Vzestup Endymionu 2 (Dan Simmons)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 29

 

Yggdrasill pokračoval dál. Jeho kapitán, templářský Pravý hlas stromu, Het Masteen, mu říkal Strom bolesti. Nemohl jsem se hádat. Každý krok připravil Aeneu o další energii, moji lásku, moji ubohou unavenou Aeneu. Každé odloučení ubíralo z nádrže energie a přidávalo bolest. A Štír stál celou dobu na nejvyšší plošině, připomínal odporný čelen na lodi odsouzené k záhubě, možná tmavého andílka na špičce smutného vánočního stromu.

Když jsme nechali plukovníka Kassada na Marsu, stromoloď skočila na oběžnou dráhu kolem Maui-Dohody. Na planetě zuřilo povstání, přesto jsem čekal v Paxem ovládaném prostoru hordy válečných lodí, které se na nás snesou. Ale během těch několika hodin, které jsme tam strávili, na nás nikdo nezaútočil.

„Jedním z přínosů útoku na Biosféru Hvězdného stromu je,“ začala Aenea se smutnou ironií, „že stáhli bojová plavidla z vnitřních systémů.“

Při sestupu na Maui-Dohodu vzala za ruku Theo. Znovu jsem doprovázel mou milovanou i její přítelkyni.

Rozmrkal jsem bílý záblesk a ocitli jsme se na pohyblivém ostrově. Plachty vzdouval teplý tropický vítr, obloha a moře měly úžasnou modrou barvu. Ostatní ostrovy s námi udržovaly rychlost, všude kolem delfíni, kteří za sebou nechávali bílé brázdy na hladině.

Na vysoké plošině stálo několik lidí, a přestože je překvapilo naše zjevení, netvářili se vyděšeně. Theo objala vysokého blonďáka a jeho tmavovlasou ženu, kteří nás přišli přivítat.

„Aeneo, Raule,“ prohlásila, „s potěšením vám chci představit Merina a Deneb Aspic-Coreauovou.“

„Merina?“ zopakoval jsem a ucítil sílu jeho ruky.

Usmál se. „Od slavného Merina Aspica mě dělí deset generací,“ poučil mě. „Přesto jsem jeho přímým potomkem. A Deneb pochází z rodiny naší slavné lady Siri.“ Vzal Aeneu za rameno. „Vrátila ses, přesně jak jsi slíbila a přivezla naši nejlepší bojovnici.“

„Ano,“ souhlasila Aenea, „a musíte ji ochránit. V příštích dnech a měsících se musíte vyhýbat kontaktu s Paxem.“

Deneb Aspic-Coreauová se zasmála. Přestože ve mně neprobudila touhu, určitě to byla ta nejzdravější a nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. „Prcháme, abychom si zachránili život, Ta, která učí. Třikrát jsme se pokusili zničit vrtnou plošinu Tři proudy a třikrát nás odrazili jako Thomasovy jestřáby. Teď už jenom doufáme, že se dostaneme do Rovníkového souostroví, ukryjeme se mezi migrujícími ostrovy a nakonec najdeme podvodní základnu v Lat Nula.“

„Chraňte ji za každou cenu,“ zopakovala Aenea a obrátila se k Theo. „Budeš mi chybět, kamarádko.“

Theo Bernardova bojovala s pláčem, ale neuspěla. Silně Aeneu objala. „Celá ta doba… byla skvělá,“ vydechla a ustoupila. „Modlím se za tvůj úspěch. A modlím se, abys selhala… pro tvé dobro.“

Aenea zavrtěla hlavou. „Modli se za úspěch nás všech.“ Zvedla ruku na pozdrav a odvedla mě na nižší plošinku.

Ucítil jsem opojnou vůni moře, sůl a ryby. Sluneční paprsky byly tak pronikavé, že jsem musel mhouřit oči, ale teplota vzduchu byla příjemná. Voda na hřbetech delfínů byla průzračná jako pot na mém předloktí. Dokázal jsem si představit, že bych tady zůstal navždy.

„Musíme jít,“ pobídla mě Aenea a vzala mě za ruku.

Válečná loď se objevila na radaru ve chvíli, kdy jsme stoupali gravitační studnou Maui-Dohody. Ignorovali jsme ji, zatímco Aenea stála o samotě na můstku a pozorovala hvězdy.

Vylezl jsem nahoru a postavil se vedle ní.

„Slyšíš je?“ zašeptala.

„Hvězdy?“ zeptal jsem se.

„Světy,“ odvětila. „Lidi na nich. Jejich tajemství a mlčení. Tolik bijících srdcí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Pokud se nesoustředím na něco jiného,“ vysvětloval jsem, „pořád mě pronásledují hlasy a obrazy. Jiná doba. Můj otec, jak loví na vřesovištích se svými bratry. Otec Glaucus, kterého hodila Rhadamanth Nemes do propasti.“

Podívala se na mě. „Tos viděl?“

„Ano. Bylo to hrozné. Neviděl, kdo ho napadl. Ten pád… tma… zima… chvíle bolesti před smrtí. Odmítl přijmout kruciform. Proto ho Církev poslala na Sol Draconi Septem… ledový exil.“

„Ano,“ souhlasila Aenea, „během posledních deseti let jsem se často dotýkala těch posledních vzpomínek. Ale existují i jiné vzpomínky na Otce Glaucuse, Raule. Teplé a překrásné… plné světla. Doufám, že je najdeš.“

„Byl bych rád, kdyby ty hlasy utichly,“ přiznal jsem pravdu. „Toto…“ Ukázal jsem na stromoloď, na lidi, které jsem znal, na Het Masteena na můstku. „Toto je příliš důležité.“

