Kapitola 24
Padám! Srdce mi divoce bušilo, probudil jsem se v úplně jiném vesmíru.
Nepadal jsem, ale plul. Nejprve jsem to považoval za oceán, slaný oceán s velkou hustotou, vznášel jsem se jako zárodek v moři sépiové barvy. Pak jsem pochopil, že na mě nepůsobí žádná přitažlivost, že mnou nesmýkají vlny či proudy a nevznáším se ve vodě, ale v hustém sépiovém světle.
Loď? Ne, dostal jsem se do rozlehlého, prázdného a mírně nasvíceného prostoru – prázdný ovoid nějakých patnáct metrů v průměru, pergamenu podobné zdi mi nabídly pohled na přefiltrované světlo hořícího slunce a mnohem komplikovanější, zřejmě organickou strukturu, která se táhla všemi směry. Unaveně jsem posunul ruce, abych se dotkl tváře, hlavy, těla a paží…
Vznášel jsem se, držely mě jen popruhy lehkého postroje připevněné k zaoblené vnitřní zdi. Byl jsem bos, na sobě jen lehkou vlněnou tuniku, která mi nepatřila. Pyžamo? Nemocniční kabátek?
Měl jsem citlivou pokožku na obličeji, našel jsem zářezy nových jizev. Vlasy mi zmizely, na hlavě mi chyběla kůže, všude jizvy, ucho bylo v pořádku, ale bylo velmi citlivé. V nejasném světle jsem rozeznal několik bledých jizev na pažích. Vytáhl jsem si nohavici od kalhot a podíval se na kdysi zlomenou nohu. Byla zdravá a pevná. Nahmatal jsem žebra – citlivá, ale celá. Nakonec mě přece jen dostali do autochirurga.
Musel jsem mluvit nahlas, protože mi odpověděla tmavá postava, která se vznášela vedle mě:
„Konečně, Raule Endymione. Ale některé zákroky byly provedeny staromódně… já osobně.“
Lekl jsem se a popruhy se napjaly. Nebyl to Aenein hlas.
Tmavá postava se ke mně přiblížila a já rozeznal tvar, vlasy… a nakonec i hlas. „Ráchel,“ vydechl jsem. V puse jsem měl sucho, rozpraskané rty. Nemluvil jsem, ale krákal.
Ráchel se ke mně přiblížila a podala mi dětskou láhev. První kapky se proměnily v plující kuličky – většinou se mi rozplácly o obličej – ale po chvíli jsem se to naučil a napil se. Chladná, velmi chutná voda.
„Dva týdny jsi dostával tekutiny a výživu kapačkou,“ prozradila mi Ráchel, „ale je mnohem lepší, když můžeš pít rovnou.“
„Dva týdny!“ vykřikl jsem a rozhlédl se kolem. „Aenea? Je… jsou…“
„Všichni jsou v pořádku,“ uklidnila mě Ráchel. „Aenea má práci. Strávila tady s tebou téměř celé dva týdny… hlídala tě… ale když musela jít s Minmunem a ostatními, řekla, abych u tebe zůstala.“
„Minmun?“ zopakoval jsem a podíval se přes průhlednou zeď. Jedna jasná hvězda – menší než hyperionské slunce. Neuvěřitelná geometrie struktury se táhla do dálky. „Kde to jsem?“ zeptal jsem se. „Jak jsme se sem dostali?“
Ráchel se zasmála. „Nejprve odpovím na druhou otázku. Tu první uvidíš za pár minut a odpovíš si sám. Aenea přiměla loď, aby skočila na toto místo. Otec kapitán de Soya, seržant Gregorius a voják jménem Carel Shan znali souřadnice tohoto hvězdného systému. Všichni byli v bezvědomí, ale ten poslední – jejich bývalý vězeň Hoag Liebler – věděl, kde se místo ukrývá.“
Znovu jsem se podíval skrz zeď. Stavba působila obrovsky – světlo a stíny se táhly ve všech směrech. Jak mohly ukrýt něco tak velkého? A kdo to schoval?
„Jak jsme se dostali do translačního bodu?“ zaskřehotal jsem a spolkl několik dalších kapek vody. „Myslel jsem, že se k nám blíží válečné lodě Paxu.“
„Také ano,“ souhlasila Ráchel, „blížily se. Nikdy bychom se nedostali do translačního bodu, aniž by nás zničily. Tady – už nemusíš být připoutaný ke zdi.“ Uvolnila popruhy a já se začal vznášet. Přestože jsem plul v nulové gravitaci, připadal jsem si nesmírně slabý.
Zorientoval jsem se a obrátil, abych se díval na její obličej v sépiovém světle a pokračoval jsem: „A jak jsme to tedy zvládli?“
„Neskočili jsme,“ odvětila mladá žena. „Aenea navedla loď do místa, odkud jsme se přenesli přímo do tohoto systému.“
„Přenesli? Byla tam aktivní brána přenašeče? Jako ty, co používaly vojenské lodě Hegemonie k cestování? Nevěděl jsem, že některá z nich přežila Pád.“
Ráchel vrtěla hlavou. „Nebyla tam žádná brána přenašeče. Nic. Jen náhodný bod několik set tisíc klicků od druhého měsíce. Byla to pěkná honička… lodě Paxu pořád vysílaly a hrozily, že zahájí palbu. Nakonec to udělaly. Paprsky kopí vyrazily z tuctu míst – nezbyly by z nás ani trosky, jen plyn s vlastní dráhou – ale v tu chvíli jsme se dostali do místa, které nám Aenea ukázala, a náhle jsme se ocitli… tady.“
Nezeptal jsem se Kde je tady?, ale připlul jsem k zaoblené zdi a pokusil se podívat na druhou stranu. Zeď byla teplá, houbovitá, organická, filtrovala většinu slunečních paprsků. Výsledkem bylo slabé a krásné vnitřní osvětlení. Ale pohled ven byl omezený – viděl jsem jen jednu žhnoucí hvězdu a náznaky neuvěřitelné geometrické stavby za hranicemi naší nádrže.
