Proč bychom se netěšili (Zdeněk Šmíd)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

      Vysoko nad borovicemi se dál třásly hvězdy, oheň tiše praskal. Jara byl plný vzduch. A tma za mými zády byla najednou plná hlasů, šplouchání pádel, rachotu, jak se lodě sunuly po mělkém dně zátoky. Naslouchal jsem ranám a tlumeným výkřikům: Pozor, šutr! Řach! Kam koukáš, vejre? Do tmy, ne? Za mnou tahaly čísi ruce z vody loď za lodí.

      Jsme tady, řekl kluk.

      Přicházeli po jednom a po dvou v záři ohně, kluci a holky v teniskách a vytahaných svetrech, s kytarami, zahalení v dekách jako peruánští Indiáni. Usedali na zbytky špalků, které jsme sem dovalili kdysi dávno, někdy v druhohorách.

      Dobrý den, řekla zvlášť pěkná holka s kytarou, fakt vám to nevadí?

      Ahoj, řekl jsem. Vodáckej oheň je pro všechny.

      Já vím, odvětila. Vodáci se zdraví ahoj. Kdo řekne dobrý den, je pitomec.

      Kór když to řekne za pět minut půlnoc, dodal kluk.

      Někdo přiložil náruč chrastí. Oheň zaržál rozkoší.

      Povím vám strašnou legraci, vyhrkla dívka v sombreru, jak jsem vloni na hřbitově potkala vraha.

      Ofélie mlčela. Ale věděl jsem o ní. Opírá si bradu o kolena, labužnicky přivírá kočičí oči. Holka vedle začala hrát na kytaru smutnou písničku. Až jsem se otřásl. Ne proto, že byla tak smutná. Že byla tak krásná. Ono totiž nic není jen smutný, Ofélie. Protože buď je to i krásný, nebo to za smutek nestojí. Poslouchej.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023