Aenea se usmála. „Je to příliš důležité. To je hrozný problém, že?“ Obrátila se ke hvězdám. „Ne, Raule, než uděláš první krok, není důležité slyšet ozvěnu jazyka mrtvých… ani jazyk živých. Je to… podstata věcí.“ Zaváhal jsem, nechtěl jsem ze sebe udělat hlupáka, ale pak jsem pokračoval:

 

„…tak

oceánu milión přílivů a odlivů,

sužují ho. Přesto nezemře,

pokud tohoto dosáhne. Pokud dokonale…“

 

Pokračovala Aenea:

 

„…probádá hlubiny kouzel

a vyloží význam všech pohybů,

tvarů a zvuků,

pokud prozkoumá všechny formy a substance

a najde jejich symbolickou podstatu,

pak nezemře…“

 

Znovu se usmála. „Zajímalo by mě, jak se strýček Martin má. Spí celá ta léta v hibernaci? Nadává nebohým androidům? Pořád pracuje na nedokončeném Kantosu? Nedokážu strýčka Martina spatřit ve svých snech.“

„Umírá,“ odvětil jsem.

Aenea šokované zamrkala.

„Zdálo se mi o něm… dnes ráno… jsem ho viděl,“ vysvětlil jsem. „Naposledy se dal rozmrazit, jak řekl svým věrným služebníkům. Stroje ho udržují při životě. Poulsenova léčba už nefunguje. On…“ Zarazil jsem se.

„Pokračuj,“ vybídla mě Aenea.

„Zůstane naživu, dokud tě znovu neuvidí,“ doplnil jsem. „Ale je velmi křehký.“

Aenea odvrátila obličej. „To je zvláštní,“ vydechla. „Moje matka se se strýčkem Martinem hádala během celého putování. Občas mohli zabít jeden druhého, než zemřela, byl jejím nejbližším přítelem. Teď…“ Ztichla a stáhlo se jí hrdlo.

„Musíš přežít, malá,“ řekl jsem a zaslechl zvláštní tón ve svém hlasu. „Přežít, zůstat zdravá a vrátit se za tím staříkem. Dlužíš mu to.“

„Vezmi mě za ruku, Raule.“

Loď pohltil záblesk.

Na orbitu Tau Ceti Střed nás okamžitě napadli. Nebyla to jen plavidla Paxu, ale i lodě rebelů, které bojovaly za planetární nezávislost pod vedením ambiciózní arcibiskupky Achilly Silvaskiové. Silové pole žhnulo jako nova.

„Určitě nás přes to nepřeneseš,“ obrátil jsem se k Aenee, když nám s Tromo Trochimi z Dhomu podala ruce.

„Člověk se ničím nepřenáší,“ opravila mě a okamžitě jsme se ocitli na povrchu někdejšího hlavního města zesnulé Hegemonie.

Tromo Trochi nikdy na TC2 nebyl, ve skutečnosti nikdy neopustil svět T’ien Shanu, ale jeho obchodnický smysl vzrušily pověsti o někdejším kapitalistickém centru lidského vesmíru.

„Je škoda, že nemám s čím obchodovat,“ prohlásil chytrý obchodník. „Během šesti měsíců na takto plodné planetě bych dokázal postavit obchodní impérium.“

Aenea se natáhla do batohu a vytáhla těžkou zlatou tyč. „Toto by vám mělo pomoci začít,“ řekla, „ale pamatujte na svůj skutečný cíl.“

Mužík sevřel tyč v ruce a uklonil se. „Nikdy nezapomenu, Ta, která učí. Netrpěl jsem při učení se jazyku mrtvých nadarmo.“

„Jen zůstaňte v bezpečí po dobu příštích několika měsíců,“ pokračovala Aenea. „A jsem si jistá, že potom se dokážete dostat na každý svět, který si vyberete.“

„Přijdu na svět, kde budete vy, M. Aeneo,“ odvětil obchodník a já poprvé spatřil v jeho tváři výraz nějakých emocí. „A klidně za to dám všechno mé bohatství – to minulé, budoucí i vysněné.“

Musel jsem zamrkat. Poprvé mě napadlo, že ji mnoho jejích žáků zřejmě trochu miluje a stejně tak se jí bojí. Ale tato slova od penězi posedlého obchodníka mě i tak šokovala.

Aenea se dotkla jeho paže. „Dávejte na sebe pozor.“

Když jsme se vrátili, Yggdrasill pořád snášel útoky. Útočili na něj i ve chvíli, kdy nás Aenea přenesla pryč ze systému Tau Ceti.

Planetární město Lusus vypadalo stejně jako při mé krátké návštěvě – řady věží Úlu, které se zvedají nad dlouhými kaňony z šedého kovu. Tady se s námi rozloučili George Tsarong a Jigme Norbu. Podsaditý, svalnatý George s pláčem objal Aeneu. V horším osvětlení mohl působit jako průměrný Lusian, ale vyhublý Jigme se nemohl schovat v místním davu. Avšak Lusus byl zvyklý na cizince a pokud budou mít naši dva předáci dost peněz, nenarazí na žádné problémy. Lusus byl jedním z mála světů Paxu, který se vrátil k původním kreditním kartám, ale Aenea žádnou v batohu neměla. Několik minut po tom, co jsme opustili prázdné chodby Dregova Úlu, se k nám přiblížilo sedm postav v karmínových pláštích. Postavil jsem se mezi Aeneu a hrozivě vyhlížející postavy, ale návštěvníci nezaútočíli. Místo toho všech sedm mužů pokleklo na špinavou zem, sklonili hlavy a začali zpívat:

„POŽEHNANÁ BUD POŽEHNÁN BUĎ ZDROJ NAŠÍ SPÁSY POŽEHNÁN BUĎ NÁSTROJ NAŠEHO VYKOUPENÍ POŽEHNÁN BUĎ PLOD NAŠEHO SPOJENÍ POŽEHNÁNA BUĎ.“

„Štírův kult,“ vyhrkl jsem hloupě. „Myslel jsem, že zmizeli… zmizeli během Pádu.“

„Dáváme přednost názvu Církev posledního vykoupení,“ opravil mě první muž. Postavil se, ale pořád měl skloněnou hlavu. „Á nikoliv… nezmizeli jsme, jak to podáváte… jen jsme se ukryli. Vítejte, Dcero světla. Vítejte, Ženo Avatara.“

Aenea zavrtěla nedočkavě hlavou. „Nejsem ničí žena, biskupe Duruyene. Tyto dva muže jsem přivedla, abych je svěřila na dobu příštích deseti měsíců pod vaši ochranu.“

Biskup v červeném sklonil holou hlavu. „Přesně jak řekla vaše proroctví, Dcero světla.“

„Žádná proroctví,“ opravila ho Aenea, „sliby.“ Obrátila se a naposledy objala George a Jigmeho.

„Uvidíme se ještě, architektko?“ zeptal se Jigme.

„To nemohu slíbit,“ přiznala Aenea, „ale mohu vám slíbit, že je v mých silách, abychom se znovu spojili.“

Sledoval jsem ji prázdnými chodbami Dregova Úlu, kde kapala voda. Šli jsme se schovat, aby naše zázračné zmizení neposílilo Štírův kult.

Na Tsintao-Hsishuang Panna jsme se rozloučili s dalajlámou a jeho bratrem Labsangem Samtenem. Labsang plakal. Malý láma nikoliv.

„Nářečí místního mandarinu je neslýchané,“ poznamenal dalajláma.

„Ale budou vám rozumět, Vaše Svatosti,“ uklidnila ho Aenea. „A budou naslouchat.“

„Ale vy jste moje učitelka,“ namítl chlapec, v jeho hlasu zazněl vztek. „Jak je mohu učit bez vaší pomoci?“

„Pomohu,“ utišila ho Aenea, „zkusím to. A pak je to váš úkol. A jejich.“

„Ale můžeme je vzít na přijímání?“ zeptal se Labsang.

„Jestli o to požádají,“ přikývla Aenea a obrátila se k chlapci: „Požehnáte mi, Vaše Svatosti?“

Dítě se usmálo. „Já bych měl poprosit o požehnání, Učitelko.“

„Prosím,“ trvala Aenea na svém. Znovu jsem zaslechl únavu v jejím hlasu.

Dalajláma se sklonil a se zavřenýma očima pronesl:

„Toto je z Modlitby Kuntu Sangpoa, která mi byla odhalena vizí mého tertonu z minulého života Ho! Fenomenální svět a veškerá existence, samsara a nirvána, vše má jediný základ, ale existují dvě cesty a dva výsledky/ukázky hlouposti a znalosti.

Díky cílům Kuntu Sangpoa v Paláci pravé vesmírné prázdnoty nechť všechny bytosti dosáhnou cíle a Buddhova stavu.

Všeobecný základ nemá podmínky, spontánně roste, obrovská rozloha překoná slova, kde neexistuje samsara ani nirvána.

Vědění je podstatou Buddhova stavu, zatímco hloupé bytosti bloudí samsarou.

Nechť všechny inteligentní bytosti tří světů získají vědění a pochopí podstatu nevýslovných základů.“

Aenea se uklonila. „Palác pravé vesmírné prázdnoty,“ zašeptala. „O kolik elegantnější popis mé hloupě podané Prázdnoty, Jež Spojuje. Děkuji vám, Vaše Svatosti.“

Dítě se uklonilo. „Já děkuji vám, ctihodná Učitelko.

Nechť je vaše smrt rychlejší a méně bolestivá, než oba očekáváme.“

Vrátili jsme se s Aeneou na stromoloď. „Co tím myslel?“ naléhal jsem, ruce položené na jejích ramenou. „Smrt rychlejší a méně bolestivá? Co to sakra znamená? Chceš se dát ukřižovat? Musí ta prokletá role spasitele přinést stejně bizarní konec? Řekni, Aeneo!“ Uvědomil jsem si, že s ní třesu… třesu s mou přítelkyní, s mou milovanou. Pustil jsem ji.

Aenea mě objala. „Prostě zůstaň se mnou, Raule. Zůstaň se mnou, dokud můžeš.“

„To udělám,“ vydechl jsem a pohladil ji po zádech. „Slibuji, že to udělám.“

Na Fuji jsme dali sbohem Kenshiro Endovi a Haruyuki Otakiovi. Na Deneb Drei jsme se rozloučili s dítětem, se kterým jsem se nikdy ani nesetkal. Desetiletá dívenka jménem Katherine zůstala na planetě sama a zdálo se, že se vůbec nebojí. Na Sol Draconi Septemu, na zmrzlém světě plném vražedných duchů, kde byli zavražděni Otec Glaucus a naši přátelé Chitchatukové, zůstal náš smutný a zamyšlený pracovník Rimsi Kyipup. Přihlásil se téměř radostně. Na Nevermore to byl další člověk, kterého jsem neznal – starší gentleman, který připomínal vlídnějšího a mladšího bratra Martina Silenuse. Na Božím sadu, kde A. Bettik ztratil před deseti standardními roky část své paže, se s námi přenesli na povrch dva Het Masteenovi velitelé a už se nevrátili. Na Hebronu, odkud zmizeli židovští osadníci a nahradili je správní křesťanští kolonisté, které sem poslal Pax, se s námi rozloučili empaté Seneschai Aluit. Lleeoonn a Ooeeaall nám dali sbohem na pusté poušti, kde ve večerním šeru sálaly teplé kameny.