„Jsi připraven podívat se, kde jsme?“ zeptala se Ráchel.
„Jo.“
„Kapsle,“ promluvila Ráchel, „průhledný povrch, prosím.“
Náhle nás nic neoddělovalo od vnějšího světa. Málem jsem vykřikl hrůzou. Místo toho jsem začal máchat rukama a nohama a snažil se najít pevný povrch, kterého bych se chytil. Ráchel se ke mně natáhla a uklidnila mě pevným sevřením ruky.
Byli jsme ve vesmíru. Okolí jednoduše zmizelo. Pluli jsme prostorem – zdálo se, že se vznášíme ve vesmíru, ale mohli jsme dýchat vzduch – byli jsme daleko na větvi nějakého… strom není vhodné slovo. Stromy jsem znal. Toto nebyl žádný strom.
Slyšel jsem mnoho o starých templářských stromech, spatřil jsem pařez Světového stromu na Božím sadu a slyšel vyprávět o kilometry dlouhých stromolodích, které cestovaly mezi hvězdnými systémy v dobách putování Martina Silenuse.
Toto nebyl žádný světový strom, ani stromoloď.
Slyšel jsem divoké legendy – vlastně mi je vyprávěla Aenea, takže to zřejmě žádné legendy nebyly – o stromovém kruhu okolo hvězdy, o fantastickém kruhu živého materiálu, který obepínal slunce, jaké měla Stará Zem. Jednou jsem zkoušel vypočítat, kolik by si to vyžádalo živého materiálu, a zahodil jsem to za hlavu jako nesmysl.
Toto nebyl žádný stromový kruh.
Na všechny strany se táhla propletená koule živého materiálu, jejíž rozměry nedokázaly pochopit mé planetárně omezené smysly. Desítky a stovky kilometrů tlusté kmeny, větve celé klicky široké, listy stovky metrů dlouhé, kořenové systémy se natahovaly jako boží synapse celé stovky, ne… tisíce kilometrů do vesmíru. Pokroucené větve mířily do všech směrů, kmeny dlouhé jako řeka Mississippi na Staré Zemi, stromy velikosti mého rodného kontinentu Orel na Hyperionu se nořily do zeleného porostu, všechny tvary byly pokroucené, táhly se na všechny strany, všude kolem… objevil jsem mnoho černých děr, děr do vesmíru, některé byly větší než kmeny a zeleň, které je zdobily jako krajka… ale nikde nebyly otevřené. Kmeny, větve a kořeny se proplétaly, stromy natahovaly bezpočet miliard zelených listů ke hvězdě, jež žhnula ve vakuu, ve středu…
Zavřel jsem oči.
„To není možné,“ vydechl jsem.
„Ale je,“ opravila mě Ráchel.
„Vyvrženci?“ navrhl jsem.
„Ano,“ souhlasila Aeneina přítelkyně, dítě z Kantosu. „A Templáři. A ergové. A… další. Místo žije, ale je umělé… myslící bytost.“
„Nemožné,“ bránil jsem se, „vypěstovat takovou… kouli, by trvalo milióny let.“
„Biosféru,“ opravila mě Ráchel s úsměvem.
Znovu jsem zavrtěl hlavou. „Biosféra je starý výraz. Je to pouze uzavřený vivisystém na planetě a v jejím okolí.“
„Toto je biosféra,“ trvala Ráchel na svém. „Ale nejsou tady žádné planety. Komety, ty ano, ale žádné planety.“ Ukázala prstem.
V dálce, možná sto tisíc kilometrů daleko, v místech, kde se živá koule začínala ztrácet v průzračném vakuu, jsem spatřil dlouhý bílý pruh, který se pomalu pohyboval mezerou mezi kmeny.
„Kometa,“ zopakoval jsem hloupě.
„Zavlažovací,“ doplnila Ráchel. „Musejí jich používat celé milióny. Naštěstí jsou jich miliardy v Órtově oblaku. Další miliardy v Kuiperově pásu.“
Zíral jsem. Rozeznal jsem další bílé tečky, každá měla dlouhý žhnoucí ocas. Některé přeskakovaly mezi kmeny a větvemi, takže jsem začal pomalu chápat měřítko okolní biosféry. Jejich dráhy vedly škvírami mezi materiálem. Jestli je to skutečně koule, komety se musí vrátit živým glóbem na zpáteční cestě ze systému. Jaké plány jsou třeba k dosažení takového cíle?
„Co je to za věc, kde se schováváme?“
„Inteligentní kapsle,“ odvětila Ráchel. „Živý plod. Upravili ji pro lékařské služby. Nemonitorovala jen tvou kapačku, životní funkce a regeneraci tkáně, ale vypěstovala a zpracovala mnoho léků a dalších chemikálií.“
Natáhl jsem ruku a dotkl se téměř průhledného materiálu. „Jak je tlustý?“
„Asi milimetr,“ odvětila Ráchel. „Ale velmi silný. Dokáže nás zaštítit i v případě dopadu meteoru.“
„Kde Vyvrženci sehnali takový materiál?“
„Biologicky upravili geny a materiál vyrostl sám,“ odvětila Ráchel. „Cítíš se na vycházku za Aeneou a na setkání s pár lidmi? Všichni čekají, až se vzbudíš.“
„Ano,“ vydechl jsem, pak rychle: „Ne! Ráchel?“
Vznášela se přede mnou a čekala. V tom zvláštním světle se jí třpytily tmavé oči. Jako oči mé milované.
„Ráchel…“ začal jsem hloupě.
