11
Když má Aleš náladu, tak dovede vykládat senzační historky. A náladu má Aleš vždycky, když je dobře najedený, a ty historky jsou senzační, protože Aleš je sečtělý.
Ačkoliv ne zrovna tou četbou a těmi knížkami, co probíráme ve škole, ale to nám samozřejmě nevadí, nám se to naopak líbí. Nelíbí se to jen Miroslavě Drábkové. Hlavně když Aleš vykládá ty svoje příběhy ve škole, a soudružka učitelka vždycky vrtí hlavou a ptá se prvních lavic: »Tak nevím, mám se rozzlobit, nebo žasnout?«
První lavice většinou mlčí, protože tam sedí holky a Bohoušek, a my zezadu na Mirku křičíme, aby raději žasla, a soudružka učitelka nás napomene a smutně pokýve hlavou: »Ano, žasnu. Žasnu nad vaší drzostí!«
Jenže ve skutečnosti my ze zadních lavic moc na vybranou nemáme, protože když naopak zase mlčíme, tak Miroslava Drábková pro změnu žasne nad Alešovou neschopností vybrat si k četbě dobrou knihu. A protože soudružku učitelku dobře známe, tak víme, že ji nesmíme k žasům přivádět moc často, protože pak je na nás na všechny přísná.
Pekelecká babička říká, že kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. Je to přísloví a velice vhodně vysvětluje i vztah mezi námi a soudružkou učitelkou. Ačkoliv Miroslava Drábková hůl nepoužívá, jednak proto, že nejsme psi, jednak proto, že žijeme v moderní době a v moderní době se už fyzických trestů nepoužívá, s výjimkou přestávek. Ale to jsou tresty, které si udělujeme sami mezi sebou, s těma nemá Miroslava Drábková co dělat, protože ona musí plnit slova soudruha ředitele, která nám vždy na začátku školního roku říká do rozhlasu.
Totiž, že pro nás škola musí být hrou a nad tím že bdí naši učitelé.
Jsou to ovšem jen krásná slova. Z vlastní zkušenosti víme, že soudružka učitelka tenhle ředitelský příkaz vůbec nedodržuje. Naopak. Za hraní jsou jedině poznámky, a když jsme jednou s Čendou hráli pod lavicí námořní bitvu, tak jsme jen o vlas unikli dvojce z chování.
»Tak povídej o tom kulovým blesku,« řekl nedočkavě Mirek.
Ačkoliv jsme byli promoklí na kůži a byla bouřka, Alešovi svítily oči. Neklamné znamení, že se chystá k dlouhému příběhu. Všichni jsme napjatě čekali, a nejvíc asi Bohoušek, který měl strachy tak doširoka otevřenou pusu, že by se mu do ní dala strčit šiška.
»Kulovej blesk,« začal rozvážně Aleš, »je postrachem nejen nás, suchozemců, ale i mořských vlků. Můžete mi věřit, mám to od strýčka.«
Když Aleš začne vykládat námořnické historky, tak se pokaždé odvolává na svého strýčka. Dlouho jsme si o něm mysleli, že byl nejmíň kapitánem křižníku, dokud se jednou Aleš ve slabší chvíli nepřiznal, že strýček byl kuchařem na obchodním parníku.
»My ti věříme,« uklidnil Mirek Aleše a zamrkal na mě, »viď, Boříku?«
»To se ví,« řekl jsem.
Aleš spokojeně kývl a pokračoval: »Kulovej blesk je šťoura a neplatí na něj žádný takový pravidla, že člověk nemá utíkat nebo že nemá mít u sebe kovový věci. Když strýček se svou lodí křižoval Tichý oceán…«
»Moment, Aleši,« ozval se zlomyslně Čenda, »jak se ta loď jmenovala?«
Čenda si patrně vzpomněl, že dokud jsme neznali pravdu o Alešově strýčkovi, vymýšlel si náš vyprávěč stále nová a nová jména plavidel, na jejichž kapitánském můstku bylo údajné strýčkovo místo. Jednou šel Aleš ve své vymýšlivé drzosti tak daleko, že strýčka nechal, aby se plavil na Santa Marii, což, jak známo, byla loď Kryštofa Kolumba.
»To snad není důležitý,« zamračil se Aleš, »a nemám rád, když mi někdo skáče do řeči.«
»Promiň,« řekl Čenda.
»No dobře,« řekl Aleš, »ta loď se jmenovala Van Houten, podle svého majitele, a křižovala už třetí den v úplný mlze Atlantský oceán…«
»Atlantský?« podivil se Mirek, »neříkal jsi předtím náhodou Tichý oceán?«
Aleš se podíval ponuře na Mirka a sykl: »To je těžký něco vykládat, když mi pořád skáčete do řeči. Takhle se k tomu kulovýmu blesku vůbec nedostanu. Ale prosím, já můžu být zticha.«
»Tak se nerozčiluj,« řekl smířlivě Mirek, »jen nám upřesni ten oceán.«
»Samozřejmě že to byl Tichý oceán,« pravil klidně Aleš, »ten Atlantský, to bylo přeřeknutí. Str…