Na Parvati se s námi rozloučily obyčejně veselé sestry Kuku Se a Kay Se. Plakaly a objímaly nás. Na Asquithu zůstala rodina s pěti zlatovlasými dětmi. Nad bílými mraky a modrým oceánem Mare Infinitus – planetě, jejíž jméno mě pronásledovalo a vyvolávalo vzpomínky na bolest a přátelství – se Aenea zeptala seržanta Gregoria, jestli by s ní odešel na povrch a přidal se k rebelům, aby podpořil naši věc.

„A opustil kapitána?“ zeptal se obr. Bylo zřejmé, že ho ta nabídka šokuje.

De Soya popošel kupředu. „Žádný kapitán už neexistuje, seržante, můj drahý příteli, zůstal jen kněz bez církve. A věřím, že budeme víc užiteční, pokud se rozejdeme. Mám pravdu, M. Aeneo?“

Moje přítelkyně přikývla. „Doufala jsem, že na Mare Infinitus mě bude zastupovat Lhomo,“ vysvětlila. „Pašeráci, povstalci a lovci Lampových chřtánů na tomto světě budou respektovat silného muže. Ale bude to obtížné a nebezpečné… pořád tady zuří povstání a Pax nebere zajatce.“

„Já se nebráním nebezpečí!“ vykřikl Gregorius. „Klidně natáhnu brka pravou smrtí, stokrát pro dobrou věc.“

„To vím, seržante,“ souhlasila Aenea.

Obr se podíval na starého kapitána, pak se znovu obrátil k Aenee. „Drahá, vím, že nerada říkáte budoucnost, i když víme, že ji občas sledujete. Ale řekněte mi jedno… je šance, že se znovu uvidím s kapitánem?“

„Ano,“ přikývla Aenea, „a s někým, koho jste považoval za mrtvého… třeba s desátníkem Kee.“

„Pak jdu. Vykonám vaši vůli. Možná už nepatřím k Helvetice, ale poslušnost, co mě naučili, má hluboký kořeny.“

„Teď vás nežádáme o poslušnost,“ opravil ho Otec de Soya. „Je to něco silnějšího a hlubšího.“

Seržant Gregorius chvíli přemýšlel. „Jo,“ odvětil nakonec a obrátil se k nám na chvíli zády. „Jdem, drahá,“ natáhl ruku a dotkl se Aeney.

Nechali jsme ho na opuštěné plošině v Jižním moři, ale Aenea mu prozradila, že tam během jednoho dne přistanou ponorky.

Nad MadredeDios vykročil Otec de Soya, ale Aenea zvedla ruku, aby ho zastavila.

„Toto je můj svět,“ vysvětloval kněz, „narodil jsem se tady. Mám tady faru. Doufám, že tady zemřu.“

„Možná,“ připustila Aenea, „ale mám pro vás obtížnější místo a mnohem nebezpečnější práci, Federico.“

„Kde?“ zeptal se kněz se smutnýma očima.

„Na Pacemu,“ odvětila Aenea. „Naše poslední zastávka.“

Popošel jsem k ní. „Počkej, malá,“ přerušil jsem ji, „jestli na tom trváš, půjdu na Pacem s tebou. Říkala jsi, že s tebou mohu zůstat.“ Vlastní hlas mi připadal ukňouraný a zoufalý.

„Ano,“ souhlasila Aenea a dotkla se studenými prsty mého zápěstí. „Ale až přijde doba, budu raději, pokud půjde Otec de Soya s námi.“

Jezuita se tvářil zmateně a trochu zklamaně, ale pak sklonil hlavu. Poslušnost Helvetice byla zřejmě ještě hlubší u Ježíšovy společnosti.

Nakonec se přihlásil specialista na bambusové stavby Voytek Majer a jeho nová snoubenka Viki Groselj.

Na Freehoknu jsme dali sbohem Januszi Kurtykovi. Na Kastrop-Rauxelu, Paxem nově terraformované a osídlené planetě, se přihlásil voják Jigme Paring a řekl, že najde místní rebely. Nad Parsimonií proměnily válečné lodě Paxu silové pole ve slupku světla a řevu, zatímco vykročila Helen Dean O’Brianová a uchopila Aeneu za ruku. Na Esperanci jsme se společně rozloučili s někdejším starostou Jo-kungu Charlesem Chi-kyap Kempem. Na Trávě jsme se postavili na stráň s výhledem na žlutou prérii a zamávali Isher Perpetovi, jednomu z odvážných rebelů, kterého zachránil Otec de Soya z vězení Paxu. Na Qom-Riyadhu, kde se místní mešity změnily na katedrály a objevili se osadníci Paxu, jsme se snesli uprostřed noci a šeptem se rozloučili s místním uprchlíkem jménem Merwin Muhammed Ali a někdejším překladatelem z T’ien Shanu, inteligentním Perri Samdupem.

Nad Renesancí Minor k nám vyrazily vnitrosystémové válečné lodě s jediným úmyslem, zabít. Tady k Aenee přistoupil tichý zajatec Hoagan Liebler. „Dělal jsem špióna,“ přiznal bledý muž. Mluvil k Aenee, ale díval se přímo na Otce de Soyu. „Prodal jsem věrnost za peníze, abych se mohl vrátit na tuto planetu, abych znovu získal svou ztracenou půdu a bohatství. Zradil jsem svého kapitána i vlastní duši.“

„Můj synu,“ začal Otec de Soya, „ty hříchy už byly dávno odpuštěny. Pokud to byly hříchy… odpustil ti je tvůj kapitán… a co je důležitější, i samotný Bůh. Nic se nestalo.“

Liebler pomalu přikývl. „Ty hlasy, kterým naslouchám od chvíle, kdy jsem se napil s M. Aeneou vína…“ Jeho hlas se vytratil. „Znám mnoho lidí na tomto světě,“ pokračoval a jeho hlas zesílil. „Rád bych se vrátil domů a začal nový život.“

„Ano,“ přikývla Aenea a podala mu ruku.