Čekala, vznášela se, pak natáhla ruku a opřela se o průhlednou zeď, aby se postavila přede mě.
„Ráchel, moc jsme toho nenamluvili…“
„Neměl jsi mě rád,“ odvětila mladá žena s mírným úsměvem.
„To není pravda… chci říct, do jisté míry… ale protože jsem zpočátku nic nechápal. Aenea byla pryč pět let, jejích pět let… bylo to obtížné… asi jsem žárlil.“
Pozvedla tmavé obočí. „Žárlil? Jak, Raule? Myslel sis, že Aenea byla mou milenkou, zatímco jsi byl celé roky pryč?“
„No, ne… tedy nevím…“
Ráchel zvedla ruku a ušetřila mě dalšího koktání. „Není,“ odvětila, „nikdy nebyla. Aeneu by to nikdy ani nenapadlo. Theo by taková možnost možná pobavila, ale dobře věděla, že Aenea a já máme svůj osud a budeme milovat určité muže.“
Jen jsem zíral. Osud?
Ráchel se znovu usmála. Dokázal jsem si představit její úsměv na tváři malé holčičky, o které vyprávěl Sol Weintraub v hyperionském Kantosu. „Nedělej si starosti, Raule. Náhodou vím, že Aenea nikdy nemilovala nikoho jiného. Jen tebe. Už když byla malá. Ještě předtím, než tě potkala. Vždycky jsi byl vyvolený.“ Její úsměv posmutněl. „Všichni bychom měli mít takové štěstí.“
Chtěl jsem něco říct, pak jsem zaváhal.
Rachelin úsměv povadl. „Ach. Vyprávěla ti o mezidobí, jeden rok, jedenáct měsíců, jeden týden a šest hodin?“
„Ano,“ souhlasil jsem, „a o tom, že měla…“ zarazil jsem se. Bylo bláhové prozradit city před touto ženou. Nikdy by mě už neviděla stejnýma očima.
„Dítě?“ dokončila Ráchel spěšně.
Podíval jsem se na ni, jako bych chtěl najít odpověď v jejích hezkých rysech. „Vyprávěla ti o tom?“ zeptal jsem se. Napadlo mě, že jsem zradil mou přítelkyni, když jsem se snažil dostat informace z někoho jiného. Ale nedokázal jsem přestat. „Věděla jsi, co…“
„Kde bylo?“ zeptala se Ráchel a oplatila mi naléhavý pohled. „Co se s ní dělo? Že se vdala?“
Dokázal jsem jen přikývnout.
„Ano,“ přikývla Ráchel, „věděli jsme to.“
„Byla jsi tams ní?“
Zdálo se, že zaváhala, jako by zvažovala svou odpověď. „Ne,“ odmítla nakonec. „A. Bettik, Theo a já jsme čekali téměř dva roky na její návrat. Pokračovali jsme v jejím… učení? V její misi?., ať tak nebo tak, pokračovali jsme, zatímco byla pryč… předávali její učení, hledali lidi, kteří se chtěli zúčastnit přijímání, říkali jim, kdy se vrátí.“
„Takže jste věděli, kdy se vrátí?“
„Ano,“ přikývla Ráchel, „na den přesně.“
„Jak?“
„Tehdy se vrátit musela,“ odvětila tmavovlasá žena. „Vybrala každou minutu, aniž by ohrozila svou misi. Příští den na nás zaútočil Pax… kdyby se nevrátila a nepřenesla nás jinam, chytili by nás.“
Přikývl jsem, ale nepřemýšlel nad útěkem před Paxem. „Setkala ses… s ním?“ zeptal jsem se a neúspěšně se snažil udržet neutrální tón.
Ráchel zachovala vážný výraz. „Myslíš otce jejich dítěte? Jejího manžela?“
Cítil jsem, že není krutá, přesto mě ta slova zranila víc než Nemesiny pařáty. „Ano,“ souhlasil jsem, „toho.“
Ráchel zavrtěla hlavou. „Nikdo z nás se s ním nesetkal.“
„Ale víš, proč si ho vybrala za otce svého dítěte, že?“ naléhal jsem a připadal si jako Velký inkvizitor, kterého jsme nechali na T’ien Shanu.
„Ano,“ přiznala Ráchel a podívala se mi do očí.
„Mělo to něco společného s její… její misí?“ pokračoval jsem. Mé hrdlo se stáhlo, hlas ztěžkl. „Je to něco, co musela udělat… nějaký důvod, proč se jim muselo narodit dítě? Můžeš mi něco prozradit, Ráchel?“
V tu chvíli mě uchopila za zápěstí a pevně ho sevřela. „Raule, víš, že ti to Aenea vysvětlí, až přijde vhodná doba.“
Odtáhl jsem se a vyrazil nezdvořilý zvuk. „Až přijde doba,“ zavrčel jsem. „Ježíši Kriste, z té fráze je mi nanic. Dělá se mi z toho čekání zle.“
Ráchel pokrčila rameny. „Tak se jí zeptej. Pohroz, že ji zbiješ, jestli ti to neřekne. Utloukl jsi tu zrůdu Nemes… Aenea by neměla být problémem…“
Propichoval jsem ji očima.
„Vážně, Raule, je to mezi tebou a Aeneou. Já ti mohu říct jen to, že jsi jediný muž, o kterém kdy mluvila, a – pokud vím – jediný muž, kterého kdy milovala.“
„Jak to sakra můžeš…“ začal jsem vztekle, pak jsem se přinutil zmlknout. Nešikovně jsem ji pohladil po ruce a začal se otáčet kolem vlastní osy. Udržet se vedle nějakého člověka v nulové gravitaci, aniž se ho dotýkáte, je velký problém. „Děkuji ti Ráchel,“ dodal jsem.
