5
Čas a tma utíkají úplně stejně. hlavně rychle, když si člověk vzpomíná, co všechno my čtyři už s Bohouškem prožili. O Bohouškovi by se dala napsat celá kniha a nebylo by to čtení do čítanek. Neboť v čítankách máme příběhy hodné následování, jak říká Miroslava Drábková. Ačkoliv kdoví. Soudružka učitelka by asi o Bohouškovi napsala jinou knihu. Takovou, která by se třeba do čítanek hodila.
Protože ona o něm neví ani třetinu toho, co víme my. A my nežalujeme, jen pozorujeme a děláme si vlastní úsudek, protože Miroslava Drábková nemůže za to, že je dospělá a taky naše třídní. A protože píšu zprávu o naší loupeži, musím vám vylíčit některé historky, které jsme s Bohouškem prožili, abyste poznali jeho charakter. Podraz se sběrovou akcí nebyl samozřejmě první případ. Ten první se týká školního pozemku a rajských jablíček.
To bylo totiž tak. Dostali jsme nový školní pozemek.
Původně to byla zahrada školníka, pana Vinše, ale přišel nový školník a náčelníkovi řekl, že s kytičkama mu všichni můžou vlézt na záda a že se na zahradě dřít nebude.
Nic si nevymýšlím, protože to slyšel Čenda a ten nám to taky povídal. Byl náhodou zrovna v ředitelně kvůli rozbitému oknu v naší třídě.
Takže když nám soudruh ředitel rozhlasem oznámil radostnou novinu, že jsme získali pozemek, museli jsme se usmát. Dřív jsme do zahrady vůbec nesměli, abychom nepošlapali záhony a netrhali nezralé ovoce, a teď najednou smíme, vlastně musíme.
»Budeme se starat o úrodu,« řekla Miroslava Drábková a vykládala nám o tom, že z úrody je naše výživa, hlavně chléb, který je z obilí, ovšem obilí pěstovat nebudeme, protože na něj je školní pozemek malý a nevešel by se tam kombajn, aby výživu sklidil. Ovšem výživa jsou také brambory, protože ie v nich škrob.
»A taky líh,« přihlásil se Čenda, »protože ho chlastá nový pan školník.«
»Cože?!« vykřikla Miroslava Drábková pohoršené a ještě zbledla.
Ona nesnáší silná slova, protože jsou ze života, který je nespisovný, ale zato plný takových slov a my je nesmíme ve škole ani doma používat, protože tahle slova patří výhradně dospělým a nás kazí, takže bychom se snadno mohli dostat do polepšovny a pak už rovnou na šibenici, jak říká moje hodná maminka.
»Ano,« řekl statečně Čenda a dodal, že slyšel soudruha ředitele, jak říká novému školníkovi, že by se o zahradu mohl klidně starat, jen kdyby tolik nechlastal špiritus.
»A špiritus je přece líh,« trval Čenda na svém.
»Já to musím vědět, protože u nás doma…«
»Dost!« řekla Miroslava Drábková a nenechala Čendu domluvit. Což byla škoda. Pak se naše třídní chvíli zamyslela a sdělila nám, že ne ze všech dospělých si máme brát příklad.
»Například alkohol je metla lidstva, i když pochází z lihu, jenž pochází z brambor, a tak nepatří do správné výživy, jako třeba mléko nebo sýry. Ovšem brambory jsou užitečné a mohli bychom je pěstovat.«
Aleš sice prohlásil, že lepší jsou knedlíky, ale holky se mu začaly smát a křičely, že ony budou pěstovat mečíky, růže a tulipány.
Miroslava Drábková zdvihla ukazovátko, abychom byli zticha.
»Mám nápad. Na těch bramborách netrvám. Každý dostane přidělen kousek záhonu a sám si na něm vypěstuje, co bude chtít.«
»Třeba meloun?« zeptal se Čenda.
»Meloun ne,« řekla soudružka učitelka, »ten by se neurodil. To spíš tykev.«
»Hm,« zapřemýšlel Čenda, bylo na něm vidět, že váhá, ale mně se nápad naší Mirky líbil. Každý si podle své fantazie vypěstuje, co chce. Honem jsem přemýšlel, co si vypěstuju já a napadla mě velice praktická věc. Vypěstuji si jahody, protože je mám rád, a taky možná maliny. Jenže to by nesměl existovat Bohoušek. Začal horlivě třepat rukou a soudružka učitelka ho bohužel vyvolala.
»Měli bychom, prosím, pěstovat hlavně rajská jablíčka, ty jsou na trhu převážně z dovozu a ušetřili bychom tak našemu národnímu hospodářství celou divizi!«
A bylo to. Bohoušek něco plácl a Mirka se jeho nápadem nadchla. Jen ho opravila, že se patrně v novinách spletl, že národnímu hospodářství se šetří cenné devizy a nikoliv celé divize.
»Ale jina…