Na Vitus-Gray-Balianus B jsme se přenesli s Aeneou a Dorje Phamo doprostřed pouště, daleko od řeky a polí, daleko od barevných domků, kde žili vlídní lidé Amoietova Spektra Helixu, kteří se o mě starali a pomohli mi uprchnout před Paxem. Našli jsme jen hromadu balvanů a vysušené pukliny, labyrint tunelů ve skále, prachové bouře, které zastínily krvavý západ slunce na obzoru. Vzpomněl jsem si na Mars, ale tady byl teplejší a hustější vzduch, cítil jsem pach smrti a korditu.

Téměř okamžitě nás obklíčily zahalené postavy, v rukou třímaly šipkové pistole a pekelné biče. Znovu jsem chtěl bránit Aeneu před nebezpečím, ale postavy se vynořily z rudého větru, obstoupily nás a zvedly zbraně.

„Počkejte!“ vykřikl známý ženský hlas a jeden ze zahalených vojáků sklouzl po rudé duně a postavil se před nás. „Počkejte!“ zopakovala žena těm, kteří chtěli začít střílet, a odmotala látku své kápě.

„Dem Loa!“ vykřikl jsem a popošel, abych objal malou ženu zahalenou ve vrstvách látky. Spatřil jsem slzy na zaprášených tvářích.

„Přivedl jsi vyvolenou,“ prohlásila žena, která mě zachránila. „Jak jsi slíbil.“

Představil jsem jí Aeneu, pak Dorje Phamo. Připadal jsem si hloupě, ale cítil jsem štěstí. Dem Loa a Aenea pozorovaly jedna druhou, pak se objaly.

Podíval jsem se na ostatní postavy, které se krčily v rudém soumraku. „Kde je Dem Ria?“ zvolal jsem. „Alem Mikail Dem Alem? A vaše děti – Bin a Ces Ambre?“

„Mrtví,“ odvětila Dem Loa. „Všichni mrtví s výjimkou Ces Ambre, která se ztratila při posledním útoku Paxu z Bombasina.“

Ohromeně jsem tam stál a nezmohl se na slovo.

„Bin Ria Dem Loa Alem zemřel na nemoc,“ pokračovala Dem Loa, „ale ostatní zemřeli během naší války proti Paxu.“

„Válka proti Paxu,“ zopakoval jsem. „Doufám, že jsem ji nerozpoutal…“

Dem Loa zvedla ruku. „Ne, Raule Endymione. Nerozpoutal jste ji. Udělali to ti z Amoietova Spektra Helixu, kteří dali přednost vlastnímu životu a odmítli kříž… tak začala. Povstání už začalo, když jste tady byl. Když jste odešel, věřili jsme, že jsme vyhráli. Zbabělci ze základny Paxu v Bombasinu žádali mír a ignorovali příkazy jejich velitelů ve vesmíru. Uzavřeli s námi smlouvu. Pak dorazily další lodě Paxu. Bombardovaly vlastní základnu… pak zaútočily na naše vesnice. Od té doby bojujeme. Když přistanou a pokusí se okupovat půdu, mnoho jich zabijeme. Pošlou další.“

„Dem Loo,“ promluvil jsem, „je mi to tak líto.“

Opřela mi dlaň o hrudník a přikývla. Spatřil jsem úsměv, který jsem si pamatoval z těch několika společných hodin. Pak se znovu obrátila k Aenee: „Ty jsi ta, o které hovořil v deliriu a bolestech. Jsi ta, kterou miloval. Miluješ ho stejně tak, dítě?“

„Ano,“ přikývla Aenea.

„To je dobře,“ odvětila Dem Loa. „Bylo by smutné, kdyby muž, který věří ve vlastní smrt, vyjádřil takovou lásku k ženě, která nesdílí stejný cit.“ Dem Loa se podívala na tichou a vznešenou Hřmící Prasnici. „Jste kněžka?“

„Žádná kněžka,“ bránila se Hřmící Prasnice, „ale opatka kláštera Samden Gompa.“

Dem Loa odhalila své zuby. „Vládnete mnichům? Mužům?“

„Já… dávám jim rady,“ odpověděla Dorje Phamo. Vítr rozčeřil její ocelově šedé vlasy.

„To je stejné, jako byste jim vládla.“ Dem Loa se zasmála. „Pak tedy vítejte, Dorje Phamo.“ Obrátila se k Aenee: „A ty s námi zůstaneš, dítě? Nebo jen projíždíš, jak předurčila naše věštba?“

„Musím dál,“ souhlasila Aenea, „ale ráda bych tady nechala Dorje Phamo jako vaši pomocnici a naši… spojku.“

Dem Loa přikývla. „Je to tady nebezpečné,“ upozornila Hřmící Prasnici.

Dorje Phamo se na ni usmála. Jejich síla a energie byla málem vidět.

„Dobrá,“ přikývla Dem Loa. Objala mě. „Buďte hodný na svou lásku, Raule Endymione. Buďte na ni hodný všechny hodiny, které vám nabízí cykly života a chaosu.“

„Budu,“ přikývl jsem.