„Připraven poznat ostatní?“
Nadechl jsem se. „Téměř,“ podotkl jsem, „může se povrch proměnit v zrcadlo?“
„Kapsle,“ promluvila Ráchel, „devadesátiprocentní průhlednost. Vysoký vnitřní odraz.“ Obrátila se ke mně. „Chceš se před tou velkou schůzkou podívat do zrcadla?“
Povrch připomínal nehybnou kaluž. Nebylo to dokonalé zrcadlo, ale obraz byl dost jasný, abych rozeznal Raula Endymiona s jizvami na tváři, s holou hlavou, dětsky růžovou pokožkou na lebce, podlitinami pod očima. Byl hubený… velmi hubený. Kosti a svaly na tváři a horní polovině těla jakoby načrtly odvážné tahy tužky. Moje oči byly jiné.
„Ježíši Kriste,“ zopakoval jsem.
Ráchel mávla rukou. „Autochirurg tě chtěl ještě na týden, ale Aenea nemohla čekat. Jizvy nejsou trvalé… alespoň většina. Lék v kapačce se postará o regeneraci. Za dva, tři standardní týdny ti začnou zase růst vlasy.“
Dotkl jsem se lebky. Jako bych přejel po zjizveném a zvláště citlivém zadečku ošklivého novorozeněte. „Dva nebo tři týdny,“ řekl jsem. „Skvělý. Kurva, vážně skvělý.“
„Nenadávej,“ napomenula mě Ráchel. „Mně to náhodou připadá skvělé. Na tvém místě bych si tuto podobu zachovala, Raule. A kromě toho jsem slyšela, že Aenea zbožňuje starší muže. No, teď určitě starší vypadáš.“
„Díky,“ poznamenal jsem suše.
„Není za co,“ odvětila Ráchel. „Kapsle. Otevři otvor. Přístup do hlavního stonku.“
Vedla mě, kopala nohama a proplula otevírající se zdí.
Když jsem vstoupil do místnosti… do kapsle… Aenea mě objala tak silně, až mě napadlo, že mi možná znovu povolí zlomená žebra. Odpověděl jsem stejně.
Cesta stonkem byla normální… tedy pokud považujete za normální být vystřeleni průhlednou, dva metry širokou a ohebnou trubkou rychlostí nějakých šedesát klicků za hodinu. Využívali proudy kyslíku v opačných směrech, které zrychlily vaše plavání ve vzduchu. Míjeli mě další lidé. Většinou byli nápadně hubení, bez vlasů a výjimečně vysocí. Tiše se řítili rychlostí přesahující sto dvacet klicků za hodinu, vyhýbali se nám o pouhé centimetry. Pak se před námi objevily centrální kapsle, kam jsme s Ráchel vletěli jako krvinky vháněné do obrovského srdce. Řítili jsme se, kopali a vyhýbali se dalším svištícím cestovatelům, nakonec jsme vyletěli jedním z tuctů otvorů a pokračovali jsme dalším stonkem. Během chvilky jsem se ztratil, ale zdálo se, že Ráchel dobře ví, kde jsme. Ukazovala na tlumené barevné odstíny nad každým otvorem a za chvíli jsme se objevili v kapsli, kde bylo mnoho přepážek, sedacích koutů s popruhy, mnoho lidí. Některé z nich jsem znal moc dobře. Aeneu, A. Bettika, Theo, Dorje Phamo a Lhomo Dondruba. Ale byli tady i další – Otec kapitán de Soya, který se zotavil z hrozného zranění a natáhl si černé kalhoty, tuniku a římský límec, seržant Gregorius v bojové uniformě Švýcarské gardy. Tyto lidi jsem nedávno potkal a poznal jsem je na první pohled. Ale byli tady další. Hubení a dlouzí Vyvrženci a v kápích ukrytí Templáři působili zajímavě a krásně, přesto jsem chápal jejich existenci. U těch dalších to bylo těžší. Aenea mi je rychle představila jako templářský Pravý hlas stromu Heta Masteena a někdejšího plukovníka armády Hegemonie Fedmahna Kassada. Ty jsem znal, přestože jsem nemohl uvěřit, že je potkávám. Byli víc než Ráchel a Aeneina matka Brawne Lamia. Nebyly to jen postavičky z Kantosu starého básníka, ale zástupci starého mýtu, kteří určitě umřeli a možná vůbec neexistovali.
A to jsem objevil v nulové gravitaci vyvrženecké kapsle ještě další jedince, kteří se vůbec lidem nepodobali, alespoň podle mých představ. Ohnuté zelené bytosti Aenea představila jako Lleeoonna a Ooeeaalla, dva z mála posledních Seneschai empatů z Hebronu – cizí inteligentní bytosti. Pozoroval jsem ta stvoření – bledá, cypřišově zelená pokožka a oči, těla tak hubená, že bych dokázal sevřít jejich torzo mezi prsty, jejich podobnost s lidmi končila symetrickými tvary dvou rukou, nohou a hlavy. Končetiny se pohybovaly jako kapalina, jistě se v nich neukrývaly kosti a chrupavky. Roztažené prsty připomínaly nohy ropuchy. Neměli lidské hlavy, spíš hlavy lidských zárodků. Oči pouhé stíny na zelené kůži jejich tváří.
Seneschai údajně vymřeli během prvních dnů Hidžry… byli pouhou legendou, stejně skuteční jako pověst o vojákovi jménem Kassad a Templáři Het Masteenovi.
Představili nás a jedna ze zelených legend si opřela tříprstou ruku o mou dlaň.
Spatřil jsem ještě další bytosti, které nepatřily k lidem, Vyvržencům a androidům.
Poblíž průhledné zdi kapsle se vznášely velké zelenobílé talíře – měkké, roztřesené kruhy z měkkého materiálu, dva metry široké. Už jsem je viděl… v mračném světě, kde mě pozřela nebeská oliheň.
