurace na grog: vedly tam rozhořčené debaty, jejichž obsah shrnula Lída do značně morbidního sloganu, že jestli se ten můj borec utopí, tak ať mi už nikdy nechodí domů.
Odrazili do proudu a ten si je hned vzal. Unášel lodě městem, přes šlajsnu, která je jen lehce zhoupla, tak malá najednou byla. Pak se řeka propadla mezi kopce, bez hlesu plynula bukovými svahy, a když se z mraků náhle vyhouplo slunce, všimli si, jak už zlátne listí. Les je obklopil.
„Pijme, chlapci,“ řekl Otouš a vytáhl zpod vestičky placatou láhev s obsahem barvy moči. „připravil jsem to v laboratoři extra pro tuhle příležitost. Už jenom páry, co mi z toho unikaly, varujou. Jedna osamělá paní, co bydlí nad náma, povykovala až do večera z okna na důchodce. Na balkoně o tři patra vejš se harckej kanár uzpíval k smrti,“ tvrdil chemik, láhev kolovala, Keny hrál písničky o řekách a zlaté břehy ubíhaly dozadu.
„Neuvěřitelná rychlost,“ radoval se Bongo, „nepřejeli jsme už Hubertus? Mělo by bejt slyšet řvaní peřejí.“
„Řvaní slyším,“ řekl po chvíli Sumec. „Ale nejsou to peřeje. Je to nějaká ženská.“
Spatřili ji hned za zátočinou. Stála po pás ve vodě a pomáhala kormidelníkovi s lodí na břeh. Když se jí to podařilo, oba vyčerpaně upadli do trávy. Loď plná vody se po jílu rozejela zpátky. Dvojice se vymrštila, chytili loď a začali na sebe ječet:
„Tak ji chytni, ne? Dyť ji držím, ne? Dyť vidím, ne?“
„Nervy v kýblu,“ poznamenal Bongo, „to znám. Voni když se šabatky skutečně rozčilí, jsou jak zvířata. Jednou mě Kateřina tak vytočila, že jsem na sobě roztrh tričko až ke kolenům.“
Muži PCW obrátili lodní přídě, těsně při břehu se vraceli proti proudu krátkými záběry pádel, aby se dostali k trosečníkům. Řeka měla nebývalou sílu.
„A pádla,“ oslovil je vyčítavě kluk, „jsou taky v háji.“
„Buď rád, že jste se cvakli u břehu,“ řekl Sumec. „zprostředka řeky byste dneska nevylezli.“
…