Dem Loa se obrátila k Aenee: „Děkuji, žes přišla, dítě. Přáli jsme si to. Byla to naše naděje.“ Obě ženy se znovu objaly. Náhle jsem byl naměkko, jako bych Aeneu přivedl domů, aby se setkala s mou matkou nebo s Grandam.

Dorje Phamo se nás dotkla a požehnala nám. „Kale pe a,“ řekla Aenee.

Pronikli jsme prachovou bouří a v záblesku bílého světla se přenesli na loď. Na tichém můstku Yggdrasillu jsem promluvil: „Co to řekla?“

„Kalepe a“ zopakovala moje přítelkyně. „Je to starý tibetský pozdrav, když se karavana vydá na vysoké vrcholky. Znamená to – kráčej pomalu, chceš-li se vrátit.“

A tak to pokračovalo se stovkou dalších planet. Každou jsme navštívili jen na chvíli, ale vždycky nás čekalo dojemné loučení. Těžko dokážu určit, kolik dnů a nocí jsem strávil na této poslední cestě s Aeneou, neboť jsme se přenášeli dolů a nahoru, stromoloď opustila světlo a objevila se někde jinde, a když byli všichni už moc znavení, Yggdrasill zůstal na pár hodin v prázdném prostoru, ergové odpočívali a zbytek posádky se pokoušel usnout. Vybaví se mi nejméně tři období spánku, takže jsme nejspíš putovali tři dny a noci. Ale možná to byl celý týden, možná víc, zatímco jsme spali jen třikrát. Vzpomínám, jak jsme s Aeneou spali a něžně se milovali, jako by to byly naše poslední chvíle.

Během jedné z těchto krátkých přestávek, kdy jsme se ocitli o samotě, jsem zašeptal: „Proč to děláš, malá? Není to jen proto, abychom mohli jako Vyvrženci roztáhnout křídla a chytat sluneční světlo. Chci říct… určitě to bylo krásné… ale mám rád planety. Mám rád hlínu pod nohama. Líbí se mi být… obyčejným člověkem. Mužem.“

Aenea se zasmála a dotkla se mé tváře. Vzpomínám si, že jsem v matném osvětlení rozeznal kapky potu mezi jejími ňadry. „I já tě mám ráda takového, Raule, má lásko.“

„Chci říct…“ začal jsem hloupě.

„Vím, co chceš říct,“ zašeptala Aenea. „I já mám ráda planety. A jsem ráda člověkem… jsem ráda ženou. Nepracuji na… nemusím pokračovat v utopistické evoluci lidstva, aby se všichni proměnili v anděle a empaty Seneschai.“

„Proč potom?“ zašeptal jsem do jejích vlasů.

„Jen kvůli právu na výběr,“ odvětila tiše. „Pro samotnou možnost pokračovat jako člověk, ať už si každý jednotlivec vybere cokoliv.“

„Volit znovu?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ souhlasila Aenea. „I když to znamená vybrat to, co už člověk má. I když to znamená zvolit Pax, kruciform a spojenectví s Jádrem.“

Nechápal jsem to, ale v tu chvíli bylo důležité, abych ji mohl objímat.

Po chvíli ticha pokračovala: „Raule… i já mám ráda půdu pod nohama a zvuk větru v trávě. Udělal bys pro mě něco?“

„Cokoliv,“ odvětil jsem vášnivě.

„Jestli zemřu dřív než ty,“ zašeptala, „odnesl bys můj popel na Starou Zem a rozprášil ho v místech, kde jsme byli nejšťastnější?“

Kdyby mě bodla do srdce, tolik by to nebolelo. „Řekla jsi, že mohu zůstat s tebou,“ řekl jsem nakonec, v mém hlasu zněl vztek a smutek, „že mohu jít, kamkoliv půjdeš ty.“

„A myslela jsem to vážně, má lásko,“ zašeptala Aenea. „Ale jestli tě předběhnu ve smrti, uděláš to pro mě? Počkáš několik let a pak odvezeš můj popel do míst, kde jsme byli nejšťastnější na Staré Zemi?“

Chtěl jsem ji zmáčknout, až začne křičet. Místo toho jsem odmítl její žádost a zeptal se: „Jak se mám sakra vrátit na Starou Zem? Leží v Megallanových mracích, ne? Nějakých sto šedesát tisíc světelných let daleko.“

„Ano,“ potvrdila Aenea.

„No, znovu otevřeš dveře přenašeče, abych se tam dostal?“

„Ne,“ odmítla Aenea, „ty dveře jsou navždy zavřené.“

„Jak si potom sakra myslíš, že se tam…“ Zavřel jsem oči. „To po mně nežádej, Aeneo.“

„Už jsem tě o to požádala, má lásko.“

„Chtěj, abych s tebou místo toho zemřel.“

„Ne,“ odmítla. „Žádám tě, abys kvůli mně žil. Abys to pro mě udělal.“

„Sakra,“ zaklel jsem.

„Znamená to ano, Raule?“

„Znamená to sakra!“ vykřikl jsem. „Nesnáším mučedníky. Nesnáším předem určený osud. Nesnáším milostné příběhy se smutným koncem.“

„Já také,“ zašeptala Aenea. „Uděláš to pro mě?“

Zachrčel jsem. „Kde jsme byli nejšťastnější na Staré Zemi?“ zeptal jsem se nakonec. „Určitě myslíš Taliesin Západ, protože zbytek planety jsme nenavštívili společně.“

„To místo poznáš,“ zašeptala Aenea. „Pojďme spát.“

„Nechci spát,“ vyhrkl jsem hrubě.