Nepozřela, M. Endymione, odpověděly hlasy v mé hlavě, jen transportovala.
Telepatie? Napadlo mě a zamíňl jsem otázku k talířům. Vzpomněl jsem si na příval jazyka/myšlenek v mračném světě… vzpomněl jsem si, jak jsem přemýšlel, odkud přichází.
Odpověděla Aenea: „Vypadá to jako telepatie,“ vysvětlila tiše, „ale není na tom nic tajemného. Akearataeliové se neučili náš původní jazyk – jejich zeplinoví symbionti zaslechli zvukové vibrace a Akearataeliové je analyzovali. Kontrolují zepliny na velkou vzdálenost velmi úzce směrovanými mikrovlnnými pulzy.“
„Zeplin mě spolkl na mračné planetě,“ poznamenal jsem.
„Ano,“ přikývla Aenea.
„Jako zeplini na Víru?“
„Ano a v atmosféře Jupiteru.“
„Já myslel, že je lov vyhubil v prvních letech Hidžry.“
„Vyhubili je na Víru,“ souhlasila Aenea, „a ještě před Hidžrou na Jupiteru. Ale ty ses nevznášel v kajaku na Jupiteru či Víru… byl to jiný na kyslík bohatý plynový obr šest set světelných let daleko v Pustinách.“
Přikývl jsem. „Promiň, že jsem tě přerušil… říkala jsi… mikrovlnné impulzy…“
Aenea předvedla půvabné přezíravé gesto, které dělala už jako dítě. „Prostě kontrolují zeplinové symbionty a jejich akce přesnou mikrovlnnou stimulací nervů a mozkových center. Dali jsme Akearataeliům svolení stimulovat centra naší řeči, abychom slyšeli jejich zprávy. Představ si to, jako by hráli na komplikované piano…“
Přikývl jsem, ale pořád nerozuměl.
„Akearataeliové jsou vesmírnou rasou,“ připojil se Otec kapitán de Soya. „Za celé eony kolonizovali víc než deset tisíc plynových obrů bohatých na kyslík.“
„Deset tisíc!“ vykřikl jsem. Věřím, že mi skutečně poklesla čelist. Lidstvo zkoumalo vesmír víc jak dvanáct set let a neobsadilo ani deset procent z takového čísla.
„Akearataeliové jsou tady déle než my,“ pokračoval de Soya tiše.
Podíval jsem se na jemně vibrující talíře. Nespatřil jsem oči, určitě jim chyběly uši. Slyšeli nás? Museli… jeden z nich mi odpověděl. Mohou číst mozky stejně jako stimulují jazyk/myšlenky?
Zatímco jsem je vytřeštěně pozoroval, konverzace mezi lidmi a Vyvrženci pokračovala. „Ta zpráva je spolehlivá,“ prohlásil bledý Vyvrženec, kterého mi později představili jako Navsona Hamnima. „V systému Lacaille 9352 se shromáždilo nejméně tři sta lodí třídy archanděl. Každá z nich veze zástupce Řádu jeruzalémských nebo maltézských rytířů. Je to velké Křížové tažení.“
„Lacaille 9352,“ uvažoval de Soya. „Sabiatova hořkost. To místo znám. Jak stará je tato informace?“
„Dvacet hodin,“ odvětil Navson Hamnim. „Data přivezl jediný kurýr s Gideonovým pohonem… jeden ze tří ukořistěných během vašich nájezdů. Dva byli zničeni. Jsme si jisti, že průzkumná loď, která kurýra vyslala, byla zaměřena a zničena několik vteřin po jeho odpálení.“
„Tři sta archandělů,“ zopakoval de Soya a protřel si tváře. „Jestli tuší, že o nich víme, mohou sem skočit během několika dnů… během hodin. Připočteme – li dva dny na vzkříšení, máme necelé tři dny na přípravu. Jak byla zlepšena obrana od doby, kdy jsem odletěl?“
Další Vyvrženec, kterého mi později představili jako Systenj Coredwell, rozhodil ruce v gestu, které znamenalo „nijak“. Spatřil jsem, že má blánu mezi dlouhými prsty. „Většina bojových lodí musela skočit k Velké zdi, aby odrazila úderný oddíl Koňská hlava. Probíhají tam těžké boje, věříme, že se vrátí jen málo lodí.“
„Máte zprávu, zda Pax ví, co tady máte?“ zeptala se Aenea.
Navson Hamnim rozhodil ruce a zopakoval Coredwellovo gesto. „Asi ne. Ale už ví, že odtud posíláme síly do boje. Zřejmě místo považují za další základnu – snad za částečně orbitální lesní kruh.“
„Můžeme ještě něco udělat a zastavit Křížové tažení, než se sem dostane?“ zeptala se Aenea. Mluvila za všechny přítomné.
„Ne.“ Ta jediná slabika přišla od vysokého muže, od plukovníka Fedmahna Kassada. Jeho angličtina měla zvláštní přízvuk. Byl to vysoký muž, nápadně hubený, přesto svalnatý, na tváři mu rostly řídké vousy. V Kantosu od starého básníka byl popsán jako nápadně mladý muž, ale tomuto válečníkovi bylo nejméně šedesát, jeho tenké rty a malé oči lemovaly nápadné vrásky, tmavou pokožku spálilo pouštní slunce nebo vesmírné záření, krátké vlasy na hlavě mu stály jako malé stříbrné hřebíky.
Všichni se na něj podívali a čekali.
