15
No tak už je všechno v pořádku. Ve škole, ale i doma to dopadlo vlastně víc než dobře. Mimochodem, ta cena, kterou měl Bohoušek v sobotu převzít, nebyla ani motokára, ani bugina, jak doufal Mirek. Palhounová si z nás udělala legraci. V tu sobotu večer čekal na Bohouška v odměnu za vítězství ve sběrové soutěži jen diplom, i když vlastnoručně podepsaný náčelníkem. Ale to není důležité. Co je vlastně důležité?
Teď už je dávno po všem a já znám Kateřinin deník, jak jsem vám vlastně prozradil už na začátku. Jenže jsem vám neřekl, že z toho deníku nesmím prozradit žádná závažná fakta, na to jsem Karatéce musel dát slovo. A zvlášť musím zachovat mlčení o všem, co se v tom deníku týká jisté soboty a neděle. Je toho dobrých dvacet stránek a jsou tam zachyceny i hovory s rodiči, s Miroslavou Drábkovou, dokonce i s náčelníkem. Takže je všechno v pořádku. Tedy v pořádku…
Hned druhý den po mém velkém výprasku, vlastně po velkých výprascích, protože jsem ho neslízl jen já, se k nám dostavili Bohouškovi rodiče.
»Vy to nemůžete pochopit,« řekla Bohouškova maminka a vytáhla kapesník, aby mohla ulevit a dát průchod slzám, »ale můj syn… můj syn…!«
Dál už nebyla schopná mluvit.
»Však my jsme Boříkovi řekli a dali svý!« pospíšil si táta, »a jestli se něčeho obáváte…«
»Jestli se něčeho obávám?!« zvolala dramaticky Bohouškova maminka, zatímco Bohouškův otec jen nervózně pomrkával na mého otce a částečně taky na mámu.
»Jestli se něčeho obávám, pak je to právě to!«
»Můj syn tvrdí…«
Hlas Bohouškovy maminky se zlomil v nerozluštitelný a nedešifrovaný šepot.
»Co?!«
»Že jsou nejlepší kamarádi,« vzlykla zřetelně Bohouškova maminka.
»To snad není nic hrozného.«
»Není?! Můj syn tvrdí, a to jsem ho, prosím, hned nechala odborně vyšetřit, že je lesní muž a že ve svých žilách objevil krev dobrodruha!«
»Ale já nechápu,« řekla máma, »co to má společného s Boříkem?«
»Tak?« řekla hořce Bohouškova maminka a obrátila se na svého muže.
»Jdeme, protože tihle lidé nechápou, co vlastně vykonalo jejich vlastní dítě, ten malý zločinec! Ano, nechápou, a to si říkají rodiče!«
Takže, jak vidíte, všechno úplně v pořádku není, protože Bohouškovi rodiče odešli od nás tak, že jeden z nich hrozně práskl dveřmi, až se máma musela chytit za srdce.
»To byla rána!«
O pár dní později mi táta přinesl dopis.
»Holčičí písmo,« ušklíbl se, »to já poznám.«
Počkal jsem, až táta odejde, ačkoliv se k tomu moc neměl, a pak jsem teprve roztrhl obálku. A četl:
Ahoj, Boříku!
Asi se divíš, kdo ti píše. To jsem já, M. B. Uvádím jen začáteční písmena, ale ty si jistě domyslíš, že jsem to já.
Ještě ti můžu jako nápověda prozradit dvě slova: SKRÝŠ a HAŠTÁK. To snad stačí, ne? Tak už alespoň jistě víš, o jakou M. B. se jedná. Doufám, že už ses zotavil, totiž předpokládám, že ses zotavovat musel. Ale nemysli si, já taky dostala od táty, protože on mi nechtěl věřit, že se známe jen tak. Naopak si myslel, že se známe dlouho.
Naštěstí, to máme my, holky, výhodu, mě táta neřeže, takže ani tentokrát. A i když vím, že máš na Hašták asi moc špatné vzpomínky, přece jen doufám, že se tu jednou uvidíme.
Ačkoliv máš na mě možná vztek, protože když jsi chtěl skrýš, tak jsem se ti vysmála. Jenže musíš pochopit, že tys jediný člověk na světě, kterému jsem o své skrýši řekla, a to ne proto, že bych se chtěla se svou holčičí skrýší vytahovat, prostě jen tak. Ale to, cos po mně chtěl, nebylo možné, chápeš? No vidíš, a přesto si myslím, že se ještě někdy v životě uvidíme, a proto ti píšu. Možná že to nebude zrovna na Haštáku. Možná že třeba já přijedu do Prahy a budu se k tobě klidně hlásit. Jsem moc zvědavá, jak se zachováš. Jestli mě zapřeš, anebo ne. Proto ti píšu, protože takové věci se nedají říkat ústně, když bychom se třeba viděli. Tak ti přeju všechno nejlepší a posílám ti ahoj, jelikož si myslím, že se určitě shledáme.
M. B.
Dočetl jsem dopis a musel jsem se usmát. Protože jestli jsem vůči Marii Bílkové cítil vztek, tak jen v určité chvíli, a jak jsem si mnohem později uvědo…