Objala mě rukama. Spánek v nulové gravitaci Hvězdného stromu byl příjemný. Ještě příjemnější byl společný spánek na malé posteli v nepatrném silovém poli Yggdrasillu. Nedokázal jsem si představit, že budu spát bez Aeney po mém boku.

„Rozhodit tvůj prach, jo?“ zašeptal jsem po chvíli.

„Ano,“ zašeptala. Už téměř spala.

„Malá, má drahá, má lásko,“ šeptal jsem, „ty jsi ale morbidní obludka.“

„Ano,“ zašeptala Aenea. „Ale jsem tvoje morbidní obludka.“

Nakonec jsme usnuli.

Poslední den nás Aenea přenesla do hvězdného systému s rudým trpaslíkem třídy M3 a příjemným, Zemi podobným světem, který obíhal po blízkém orbitu.

„Ne,“ vydechla Ráchel, když se naše malá skupinka shromáždila na můstku kolem Het Masteena. Postupně nás opustily tři stovky lidí, Aeneini učedníci se rozběhli po Paxem ovládaných planetách jako lahve hozené do velkého oceánu. Teď zůstali Otec de Soya, Ráchel, Aenea, kapitán Het Masteen, A. Bettik a několik klonovaných členů posádky, ergové a já. A také tichý a nehybný Štír na horní plošině.

„Ne,“ zopakovala Ráchel. „Rozmyslela jsem si to, chci pokračovat s vámi.“

Aenea si založila ruce. Celé dnešní ráno bylo zvlášť tiché. „Jak chceš,“ poznamenala tiše, „víš, že tě nebudu k ničemu nutit, Ráchel.“

„Proklínám tě,“ vydechla Ráchel tiše.

„Ano,“ přikývla Aenea.

Ráchel sevřela ruce v pěst. „Sakra, copak to nikdy neskončí?“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Aenea.

„Však víš. Můj otec… moje matka… tvoje matka… jejich životy plné stejných věcí. Můj život… můj dvakrát prožitý život… stálý boj proti neviditelnému nepříteli. Útěky, útěky a čekání a další čekání. Nazpátek a kupředu, přes bariéry času jako roztočená káča… ach, sakra práce.“

Aenea čekala.

„Jedna prosba,“ pokračovala Ráchel a podívala se na mě. „Bez urážky, Raule. Začala jsem tě mít ráda, ale mohla by mě Aenea vzít na Barnardův svět samotnou?“

Podíval jsem se na Aeneu. „Mně to nevadí,“ podotkl jsem.

Ráchel vzdychla. „Znovu na tenhle zapadlý svět… Kukuřičná pole, západy slunce a malá městečka s velkými bílými domky a širokými verandami. Nudil mě, už když mi bylo osm.“

„Když ti bylo osm, zbožňovala jsi ho,“ opravila ji Aenea.

„Jo,“ přikývla Ráchel, „to ano.“ Potřásla rukou nejprve Otci, pak Het Masteenovi a nakonec mně.

Vzpomněl jsem si na nejzvláštnější verše Kantosu od starého básníka, vzpomněl jsem si, jak jsem se smál u táborového ohně, když jsem je musel pod vedením staré Grandam opakovat řádku po řádce a přemýšlel, proč lidé říkají takové věci. Pak jsem to zopakoval: „Páček.“

Mladá žena se na mě podívala, její zelené oči odrážely světlo planety nad námi. „Shledáček.“

Vzala Aeneu za ruku a obě zmizely. Když člověk neputoval s Aeneou, žádný záblesk světla nespatřil. Jen okamžitou… nepřítomnost.

Aenea se vrátila během pěti minut. Het Masteen ustoupil od ovládacího kruhu a složil si ruce do rukávů své róby. „Učitelko?“

„Systém Pacemu, prosím, Pravý hlase stromu, Het Masteene.“

Templář se nehýbal. „Víte, drahá přítelkyně a učitelko, že Pax teď povolal polovinu svých lodí do domácího systému Vatikánu?“

Aenea vzhlédla, podívala se na rozvířené listy krásného stromu, který nás vezl. Kilometr pod námi se táhl žhnoucí ocas fúzního pohonu, který nás pomalu zvedal z gravitační studny Barnardova světa. Žádné lodě Paxu nás tady neoslovily. „Udrží ergové pole, dokud se nedostaneme blízko k Pacemu?“ zeptala se.

Kapitán uvolnil ruce z rukávů své róby a zvedl dlaně. „O tom pochybuji. Jsou vyčerpaní. Všechny ty útoky si vybraly svou daň…“

„Já vím,“ souhlasila Aenea, „a je mi to moc líto. Potřebujeme být v systému jen jednu nebo dvě minuty. Jestli teď zrychlíme a připravíme se na manévry v plné rychlosti, pak se možná stromoloď dostane ze sytému Pacemu, než pole selžou.“

„Zkusíme to,“ připustil Het Masteen. „Ale připravte se na okamžitý přenos. Po našem příjezdu se může život na stromolodi měřit na pouhé vteřiny.“

„Nejprve musíme poslat pryč Konzulovu loď,“ vysvětlovala Aenea. „Musíme to udělat rovnou tady. Ještě chvíli, Het Masteene.“

Templář přikývl a vrátil se k obrazovkám a ovládacím panelům. „Ach, ne,“ vydechl jsem, když se ke mně Aenea obrátila. „Nepoletím na Hyperion v lodi.“

Aenea se zatvářila překvapeně. „Myslel sis, že tě pošlu pryč, když jsem slíbila, že mě smíš doprovázet?“

Založil jsem si ruce. „Navštívili jsme většinu planet Paxu a Pustin… kromě Hyperionu. Ať už plánuješ cokoliv, nemohu uvěřit, že naši domácí planetu vynecháš.“

„To neudělám,“ souhlasila Aenea, „ale stejně tak nás tam nepřenesu.“

Ničemu jsem nerozuměl.

