17
Byly skoro dvě ráno, když Steven dorazil na předměstí Edinburghu. Díky zraněné ruce se mu na zpáteční cestě špatně řídilo. Už si nebyl tak jist, že neutrpěl žádnou zlomeninu. Napadlo ho, že by neškodilo nechat si ruku zrentgenovat. Právě ve chvíli, kdy se začal zabývat problémem, kde vzít led, v němž by uchoval tělo potkana, než se k němu dostanou patologové Sci-Medu, dostal nápad, jak zabit dvě mouchy jednou ranou, a rozhodl se, že namísto do hotelu zamíří na úrazové oddělení Edinburské královské nemocnice.
Musel čekat asi padesát minut. Před ním se dostala na řadu paní s opařenou nohou a dva opilci s povrchními zraněními a několika pohmožděnými a vymknutými končetinami. Teprve pak se ho ujal mladý sekundář, jemuž snad nebylo ani pětadvacet. Měl uhrovitou pleť, kulatá ramena a hrbil se, jako by jej nesnesitelně tížil fonendoskop zavěšený kolem krku. Změřil si Stevena od hlavy k patě, prohlédl si jeho zmuchlané a ušpiněné šaty, našpulil rty a ůsečně se zeptal: „Co máte za problém?“
„Poranil jsem si ruku. Myslel jsem si, že bych si ji pro všechny případy nechal zrentgenovat,“ odpověděl Steven.
„Jsem doktor Leeman a o tom, kdo půjde na rentgen, tady rozhoduji já,“ odsekl lékař a začal nepříliš šetrně vyšetřovat zraněnou končetinu. Když mu roztahoval prsty od sebe a jeden po druhém je ohýbal, Steven jen mžikal. Lékař to dělal zcela neúčastně a mechanicky, jako by se cvičil na figuríně. Pak se ušklíbl. „Teď mi asi řeknete, že jste se do ničeho nemíchal a hleděl si svého, ale ten druhý chlápek vás bůhvíproč nenechal na pokoji. Vy za tu rvačku vlastně vůbec nemůžete.“
„Nebyla to rvačka. Strčil jsem ruku do pasti na potkany,“ odpověděl Steven nevzrušeně.
„Ale ovšem! Nejste rváč a opilec, pouze jste si nevšiml pasti,“ pokračoval Leeman stále týmž jízlivým tónem.
„Nejsem rváč a opilec, pouze jsem si nevšiml pasti,“ zopakoval Steven velmi klidně, téměř monotónně. Lékaře to mělo varovat.
Sestra stojící za Leemanem správně pochopila, která bije, ale doktor popustil uzdu sarkasmu.
„A teď čekáte, že vás dáme do pořádku a napíšeme vám týdenní neschopenku, abyste mohl dál popíjet s kumpány, nemám pravdu?
„Nemáte. Chci, abyste mi zrentgenovali ruku a zjistili, jestli nemám něco zlomeného,“ odpověděl Steven s klidem, Leeman se na něj podíval, ale hned zase uhnul pohledem. Už mu docházelo, že něco není v pořádku, ale ještě pořád nevěděl co. Tak aspoň předstíral, že dál vyšetřuje Stevenovu končetinu, a sestra za jeho zády si rukou zakrývala ústa, aby se nerozesmála.
„Asi vás opravdu pošlu na rentgen,“ prohlásil Leeman důležitě. „Ten otok na třetí záprstní kůstce se mi nechce líbit.“ Vzal do ruky lístek, který se Stevenem vyplnila sestra na příjmu, a začetl se do něj. Pak se s nucenou bodrosti zeptal: „Čím se přesně živíte, pane Dunbare?“
„Jsem doktor medicíny,“ odpověděl Steven.
Sestra si znovu zakryla ústa a Leeman tiše civěl na podlahu. „Promiňte mi moji upřímnost, ale nevypadáte na to,“ utrousil ve snaze získat tvář.
„Ani vy se nechováte jako lékař,“ opáčil Steven, který ho nehodlal šetřit. „Vašemu naturelu by možná lépe vyhovovala jiná profese – řekněme strážce majáku v polárních mořích.“
„Sestra vás doprovodí na rentgen,“ odtušil Leeman. Byl rudý jako rak a chtěl mít nepříjemný rozhovor co nejrychleji za sebou.
„Koledoval si o to,“ podotkla sestra, když se Stevenem kráčeli chodbou. „Je to nesnesitelný klacek. Pořád nepřestávám doufat, že nám sem jednou pošlou doktora, jakého člověk zná ze seriálů, jenže skutek utek. Pokaždé je to nějaký ňouma, který se považuje za nového Aeskulapa, ale když si chce strčit prst do nosu, vypíchne si oko.“
Steven se usmál, ale sám na doktora Leemana nenasazoval. Jen tiše – a zdaleka ne poprvé – přemýšlel nad záhadou, proč se tolik lidi, kteří nemají sebemenší vztah k bližním, dává na dráhu lékaře. „Stejně si myslím, že jste se popral,“ prohlásila sestra spiklenecky. Přestože Steven trval na tom, že mu ruku přiklapla past, sestra mu stejně nevěřila a držela se své teorie. „Předpokládá…
