Kapitola 24
Padám! Srdce mi divoce bušilo, probudil jsem se v úplně jiném vesmíru.
Nepadal jsem, ale plul. Nejprve jsem to považoval za oceán, slaný oceán s velkou hustotou, vznášel jsem se jako zárodek v moři sépiové barvy. Pak jsem pochopil, že na mě nepůsobí žádná přitažlivost, že mnou nesmýkají vlny či proudy a nevznáším se ve vodě, ale v hustém sépiovém světle.
Loď? Ne, dostal jsem se do rozlehlého, prázdného a mírně nasvíceného prostoru – prázdný ovoid nějakých patnáct metrů v průměru, pergamenu podobné zdi mi nabídly pohled na přefiltrované světlo hořícího slunce a mnohem komplikovanější, zřejmě organickou strukturu, která se táhla všemi směry. Unaveně jsem posunul ruce, abych se dotkl tváře, hlavy, těla a paží…
Vznášel jsem se, držely mě jen popruhy lehkého postroje připevněné k zaoblené vnitřní zdi. Byl jsem bos, na sobě jen lehkou vlněnou tuniku, která mi nepatřila. Pyžamo? Nemocniční kabátek?
Měl jsem citlivou pokožku na obličeji, našel jsem zářezy nových jizev. Vlasy mi zmizely, na hlavě mi chyběla kůže, všude jizvy, ucho bylo v pořádku, ale bylo velmi citlivé. V nejasném světle jsem rozeznal několik bledých jizev na pažích. Vytáhl jsem si nohavici od kalhot a podíval se na kdysi zlomenou nohu. Byla zdravá a pevná. Nahmatal jsem žebra – citlivá, ale celá. Nakonec mě přece jen dostali do autochirurga.
Musel jsem mluvit nahlas, protože mi odpověděla tmavá postava, která se vznášela vedle mě:
„Konečně, Raule Endymione. Ale některé zákroky byly provedeny staromódně… já osobně.“
Lekl jsem se a popruhy se napjaly. Nebyl to Aenein hlas.
Tmavá postava se ke mně přiblížila a já rozeznal tvar, vlasy… a nakonec i hlas. „Ráchel,“ vydechl jsem. V puse jsem měl sucho, rozpraskané rty. Nemluvil jsem, ale krákal.
Ráchel se ke mně přiblížila a podala mi dětskou láhev. První kapky se proměnily v plující kuličky – většinou se mi rozplácly o obličej – ale po chvíli jsem se to naučil a napil se. Chladná, velmi chutná voda.
„Dva týdny jsi dostával tekutiny a výživu kapačkou,“ prozradila mi Ráchel, „ale je mnohem lepší, když můžeš pít rovnou.“
„Dva týdny!“ vykřikl jsem a rozhlédl se kolem. „Aenea? Je… jsou…“
„Všichni jsou v pořádku,“ uklidnila mě Ráchel. „Aenea má práci. Strávila tady s tebou téměř celé dva týdny… hlídala tě… ale když musela jít s Minmunem a ostatními, řekla, abych u tebe zůstala.“
„Minmun?“ zopakoval jsem a podíval se přes průhlednou zeď. Jedna jasná hvězda – menší než hyperionské slunce. Neuvěřitelná geometrie struktury se táhla do dálky. „Kde to jsem?“ zeptal jsem se. „Jak jsme se sem dostali?“
Ráchel se zasmála. „Nejprve odpovím na druhou otázku. Tu první uvidíš za pár minut a odpovíš si sám. Aenea přiměla loď, aby skočila na toto místo. Otec kapitán de Soya, seržant Gregorius a voják jménem Carel Shan znali souřadnice tohoto hvězdného systému. Všichni byli v bezvědomí, ale ten poslední – jejich bývalý vězeň Hoag Liebler – věděl, kde se místo ukrývá.“
Znovu jsem se podíval skrz zeď. Stavba působila obrovsky – světlo a stíny se táhly ve všech směrech. Jak mohly ukrýt něco tak velkého? A kdo to schoval?
„Jak jsme se dostali do translačního bodu?“ zaskřehotal jsem a spolkl několik dalších kapek vody. „Myslel jsem, že se k nám blíží válečné lodě Paxu.“
„Také ano,“ souhlasila Ráchel, „blížily se. Nikdy bychom se nedostali do translačního bodu, aniž by nás zničily. Tady – už nemusíš být připoutaný ke zdi.“ Uvolnila popruhy a já se začal vznášet. Přestože jsem plul v nulové gravitaci, připadal jsem si nesmírně slabý.
Zorientoval jsem se a obrátil, abych se díval na její obličej v sépiovém světle a pokračoval jsem: „A jak jsme to tedy zvládli?“
„Neskočili jsme,“ odvětila mladá žena. „Aenea navedla loď do místa, odkud jsme se přenesli přímo do tohoto systému.“
„Přenesli? Byla tam aktivní brána přenašeče? Jako ty, co používaly vojenské lodě Hegemonie k cestování? Nevěděl jsem, že některá z nich přežila Pád.“
Ráchel vrtěla hlavou. „Nebyla tam žádná brána přenašeče. Nic. Jen náhodný bod několik s…