„A. Bettiku,“ pokračovala Aenea, „loď by měla být připravena k odletu. Máš dopis, který jsem napsala pro strýčka Martina?“

„Mám, M. Aeneo,“ odvětil android. Mužík s modrou kůží se netvářil nijak vesele, ale nevypadal smutně.

„Prosím, pozdravuj ho,“ vyzvala ho Aenea.

„Počkej, počkej,“ zarazil jsem ji. „A. Bettik je tvým… tvým vyslancem… na Hyperionu?“

Aenea si protřela tváře. Cítil jsem, že je víc unavená, než si kdo dokáže představit. Přesto si schovala dostatek energie na to, co ji čekalo. „Můj vyslanec?“ zopakovala. „Myslíš jako Ráchel, Theo, Dorje Phamo, George a Jigme?“

„Jo,“ souhlasil jsem, „a tři stovky dalších.“

„Ne,“ odmítla Aenea, „A. Bettik nebude mým vyslancem na Hyperionu. V žádném případě. A Konzulova loď bude mít velkou časovou ztrátu kvůli Hawkingově pohonu. Loď… a A. Bettik… nedorazí za celé měsíce našeho času.“

„Kdo je potom vyslancem… a spojkou na Hyperionu?“ zeptal jsem se, neboť jsem si byl jistý, že planetu nevynechá.

„Neuhádneš to?“ Usmívala se. „Drahý strýček Martin. Básník a kritik se znovu stane hráčem této nekonečné šachové partie s Jádrem.“

„Ale ostatní,“ namítl jsem, „všichni přijali tvou krev a…“ Zarazil jsem se.

„Ano,“ přikývla Aenea. „Když jsem byla ještě malá. Strýček Martin to pochopil, napil se vína. Přizpůsobit se nebylo pro něj nějak těžké… slyšel jazyk mrtvých a živých už celá století jako každý správný básník. To je hlavním důvodem, proč napsal Kantos. Proč považoval Štíra za svou múzu.“

„Proč se tam tedy A. Bettik vrací?“ namítl jsem. „Jen proto, aby vyřídil tvou zprávu?“

„Víc než to,“ odvětila Aenea. „Jestli všechno dobře dopadne, pak uvidíme.“ Objala androida a ten ji neohrabaně poplácal po zádech.

Chvíli nato jsem ucítil emoce, jaké bych si nikdy nepřipustil, a potřásl jsem modrou rukou. „Budeš mi chybět,“ řekl jsem hloupě.

Android se na mě chvíli díval, pak přikývl a obrátil se k čekající lodi.

„A. Bettiku!“ zavolal jsem, když se chystal vstoupit dovnitř.

Obrátil se a čekal. Já doběhl pro hromádku svých věcí na dolní plošině a vrátil se zpět po schodech. „Vezmeš si to?“ zeptal jsem se ho a podal mu kožené pouzdro.

„Hawkingův kobereček,“ vydechl A. Bettik. „Samozřejmě, ano, M. Endymione. Rád vám ho schovám, dokud se znovu neuvidíme.“

„A jestli se už nikdy neuvidíme,“ začal jsem a udělal pauzu. Chtěl jsem říct: Prosím, dej ho Martinu Silenusovi, ale z vlastních vizí jsem viděl, že starý básník umírá. „Jestli se náhodou už neuvidíme, A. Bettiku,“ řekl jsem nahlas, „prosím, nech si kobereček jako vzpomínku na společný výlet. Na naše přátelství.“

A. Bettik si mě chvíli tiše prohlížel, pak znovu přikývl a vstoupil do Konzulovy lodi. Čekal jsem, že se s námi loď rozloučí, zahrne nás nadbytkem informací a číslic, ale jen se spojila s ergy, tiše se zvedla, opustila silové pole a odsunula se do bezpečné vzdálenosti. Pak se objevil zářivý fúzní ocas, do očí se nám nahrnuly slzy a loď zrychlila pryč od Barnardova světa i od Yggdrasillu. V tu chvíli jsem si z celého srdce přál nastoupit s Aeneou a A. Bettikem do lodi a vydat se na Hyperion. Mohli jsme ulehnout a spát celé dny ve velké posteli na vrcholku lodi, pak jsme mohli naslouchat hudbě na klavír a koupat se ve vodě v nulové gravitaci nad balkónem.

„Musíme vyrazit,“ upozornila Aenea Het Masteena. „Můžete připravit ergy na to, co nás zřejmě potká?“

„Jak si přejete, ctihodná Ta, která učí,“ souhlasil Pravý hlas stromu.

„A Het Masteene…“ pokračovala Aenea.

Templář se obrátil a čekal na další příkazy.

„Děkuji vám, Het Masteene,“ dodala. „Jménem všech těch, kteří s námi putovali na této cestě, i jménem těch, kteří o ní budou vyprávět celé generace, děkuji vám, Het Masteene.“

Templář se uklonil a přešel ke svým ovládacím panelům. „Fúzní pohon na nula celá devadesát dva. Připravit na úhybné manévry. Připravit na systém Pacemu,“ oslovil své milované ergy schované v neviditelné singularitě tři čtvrtě kilometru pod námi. „Připravit na systém Pacemu.“

Otec de Soya stál tiše vedle nás, ale teď vzal Aeneu za pravou ruku. Vlastní pravicí požehnal templáři i klonovaným členům posádky. „In Nomine Patris et Filii et Spiritu Sanctus.“

„Amen,“ doplnil jsem a vzal Aeneu za levou ruku.

„Amen,“ řekla Aenea.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024