„Když byla de Soyova loď zničena,“ pokračoval plukovník, „zmizela naše jediná šance na boj typu udeř a uteč. Těch několik válečných lodí s Hawkingovým pohonem, které nám zůstaly, budou potřebovat nejméně dva měsíce na zpáteční skok do Lacaille 9352. V tu chvíli už budou archandělé určitě tady… a my budeme bez obrany.“
Navson Hamnim se odrazil od zdi a zamířil ke Kassadovi. „Těch pár válečných lodí nás stejně neochrání,“ namítl tiše, jeho angličtina byla příjemnější, postrádala Kassadův přízvuk. „Měli bychom se připravit na to, že během útoku zemřeme.“
Aenea se vznášela mezi nimi. „Myslím, že bychom umřít neměli,“ prohlásila. „Ani nenechat zničit biosféru.“
Pozitivní sentiment, promluvil hlas v mém mozku. Ale všechny pozitivní sentimenty nepodporuje vzestupný proud možné akce.
„Pravda,“ souhlasila Aenea a podívala se na talíře, „ale v tomto případě se proud možná objeví.“
Dobré termály vám všem, prohlásil hlas v mém mozku. Talíře zamířily ke zdi, která se otevřela. Pak zmizely.
Aenea se nadechla. „Setkáme se v sedm hodin na Yggdrasillu, abychom pokračovali v této diskuzi? Možná někoho něco napadne.“
Všichni souhlasili. Lidé, Vyvrženci i Seneschaiové odešli desítkami otvorů, které ještě před chvílí neexistovaly. Aenea ke mně připlula a znovu mě objala. Pohladil jsem ji po vlasech.
„Můj příteli,“ zašeptala. „Pojď se mnou.“
Byla to její osobní kapsle – naše osobní kapsle, jak mě informovala – a připomínala místo, kde jsem se probudil. Ale tady jsem našel organické police, kouty, stoly na psaní, úschovné prostory a přípojky na interface komlogu. Ve skříňce jsem objevil oblečení z lodi a náhradní boty v plastikové zásuvce.
Aenea vytáhla jídlo z chladícího boxu a začala připravovat sendviče. „Musíš mít hlad, můj drahý,“ prohlásila, zatímco trhala kusy chleba. Spatřil jsem zygotí sýr na lepivé pracovní desce, několik zabalených kousků roastbeefu, které musela přinést z lodi, skleničky hořčice a několik džbánků rýžového piva z T’ien Shanu. Náhle jsem dostal hrozný hlad.
Sendviče byly velké a tlusté. Rozložila je na lepivé talíře ze silných vláken, vzala vlastní jídlo a džbánek piva a zamířila k vnější zdi. Objevil se tam kruhový portál.
„Ach…“ řekl jsem poplašeně. Znamenalo to: Promiň Aeneo, ale není snad venku vesmír? Neroztrhne nás dekomprese a nezemřeme hroznou smrtí?
Proplula organickým portálem, já pokrčil rameny a sledoval ji.
Spatřil jsem lávky, visuté mosty, lepivé schodiště, balkóny a terasy – vše z tvrdého vlákna rostlinného původu, které bylo tvrdé jako ocel. Cesty spojovaly a ovíjely se kolem kapslí, stonků, větví a kmenů, připomínaly břečťan. Byl tady dýchatelný vzduch. Voněl jako les po dešti.
„Silové pole,“ vydechl jsem a napadlo mě, že jsem si to mohl myslet. Když mohla mít starobylá Konzulova loď balkón, pak…
Rozhlédl jsem se kolem. „Co to pohání?“ zeptal jsem se. „Sluneční baterie?“
„Nepřímo,“ odvětila Aenea a našla nám lavičku s rohožkou. Miniaturní balkón neměl zábradlí. Mohutná větev – alespoň třicet metrů v průměru – končila houštinou listí „nad“ námi a síť větví a kmenů „pod“ námi přesvědčila mé vnitřní ucho, že jsme se ocitli na mnoho kilometrů dlouhé zdi, kterou tvořily vzájemně překřížené zelené trámy. Musel jsem se zapřít, abych se nevrhl na lepivou podložku a nesnažil si zachránit holý život. Kolem proplulo žhnoucí chmýří, v těsném závěsu za ním malý pták s ocasem ve tvaru písmene „V“.
„Nepřímo?“ zopakoval jsem s plnými ústy, neboť jsem se právě zakousl do sendviče.
„Sluneční světlo – většinu – konvertují ergové na silové pole,“ pokračovala moje přítelkyně, usrkla piva a podívala se na zdánlivě nekonečné moře zeleného listí nad námi, pod námi, všude kolem nás. Všechna zeleň se obracela k hořící hvězdě. Nebylo tady dost vzduchu, abychom spatřili modré nebe, ale silové pole polarizovalo svůj povrch ke slunci, abychom při pohledu neoslepli.
Málem jsem jídlo vyplivl, pak se mi ho podařilo spolknout a odpověděl jsem: „Ergové? Jako aldebaranští pohlcovači energie? Myslelas to vážně? Ergové jako ten, kterého přinesli na poslední hyperionskou pouť?“
„Ano,“ souhlasila Aenea, její tmavé oči se na mě upřely.
„Já myslel, že vyhynuli.“
„Nikoliv,“ opravila mě Aenea.
Z hluboká jsem se napil piva a zavrtěl hlavou. „Mám v tom zmatek.“
„Na to máš právo, můj drahý příteli,“ zašeptala Aenea.
„Toto místo…“ Převedl jsem slabé gesto a ukázal na větve a listí, které se táhly do dálky planetárního obzoru, ukázal jsem na nekonečnou zeleň a tmu daleko nad námi. „Je to nemožné,“ vydechl jsem.
