Kapitola 35
Martin Silenus zemřel na konci dalšího dne, několik hodin po naší svatbě. Otec de Soya se zhostil svého úkolu a před západem slunce pohřbil starého básníka. Jak řekl, byl rád, že si vzal obřadní roucho a misál.
Pohřbili jsme starého básníka na travnatém svahu nad řekou s nejkrásnějším výhledem na prérii a vzdálený les. Pokud vím, dům jeho matky stál opodál. A. Bettik, Aenea a já jsme vykopali hlubokou jámu kvůli divokým zvířatům. Minulou noc jsme slyšeli vytí vlků. Nakonec jsme nanosili těžké kamení a hrob zakryli, Aenea vyznačila na jednoduchý náhrobek data básníkova narození a smrti – chyběly čtyři měsíce do celého tisíciletí. Vytesala hluboké číslice a pod ně dodala jen: NÁŠ BÁSNÍK.
Štír stál na travnatém svahu, kde se objevil s Aeneou a nehýbal se po celou svatbu, po celý ten krásný večer, kdy starý básník zemřel. Nehýbal se ani při pohřbu, kdy jsme při západu slunce zakopali Martina Silenuse dvacet metrů od něj. Stál tam, stříbrné hroty, pichlavá stráž. Ale když jsme ustoupili od hrobu, Štír k němu pomalu zamířil, zastavil se, sklopil hlavu a svěsil své čtyři paže. Zbytky umírajícího světla se odrážely od hladkého krunýře a rudých očí. Už se nepohnul.
Otec de Soya a Ket Rosteen nás přemlouvali, abychom strávili další noc ve věži, ale my měli s Aeneou jiné plány. Přinesli jsme z Konzulovy lodi věci potřebné k táboření, nafukovací člun, loveckou pušku, množství sušeného masa pro případ, že neuspějeme při lovu, a vše naskládali do dvou velkých batohů. Teď jsme se postavili na okraj města a pozorovali šedý svět trávy a lesů, tmavnoucí nebe. Blednoucí západ slunce odhalil náhrobek starého básníka.
„Brzy bude tma,“ domlouval nám Otec de Soya.
„Máme lampu,“ zasmála se Aenea.
„Jsou tam divoká zvířata,“ naléhal kněz. „To vytí minulou noc… Bůh ví, co za predátory se právě budí.“
„Toto je Zem,“ upozornil jsem ho. „Zvládnu se svou puškou vše kromě grizzlyho.“
„A co když jsou tam medvědi grizzly,“ trval jezuita na svém. „A kromě toho se tam ztratíte. Nejsou tady žádné cesty, ani města, žádné mosty. Jak překročíte řeky…“
„Federico,“ zašeptala Aenea a něžně ho vzala za předloktí. „Je to naše svatební noc.“
„Och,“ vydechl kněz. Rychle ji objal, mně potřásl rukou a ustoupil.
„Mohu něco navrhnout, M. Aeneo a M. Endymione?“ ozval se A. Bettik opatrně.
Ukryl jsem si nůž za opasek a podíval se na něj. „Chceš nám říct, co jste vy na druhé straně Prázdnoty, Jež Spojuje naplánovali pro Zem?“ zeptal jsem se. „Nebo se chceš konečně rozloučit s lidskou rasou?“
Android byl v rozpacích. „Ach… ne,“ odvětil. „Ve skutečnosti jsem vám chtěl dát skromný svatební dar.“ Podal nám kožené pouzdro.
Okamžitě jsem ho poznal. Stejně tak Aenea. Poklekli jsme, vytáhli hawkingův kobereček a rozbalili ho na trávě.
Aktivoval se při prvním zaťukání a zvedl se metr nad zem. Dozadu jsme uložili a přivázali batohy, zajistili pušku a ještě zbylo dost místa pro nás… tedy pokud jsem zkřížil nohy, posadil se a Aenea se mi stočila do klína, takže si opřela záda o můj hrudník.
„Určitě nás dostane přes řeku a z dosahu zvířat,“ prohlásila Aenea, „a dnes v noci nebudeme hledat tábořiště moc daleko. Jen na druhé straně řeky, kde nás nebude slyšet.“
„Kde vás nebude slyšet?“ zopakoval jezuita. „Ale proč tak blízko, když stejně neuslyšíme, jestli budete volat? Co když budete volat o pomoc a… ach.“ Celý se červenal.
Aenea ho objala, Ket Rosteenovi potřásla rukou a řekla: „Za dva týdny bych ráda, abyste pustil Ráchel a ostatní dolů. Nebo pro ně pošlete Konzulovu loď, aby se mohli rozhlédnout po okolí. V poledne se setkáme u hrobu strýčka Martina. Mohou zůstat do západu slunce. Za dva roky bude vítán každý, kdo se sem dokáže sám přenést,“ řekla. „Ale mohou tady zůstat jen jeden měsíc. Nikdy déle. A zákaz všech permanentních staveb. Žádné stavby. Žádná města. Žádné silnice. Žádné ploty. Dva roky.“ Usmála se na mě. „Před pár lety jsme společně se Lvy, Tygry a Medvědy připravili několik zajímavých plánů pro tento svět. Ale tyto dva roky jsou naše… R…
