15
Steven vyzvedl Evu před blackbridgeským hotelem o půl osmé, tak jak bylo dohodnuto. Ve smaragdově zelených šatech, které dávaly vyniknout nádhernému odstínu jejích vlasů, vypadala úžasně. Řekl jí to.
„Úlisný anglický všivák,“ poznamenala Eva s odzbrojující upřímností, ale neurazila se. „Koukám, že jste vyměnil fáro.“
„Je to silnější než já,“ zasmál se Steven. „Jsem divoký, impulzivní, nespoutaný.“
„A na jednom místě vás drží jen vyhlídka na skvělou penzi státního zaměstnance,“ dodala Eva.
„Z večera neuplynulo ani pět minut,“ posteskl si Steven, „a můj stroj se už řití v plamenech k zemi.“
„Kam vyrazíme?“ zajímala se Eva.
„K Čarodějkám.“
„To vám vážně tolik záleží na tom, abych si promluvila s Trish Raffertyovou? Když mě někdo pozve na večeři, obvykle skončíme na pizze a ke všemu si ji musím zaplatit sama.“
„Trish s tím nemá nic společného,“ ujistil ji Steven.
Eva se zasmála. „Ovšemže ne.“
„Co vaši?“ zeptal se Steven, když vyjeli.
„Na pár dnů odjeli k tetě Jean do Severního Berwicku. Prospěje jim, když odtud na nějaký čas vypadnou.“
S tím mohl Steven jen souhlasit. Vypadnout z Blackbridge na libovolně dlouhou dobu bylo to nejlepší, co mohl člověk udělat. „Jak se vyrovnali s tím článkem v Clarionu?“
Eva při té vzpomínce zasyčela. „Hnusný plátek.“
„Nezlobte se, že o tom mluvím. Rozrušilo je to hodně?“
„Vůbec ne,“ odpověděla Eva tiše a téměř zahanbeně. „Máma s tátou doopravdy věří, že Clarion hájí jejich zájmy. Že to dělá z lidských pohnutek.“
„Rozumím,“ přikývl Steven. „Co jste jim na to řekla?“
„Držela jsem jazyk za zuby a nechala jsem je při tom.“
„Dobře jste udělala. Vnucovat lidem svůj názor může někdy být nebezpečné.“
„Povídejte mi o tom,“ řekla Eva. „Není to ironie, že právě věci, které slušní a hodní lidé vnucují svým dětem, jim je nejvíc odcizí? Vidím to kolem sebe neustále.“
„Vy jste ovšem výjimkou z pravidla,“ poznamenal Steven.
„Na to, co je v životě opravdu důležité, jsem musela přijít sama. Teď už vím, že to nenajdete na reklamních stránkách v nedělní příloze novin ani v regálech u Harrodse.“
Steven poznal, že se blíží k restauraci, ale pro jistotu se zeptal Evy.
„Na nejbližší křižovatce doleva a pak ještě jednou doleva,“ poradila mu.
„Zaparkuju tam?“
„Zajeďte na Castle Terrace,“ řekla Eva. „Teď večer by tam mělo být volno.“
Místo k parkování našli snadno a Steven se zahleděl na osvětlený hrad, jenž se jim tyčil nad hlavami. „Nádhera,“ řekl. „Proč tady stavějí to lešení?“
„To není lešení,“ opravila ho Eva, „ale tribuna pro diváky vojenské přehlídky. Už brzy začíná Edinburský festival. Pak tady určitě nezaparkujete!“
Krátkou vzdálenost, která je dělila od restaurace, ušli pěšky. Podnik se nacházel hned u brány vedoucí na hradní promenádu a nápis nad schody vedoucími někam dolů hlásal Tajná zahrada čarodějek.
„Do čeho se podle vás Trish doopravdy zamíchala?“ nadhodila Eva, když vešli.
„To vážně nevím,“ přiznal Steven. „Ona sama se třeba nezapletla do ničeho, ale docela určitě něco ví a zřejmě to prozradila úřadům výměnou za nějaký slib.“
„Kdyby to věděly úřady, musel byste to vědět i vy, ne? Jste přece státní úředník. Anebo levice zase jednou neví, co dělá pravice?“
„Je to ještě horší: máme co dočinění s kompletem. Já se na něm ovšem nepodílím.“
„S kompletem? Jakým?“ podivila se Eva.
„Zpočátku jsem si myslel, že půjde o obyčejnou průmyslovou sabotáž a nekalý konkurenční boj. Zkrátka a dobře, že se jedna biotechnologická firma pokouší pomocí pomluv a očerňování zdiskreditovat jinou firmu – snad proto, aby konkurent přišel o licenci. Ale tak to není. Jde o něco většího, i když to pořád nějak souvisí s řepkou pěstovanou na farmě Peat Ridge.“
„Že by se vláda podílela na tajném kompletu kvůli dvěma polím řepky?“ zapochybovala Eva.
„Geneticky upravené řepky,“ připomněl ji Steven.
„Aha,“ přikývla Eva zamyšleně. „Nesmíme zapomínat na to prokleté slovo. Stačí, aby někde zaznělo, a lidé začnou prchat do lesů. Ale po pravdě řečeno, když uvážím, že vládu reprezentují ti páprdové v h…