„Ne tak docela,“ opravila mě Aenea. „Templáři a Vyvrženci na tom pracují tisíc let.“
Znovu jsem se pustil do jídla. Sýr a roastbeef byly vynikající. „Takže toto je místo, kam odešly tisíce a milióny stromů, když opustily Boží sad během Pádu.“
„Některé z nich,“ souhlasila Aenea, „ale Templáři spolupracovali s Vyvrženci na vývoji orbitálních lesů a biosfér už dávno předtím.“
Vzhlédl jsem. Z takových vzdáleností se mi točila hlava. Pocit, že sedím na malé zarostlé plošince mnoho kilometrů nad propastí, mi zvedal žaludek. Daleko pod námi jsem spatřil věc, která připomínala miniaturní zelenou větvičku. Pomalu proplouvala mezi propletenými větvemi. Spatřil jsem obal energo-pole a uvědomil si, že připomíná jednu z pověstmi opředených templářských stromolodí, byla jistě celé kilometry dlouhá. „Už je to hotové?“ zeptal jsem se. „Skutečná Dysonova koule? Koule kolem hvězdy?“
Aenea zavrtěla hlavou. „Zdaleka ne, ale před dvaceti standardními lety se kontaktovaly všechny kořeny primárních kmenů. Technicky je to koule, ale máme tady díry – některé mají mnoho miliónů klicků v průměru.“
„Páni, to je fantastický,“ vydechl jsem a uvědomil si omezenost vlastních výroků. Protřel jsem si tváře a narazil na husté vousy. „Spal jsem dva týdny?“ zeptal jsem se.
„Patnáct standardních dnů,“ odvětila Aenea.
„Autochirurg pracuje většinou rychleji,“ namítl jsem. Dojedl jsem sendvič, odložil talíř na stolek a soustředil se na pivo.
„Většinou,“ souhlasila Aenea. „Ráchel ti musela prozradit, že jsi strávil v autochirurgovi jen krátkou chvíli. Většinu základních zákroků provedla sama.“
„Proč?“ naléhal jsem.
„Chirurg byl plný,“ pokračovala Aenea. „Rozmrazili jsme tě z hibernace, jakmile jsme sem dorazili, ale trojice v autochirurgovi na tom byla špatně. De Soya byl blízko smrti celý týden. Seržant… Gregorius… byl zraněn mnohem vážněji, než přiznal, když jsme se s ním setkali na Velkém vrcholku. A ten třetí voják – Carel Shan zemřel i přes veškeré úsilí autochirurga i místních lékařů.“
„Sakra,“ zašeptal jsem a odložil pivo. „To nerad slyším.“ Člověk si zvykl na myšlenku, že autochirurg dá dohromady každého.
Aenea mi předvedla tak pronikavý pohled, až se mi zdálo, že mi ohřála kůži. Jako silné sluneční paprsky. „Jak je ti, Raule?“
„Skvěle,“ odvětil jsem. „Všechno mě trochu bolí. Cítím hojící se žebra. Jizvy svědí. A připadám si, jako bych zaspal o dva týdny… ale není to špatné.“
Vzala mě za ruku. Spatřil jsem, že má vlhké oči. „Vážně by mě naštvalo, kdybys mi umřel,“ řekla po chvíli. Měla sevřený hlas.
„I mě.“ Sevřel jsem jí ruku, podíval se nahoru a náhle vyskočil na nohy. Džbánek vyletěl do řídkého vzduchu a já málem odplul. Zadržely mě jen samolepící podrážky na botách. „Ježíši Kriste!“ vykřikl jsem a ukázal. Z dálky to vypadalo jako oliheň, jen metr nebo dva dlouhá. Mé zkušenosti tvrdily něco jiného.
„Jeden ze zeplinů,“ vysvětlila Aenea. „Akearataeliové jich poslali desítky tisíc do Biosféry. Schovávají se v obalech plných CO2 a O2.“
„Už mě nesní, že ne?“ zakoktal jsem.
Aenea se zašklebila. „O tom pochybuji. Ten, co tě ochutnal, o tom zřejmě vyprávěl svým kamarádům.“
Natáhl jsem se po pivu, spatřil džbánek sto metrů pod námi a zauvažoval, zda mám pro něj skočit. Pak jsem si to rozmyslel a usadil se na samolepící lavičku.
Aenea mi podala vlastní džbánek. „Do toho. Já to nikdy nemůžu dopít.“ Sledovala mě. „Máš ještě nějaké otázky?“
Polkl jsem a předvedl přezíravé gesto. „No, náhodou je tady ještě pár vyhynulých tvorů, mýtických a mrtvých lidí. Chceš mi to vysvětlit?“
„Vyhynulými myslíš zepliny, Seneschai a Templáře?“ zeptala se.
„Jo. A ergy… ale žádného jsem zatím neviděl.“
„Templáři a Vyvrženci se snaží chránit pronásledované inteligentní druhy jako kolonisté na Maui-Dohodě, kteří se snažili zachránit delfíny ze Staré Země,“ vysvětlila. „Před prvními kolonisty Hidžry, pak před Hegemonií, teď před Paxem.“
„A mýty a mrtví lidé?“ naléhal jsem.
„Tím myslíš plukovníka Kassada?“
„A Heta Masteena,“ doplnil jsem. „A když na to přijde i Ráchel. Zdá se, že se tady objevilo celé obsazení toho úděsného hyperionského Kantosu.“
„Ne tak docela,“ zopakovala Aenea a v jejím hlasu se ozval smutek. „Konzul je mrtvý. Otci Durému nikdy nedovolili žít. A moje matka je pryč.“
„Promiň, malá…“
Znovu se dotkla mé ruky. „To je v pořádku. Vím, co tím myslíš… je to znepokojující.“
„Znala jsi plukovníka Kassada nebo Heta Masteena už předtím?“ zeptal jsem se.
