VYPRÁVĚNÍ DRUHÉ
O návratu k řece, o Bongově víceúčelovém nástroji, o bezesných nocích, o běsnících psech, o zpropadených robátkách a o bojové metodě šokem
Všechno bylo jako dřív. Už v půl jedenácté ráno spouštěli mužové PCW lodě na vodu. Řeka byla zas plná slunce, na mělčinách štěbetala a z vrb v zátočinách potichu vyplouvaly přídě barevných lodí, jedna za druhou. Háci vší silou přitahovali příď do mezery mezi kmeny, co tu zbyly po povodni, kormidelníci na háky poštěkávali, když přitahovali špatně, a pochvalně vrčeli, když dobře, pod ranami pádel voda vyzváněla, jako vždycky. Za mělčinou stínil řeku jílový břeh, kam Bongo kdysi zarazil třetinu lodi a způsobil zemětřesení, které smetlo nejmíň šestnáct čumilů do řeky. Ahoj, volali teď na ně huňatí kormidelníci a krásní hladcí snědí háci a nikdo z nich netušil, co se tady v dávných časech odehrálo.
„Eště je do dobrý,“ řekl Keny. „Pořád je nás hodně.“
„A všimni si,“ dodal Křižák, „pořád s náma drží nejhezčí lidi.“
Sehnuli se k lodím, stáhli přídě do vody, dno zarachotilo do písku. Lodě se zhouply. Ale nikdo nenastoupil.
„Já vím,“ řekl Keny. „Hymna. Pamatujete, jak jsme ji každý ráno vystřihli překrásně kakofonicky? Jak už to nikdo nemoh poslouchat? Jak jedna parta vyjížděla z každýho kempu už v sedm ráno, protože si nebyli jistý, jestli tam náhodou nejsme, takže přijeli do Týna nad Vltavou o čtyři dni dřív a pak se pohádali, protože nevěděli, co s dovolenou? Pamatujete eště, kamarádi, jak od nás prachatej pingl ve Veselí chtěl odkoupit provozovací práva k tý hymně za sud piva a dva sedmnáctiletý háky, aby nás navždycky umlčel, a jak ho naše holky hrdě odmítly?“
Křižák přerušil Kenyho sentimentální výlev drsnými slovy, že tady někdo schválně žvaní, místo aby přiznal, že zapomněl od hymny slova, což ho bude stát dvacet šest korun, viz sazebník pokut. Ukázalo se poté, že text hymny zapomněli všichni až na Otouše, který však trpěl výrazným hudebním hluchem, takže i když uměl vždycky všechno, nezpíval nikdy nic.
„Nevadí,“ řekl Bongo. „Já s tím počítal. Já věděl, že s hudbou to bude slabší, tak jsem tuhle přibalil – takovou maličkost – když se neurazíte, je to po dědečkovi.“ Chvíli hrabal v báglu, vyňal zlatě lesklý předmět. „Tomuhle dědeček říkal takzvaná borlice lovecká zakroucená. Dostal ji od knížete Lobkowitze před první světovou válkou.“ Pozvedl předmět k ústům a zadul do něj ze vší síly. Výsledek byl ohromující.
Ve stanu na vysokém břehu se vzbudili tři pivaři, vyřítili se ven a mocným mrskem se vrhli co nejdál vpřed: že měli stan nade břehem, napadali s hrůznými výkřiky rovnou do řeky.
Z rákosí vyrazila volavka, čáp a podivný útvar, který později Otouš v zápise plavby označil jako „nedefinovatelnou směs ptactva, a to převážně vodního.“
V zátočině zaznělo tiché „kurnik“, a stejně tak tiše se před muži PCW převrátila loď s krásným háčkem na přídi. Bylo tam dost vody a silný proud v průvleku snášel ztroskotance blíž a blíž. Kormidelník na háčka hystericky ječel, proč brala kontra, když měla píchnout, a dívka pištěla, že myslela, že proti nim něco jede.
„Co by podle tebe kruci tady mělo jezdit?“ řval kormidelník a dívka vzdychala: „Já nevím! Něco motorovýho!“ V tu chvíli jimi proud uhodil o břeh. Dívce přitom strhly větve horní kus plavek, ale ona to nepozorovala, postavila se v místě, kde jí voda sahala k pasu, usmála se na muže PCW, zabodla prsty do zplihlého účesu a zavolala na kormidelníka: „Co myslíš, Kájo, mám v pořádku vlasy?“ Kája pozvedl zmučený zrak a chvíli pozoruhodně syčel. Pak udeřil pěstí do převrácené kánoe a udělal do ní díru.
„Je to špičkový nástroj,“ přikývl Sumec. „Tohleto nedokážou ani varhany. Jen hraj dál, příteli. Hraj furt.“
Nasedli, odpíchli se od mělčiny. Lodě se na volné vodě spokojeně zavrtěly, háci přitáhli přídě do proudu.
„Máš krásný vlasy,“ řekl Křižák dívce dvorně, objel ji na Zvrhlíku širokým obloukem. Dívka se usmála, krátce pohlédla, kam …
