Kapitola 34
Věřil jsem, že s knězem vykročíme ze světla do opuštěného města Endymionu, nejspíš kousek od věže starého básníka. Ale když jsem rozmrkal záblesk Prázdnoty, byla tma a stáli jsme na zvlněné planině. Vítr čeřil trávu, která se zvedala k mým kolenům a Otci de Soyovi ke stehnům ukrytým pod sutanou.
„Dokázali jsme to?“ zeptal se nadšeně. „Jsme na Hyperionu? Nepřipadá mi to známé, ale spatřil jsem jen část severního kontinentu… a už je to víc jak jedenáct standardních let. Je to tak? Přitažlivost mi připadá povědomá. Vzduch je… sladší.“
Počkal jsem, až se mé oči přizpůsobí okolní noci, pak jsem promluvil: „Je to správné. Ukázal jsem k nebi. Ta souhvězdí. To je Labuť, tamhle Dva lučištníci. Tamtěm se říká Nosič vody, ale Grandam vždycky žertovala, že se jim říká Raulova karavana… podle vozíčku, který jsem všude s sebou tahal.“ Nadechl jsem se a znovu se podíval na zvlněnou planinu. „Tady jsme rádi tábořili,“ pokračoval jsem. „Naše karavany. Když jsem byl malý.“ Poklekl jsem, abych prozkoumal zem ve světle hvězd. „Jsou tady stopy pneumatik. Několik týdnů staré. Karavany sem asi pořád jezdí.“
De Soya přecházel sem tam a jeho sutana šustila v trávě. Byl neklidný jako noční lovec za mřížemi. „Jsme blízko?“ zeptal se. „Dojdeme odtud ke starému básníkovi?“
„Nějakých čtyři sta klicků,“ odvětil jsem. „Jsme ve východní části vřesovišť, jih Zobáku. Strýček Martin žije v podhůří plošiny Křídlo.“ Ucítil jsem bodnutí a uvědomil si, že jsem řekl strýček Martin. Tak mu říkala Aenea.
„To je jedno,“ řekl kněz nedočkavě. „Kterým směrem se vydáme?“
Otec chtěl doopravdy jít pěšky, ale chytil jsem ho za rameno, abych ho zastavil. „Nevěřím, že budeme muset putovat po svých,“ upozornil jsem ho tiše. Jihovýchodně od nás se objevil stín a zastínil hvězdy. Zaslechl jsem tiché bzučení turbovrtulí, které přehlušily šepot větru. Chvíli nato jsme rozeznali mrkající červená a zelená světla skimmeru, který zamířil k severu a zastínil Labuť.
„Je to dobré?“ zeptal se de Soya a jeho rameno se trochu vzepjalo.
Pokrčil jsem rameny. „Když jsem tady žil, dobré by to nebylo,“ odvětil jsem. „Většina skimmeru patřila Paxu. Abych byl přesný, patřily bezpečnosti Paxu.“
Čekali jsme jen chvíli. Skimmer přistál, vrtule zpomalily a utichly. Levá strana se otevřela. Spatřili jsme vnitřní světlo. Rozeznal jsem modrou kůži a oči, chybějící levou paži, pravice se zvedla k pozdravu.
„Je to dobré,“ zašeptal jsem.
„Jak je mu?“ zeptal jsem se A. Bettika, když jsme se zvedli do výšky tří set metrů a zamířili k jihovýchodu. Podle blednoucího obzoru Křídla jsem hádal, že do úsvitu chybí hodina.
„Umírá,“ odvětil android. Chvíli jsme letěli potichu.
A. Bettik vypadal potěšené, že mě znovu vidí, i když jen stál, zatímco jsem ho objal. Androidi těžce nesli projevy emocí mezi služebníky a lidmi, kteří je sestrojili do podřízené role. Během krátkého letu jsem položil mnoho otázek.
Okamžitě vyjádřil svou lítost nad Aeneinou smrtí, což mi dalo možnost, abych mu položil tu nejdůležitější otázku: „Cítil jsi Společný moment?“
„Ne tak docela, M. Endymione,“ odpověděl android, což nic neobjasnilo. Ale pak nás informoval o událostech posledního roku a jednoho měsíce na Hyperionu, které následovaly po Společném momentu.
Martin Silenus byl, přesně jak Aenea předvídala, vysílačem Společného momentu. Prožili ho všichni na domácí planetě. Většina znovuzrozených a vojáků Paxu okamžitě utekla, aby se mohla zúčastnit přijímání a zbavila se kruciformních parazitů. Strýček Martin dodával víno a krev z vlastních zásob. Dělal si zásoby vína už celá desetiletí a dával krev už od doby, kdy sám ochutnal krev desetileté Aeney před dvěma sty padesáti lety.
Několik posledních loajalistů Paxu uprchlo ve třech posledních lodích a poslední obsazené město, Port Romance, bylo osvobozeno čtyři měsíce po Společném momentu. Strýček Martin začal vysílat z izolace ve starém univerzitním městě staré Aeneiny holoobrazy (mladá Aenea, jakou jsem ji nikdy nepoznal), které vysvětlovaly, jak využív…
