9
Čím víc se zelený muž proti nám zvětšoval, tím větší byla Bohouškova radost.
»Hajný, to je určitě hajný. Bude ozbrojen a já mu všechno řeknu!«
Zastavili jsme se, mlčeli a nechali Bohouškovi jeho bláhovou naději.
»Bedřichu, ahóój!« zvolal Čenda, když byl hajný už na dostřel slova.
Bohoušek jen protáhl obličej a my se dusili smíchem, takže si náš rukojmí musel myslet, že jsme s hajným smluveni. I když jsme samozřejmě nebyli. Ale Bedřicha jsme samozřejmě znali, protože patřil k našemu táboru zrovna jako rybník, ta malá vesnička u nádraží, lom, kterým se z vesnice, kam jsme chodili na nákupy, dalo jít k rybníku zkratkou, a hrad. Slavný hrad Hašták, který měl roky své slávy dávno za sebou, a tu v naší fantazii křísila jen Kateřina při večerních sezeních u ohně a pak také archeologové, co prováděli na Haštáku vykopávky.
»On určitě neví, co jste provedli. On určitě nezná vaši pravou tvář. Já mu ji odhalím,« řekl Bohoušek nejistě.
»Jestli chceš žít bez uší, tak klidně,« poradil jsem Bohouškovi.
»Ahoj,« podal jako první hajnému ruku Mirek a zvědavě se zadíval na konec šňůry, kterou Bedřich pevně třímal.
»Ty máš novýho psa?«
Nový pes byla vztekle vrčící příšera, krásný vlčák, upírající krvežíznivé oči na Aleše.
»Ahoj,« řekl Bedřich a uklidnil vlčáka.
»Sedni, Sultáne, to jsou kamarádi.«
Nevím, jestli pes dokáže pochopit, co je to kamarád, ale asi ne, protože to by si za terč svého vrčení vybral Bohouška a ne Aleše.
»Jak se máš, Béďo?« zeptal jsem se diplomaticky, protože na táboře jsme si všichni s hajným tykali. I Kateřina, ale ta mu říkala Beďulínku.
Hajný mávl rukou a napomenul Sultána, kterému se znelíbilo sezení a chystal se přetrhnout šňůru a zkonzumovat Aleše.
»Teď mám zrovna největší práci s touhle potvorou. Musím ji do zimy vycvičit.«
»Ten jezevčík,« řekl třesoucím se hlasem Aleš, »byl podle mě mnohem inteligentnější. A pak, vlčák se přece vůbec nehodí na lov.«
»Však já ho mám taky jen na hlídání,« uklidnil Aleše hajný a užuž otevíral dál pusu, aby se zeptal. Určitě se chtěl zeptat a já věděl na co, jenže jsem honem nevěděl, co bychom pak případně měli odpovědět, tak jsem se snažil tu možnou otázku radši preventivně zamluvit. Jestli nevíte, co je to preventivně, tak to je jako očkování. Aby člověk nedostal černé neštovice, tak kousek těch černých neštovic je do něj píchnut a on pak je nedostane. To je preventivně, a proto jsem řekl: »Máme ti vyřídit pozdravy od Kateřiny.«
Bedřich se dal okamžitě do koktání, jako vždycky, když s Kateřinou mluvil, nebo o ní slyšel.
»Od Ka-kateřiny? To, to je bez-bezvadný!«
Nevím, kde se vzala ta představa hajného, co pořád vidím v televizi. Že je to starší a silnější člověk s plnovousem a většinou velice moudrý a říkající krásná slova o přírodě a o životě. Bedřich například vůbec neměl žádné vousy, byl dost hubený, starý asi jako Karatéka a tomu moudrému mluvení, když už bych pominul jeho koktání, taky moc nedal.
Ten předposlední večer, co jsme byli na táboře, dokonce Kateřině vyznal lásku, a protože u toho prakticky nikdo nebyl, až na Čendu a Mirka, kteří se skrývali v křoví, dostal lekci v judu, protože Karatéka je bezvadná holka a žádné vyznání lásky na ni nemůže platit.
Zvlášť když se říká slovy: »Jsem se do tebe nadosmrti zamiloval, nemohu bez tebe žít, lásko, ó lásko má jediná,« a ještě ke všemu se přitom kleká na zem. Taková slova patří jen do hloupých knížek a ne do života, protože život je mnohem praktičtější a prakticky se na kolena člověk dostane, jen když ho Aleš skolí úderem do brady, a to ještě na těch kolenou nemůže něco říkat, protože vzápětí Aleš nasazuje válečky.
»Jsou to zločinci!« vyhrkl pojednou Bohoušek.
Normálně bychom asi strnuli, ale na Bedřichovi bylo vidět, že je pořád jako ve snu. Způsobilo to mé vyslovení Kateřinina jména a hajný se usmíval a usmíval, i když Bohoušek zoufale vyhrkl.
»Schválně, jestli si vás ještě všechny pamatuiu,« probíral se Bedřich pomalu ze sna, »ty seš Bořík, Čenda, Aleš a ty…,« u Mirka maličko zaváhal a pak vít…