7
I tentokrát zastavili Stevena na začátku příjezdové cesty k farmě Peat Ridge dva ozbrojenci.
„Chci si promluvit s panem Laneem,“ oznámil člověku v uniformě, který jej mávnutím ruky zastavil.
„Žádní novináři. Pakujte se!“
„Nejsem novinář,“ řekl Steven a vytáhl průkaz. Strážný se zamračil a ukázal kartičku kolegovi. Ten vyťukal číslo na mobilu. Steven sledoval, jak čte do mikrofonu údaje a čeká na odpověď. Když ji dostal, vrátil průkaz majiteli a pokynul mu, že může jet dál.
Před farmou stál zaparkovaný landrover a tmavozelená limuzína Jaguár „S“.
Cestou od auta ke dveřím si ji Steven obdivně prohlížel. Všiml si, že vůz byl zakoupen v Norwichi a majitel si zaplatil zvláštní registrační značku.
Stevenovi otevřela menší, trochu nahrbená pani kolem šedesátky. Na sobě měla hnědou sukni, růžový nadýchaný svetřík a přes něj květovaný pracovní plášť. V pravé ruce držela péřovou prachovku a šermovala s ní jako s kouzelnickou hůlkou. „Prosím?“
Než mohl Steven cokoli říct, promluvil někde za jejími zády hlas s jihoafrickým přízvukem. „V pořádku, paní Fraserová, pusťte ho dál.“
Steven vstoupil, pod dohledem hospodyně si velmi pečlivě otřel boty a tázavě na ni pohlédl, jako by žádal o další instrukce.
„Pan Lane je tamhle,“ řekla paní Fraserová a ukázala prachovkou doleva.
Steven vykročil naznačeným směrem a zjistil, že dveře místnosti jsou dokořán.
Tiše zaklepal na veřej a uslyšel příkré: „Vstupte!“ V pokoji seděli dva muži a sedět zůstali i při jeho příchodu.
„Co chcete?“ zeptal se jeden z nich. Mluvil s jihoafrickým přízvukem a Steven usoudil, že je to Lane – ledaže by se ukázalo, že stejný přízvuk má i jeho kolega.
„Pan Lane?“ ujistil se.
„Jo. Co chcete?“
„Chtěl bych vám položit několik otázek, které se týkají geneticky modifikované řepky.“
Lane se obrátil na svého společníka a sarkasticky poznamenal:
„Slyšels to, Phile? Chlap placenej vládou se nás bude ptát na řepku. Není to originální? Něco vám poradím – zeptejte se všech svých kolegů, co si tady podávají dveře, aby se mě zeptali na to samé. Anebo ještě líp, položte svoje otázky našim právníkům,“ dodal Lané chladně. „A teď padejte.“
„Raději bych je položil vám, pane Lane,“ odtušil Steven vyrovnaně.
„Řek sem, abys vypadl, frajere,“ zopakoval Lane výhružně, a aby svým slovům dodal na důrazu, změní si jej přes brýle.
Steven pochopil, proč se Lane ve vesnici netěší zvláštní oblibě.
„Pane Lane,“ prohlásil, „Inspektorát Sci-Med mě pověřil, abych vás zeptal na cokoli, co budu při vyšetřování pokládat za důležité. Jestli se vás budu ptát tady, na policejní stanici anebo ve vězení, kde jistě skončíte, pokud mi budete nadále klást překážky, to už nechám na vás. Tak co, začneme znovu… frajere?“
„Doufám, že neblufujete, kamaráde,“ opáčil Lane, ale do hlasu se mu vkradla nejistota.
„Rozhodně neblufuju,“ ujistil jej Steven, aniž uhnul pohledem.
„Co vlastně vyšetřujete?“ zeptal se druhý muž, který zřejmě usoudil, že je načase zasáhnout. Mluvil s výrazným anglickým přízvukem.
„S kým mám tu čest?“ zajímal se Steven.
„Jsem Phillip Grimble, technický ředitel Agrigene Biotechnology. Rostliny, které pan Lane pěstuje, pocházejí od nás.“
„V tomto okamžiku se snažím zjistit, proč se vám nedaří přesvědčit veřejnost, že by vám ministerstvo nemělo odebrat licenci, pane Grimble.“
Lané se zatvářil ohromeně. „Chcete říct, že jste na naší straně?“ zvolal.
„To jsem neřekl, nehodlám nikomu stranit, ale pokud vím, vzniklo určité nedorozumění kolem toho, co tam venku pěstujete.“
„Nedorozuměni?“ odfrkl Lané. „Spiknuti! Nějaká svině nám chce srát na hlavu.“
„Proč by to někdo dělal?“
„Pámbu ví. Nedává mi to smysl. Je to jeden ohromný blázinec, Všecko děláme podle návodu, dáváme pozor, abysme nešlápli do hovna, vyřídíme si všecky papíry – a pak úřady obrátí na čtyráku a řeknou, že nám neplatí licence, protože jeden šašek v bílým plášti nerozezná vlastni prdel od díry ve zdi!“
„Jestli tomu dobře rozumím, pěstujete řepku olejku, která je geneticky upravena tak, aby odolala herbicid…