Aenea zavrtěla hlavou. „Matka mi o nich samozřejmě vyprávěla… a strýček Martin přidal informace, které nebyly v jeho básni. Ale byly pryč už předtím, než jsem se narodila.“
„Pryč,“ zopakoval jsem. „Nechceš říct mrtví?“ Snažil jsem se vybavit si verše Kantosu. Podle staříkovy pověsti se Het Masteen, vysoký Templář, Pravý hlas stromu, ztratil během putování větrovozem po hyperionském Moři trávy. Krátce potom, co jeho stromoloď Yggdrasill shořela na orbitu. Krev v jeho kajutě ukazovala na Štíra. Nechal po sobě erga v Mobiusově kostce. Později našli Masteena v údolí Časových hrobek. Nedokázal vysvětlit svou nepřítomnost, jen přísahal, že krev ve větrovoze nebyla jeho. Vykřikl, že je Hlasem Stromu bolesti, pak zemřel.
Plukovník Kassad zmizel ve stejnou dobu. Krátce po vstupu do Údolí Časových hrobek. Ale podle Kantosu Martina Silenuse sledoval svou tajemnou lásku, Monetu, do vzdálené budoucnosti, kde měl zemřít v bitvě se Štírem.
Zavřel jsem oči a začal nahlas recitovat:
„…Později, po smrti a masakru v údolí, Moneta a několik Vybraných válečníků, Všichni ranami poseti, Podupaní Štírovým vztekem, Našli tělo Fedmahna Kassada Stále v objetí smrtelném Tichého Štíra.
Zvedli válečníka, nesli a dotýkali se ho S úctou ze ztráty a bitvy zrozenou, Umyli a ošetřili tělo zbídačené, a odnesli ho ke Křišťálovému monolitu. Zde hrdinu uložili na bílý mramorový stůl, K nohám zbraně jeho odevzdali. A údolí za nimi mohutný oheň pohltil Vzduch hořel světlem. Lidé, muži i ženy, nesli pochodně Černou tmou, Přicházeli a nebe ranní Lápis lazuli obarvilo,
A další objevili se v plavidlech pohádkových, bublinách světla Talíva další klesali na křídlech energie Či oděni kruhy zelenými i zlatými. Později, když hvězdy dohořely, Moneta dala sbohem přátelům z budoucnosti a vstoupila do Sfingy.
Davy zpívaly.
Krysy vykukovaly mezi padlými prapory
Na poli hrdinů padlých,
A vítr skučel v krunýři,
Mezi ostny, ocelí a tmy
Tehdy,
V Údolí,
Mohutné Hrobky zamihotaly se,
Pohaslo zlato, v bronz se proměnilo a
Hrobky vydaly se na cestu zpáteční.“
„Pozoruhodná paměť,“ pochválila mě Aenea. „Když jsem to spletl, Grandam mě bila,“ vysvětlil jsem. „Ale neměň téma. Templář a plukovník mají být mrtví.“
„A také budou,“ souhlasila Aenea. „A my všichni.“
Čekal jsem, až vysvětlí své proroctví.
„Kantos říká, že Het Masteen byl odnesen… Štír vzal ho někam,“ začala. „Později zemřel v Údolí Časových hrobek, po svém návratu. Báseň neříká, zda byl pryč hodinu nebo třicet let. Strýček Martin to nevěděl.“
Přimhouřil jsem oči a podíval se na ni. „A co Kassad, malá. To Kantos jasně specifikuje… plukovník sleduje Monetu do vzdálené budoucnosti, začne bojovat se Štírem…“
„Vlastně jsou to celé legie Štírů,“ opravila mě.
„Jo,“ souhlasil jsem. Nikdy jsem to nechápal. „Přesto je to úplně jasné… sleduje ji, bojuje, umírá, jeho tělo uloží do Křišťálového monolitu a Monolit s Monetou se vydávají na dlouhou zpáteční cestu časem.“
Aenea přikývla a usmála se. „Se Štírem,“ doplnila.
Odmlčel jsem se. Štír vystoupil z Hrobek… Moneta ho doprovázela… a přestože Kantos jasně říká, že Kassad zničil Štíra v té velké poslední bitvě, stvoření bylo naživu a doprovázelo Monetu a Kassadovo tělo nazpět…
Sakra. Říkala ta báseň doopravdy, že Kassad je mrtvý?
„Strýček Martin si musel některé části vymyslet, to víš,“ pokračovala Aenea. „Něco mu řekla Ráchel, ale v částech, kterým nerozuměl, se projevila jeho poetická duše.“
„Ach – ach,“ vydechl jsem. Ráchel. Moneta. Kantos jasně tvrdil, že malá Ráchel, která prošla s otcem, se Sólem, do budoucnosti, se vrátí jako Moneta. Tajemná milenka plukovníka Kassada. Žena, kterou bude sledovat do budoucnosti… A co mi Ráchel řekla před pár hodinami, když jsem měl podezření, že je Aeneinou milenkou? „Náhodou jsem se zapletla s jistým vojákem… mužem… kterého dnes poznáš. No, ve skutečnosti se s ním jednou zapletu. Chci říct… sakra, je to tak spletité.“
Doopravdy. Bolela mě hlava. Odložil jsem džbánek a složil hlavu do dlaní.
„Je to mnohem komplikovanější,“ přiznala Aenea.
Podíval jsem se na ni skrz prsty. „Chceš vysvětlovat?“
„Ano, ale…“
„Já vím,“ přikývl jsem, „někdy jindy.“
„Ano,“ souhlasila Aenea a vzala mě za ruku.
„Je důvod, proč si o tom nepromluvíme teď?“ naléhal jsem.
Aenea přikývla. „Musíme se vrátit do naší kapsle a zatemnit zdi,“ odpověděla.
„Vážně?“ vydechl jsem.
„Ano.“
„A co potom?“ zeptal jsem se.
„Potom,“ začala Aenea, odlepila se od rohožky a táhla mě za sebou, „se budeme celé hodiny milovat.“
